Šli jsme po mostu a živě se dohadovali – jaká křídla by mohl mít ten nebo ten pes:

německý ovčák má křídla jako orel,

jezevčík má křídla malinká, zhusta jimi mává, jako husa (jezevčík je husa mezi psy),

pudl si při letu pomáhá ušima, na boku má ještě jeden pár křídel – stejně připitomělých a nakadeřených,

mops má křídla-dámské vějíře,

pointer má elastické elegantní elipsy,

baloňáci – růžový jazýček a oči nejsou vidět – mají křídla jako dva dortíky se šlehačkou,

chrti létají tak, že děvčata šílí, a jejich křídla jsou jako křídla archandělů na plátnech italských renesančních malířů,

lajky a špicové mají křídla neviditelná – žili příliš dlouho mezi kouzelníky,

není těžké si představit, jak létá buldok – beznadějně mává sotva viditelnými kolečky a sveřepě se odstrkuje od ostatních poletujících psů, psi nevrčí, mají buldoka rádi – shodli jsme se, že buldok by potřeboval vrtuli,

a kokršpaněl se ve vzduchu převrací z břicha na záda, sám je vrtule a křídla nepotřebuje.

Most byl dlouhý, během dne se vyhřál, a psi s našimi křídly si nad ním poletovali.

Žonglér Díma

Žonglér Díma rád předváděl triky, když jsme všichni seděli u stolu. Vezme tři špunty od vína, nadhodí, dva chytí a třetí spadne někomu do polívky.

Anebo se postaví, v ruce slaměné prostírání, a začíná předvádět loutkové divadlo.

Z talíře s rybími kostmi vezme dvě ploutve a jezdí s nimi nad prostíráním.

To je moře, – říká Díma.

Opravdové ruské divadlo – ohlašuje za chvilku Díma a ukazuje: nad plentou z prostírání zvedá láhev vodky a skleničku, z láhve nalívá do skleničky a směje se na celou místnost.
Pak za prostírání schová vlastní hlavu a začíná dělat strašlivé obličeje a pomalu ubrousek krčí. Prsty ho smotává do ruličky a všichni vidí jednou nafouklý, jindy zubatý, pak zase smutný Dímův obličej. Brzy ale Díma vyčerpá všechny obličeje a s lehkými rozpaky prostírání odkládá.

A ještě se může stát, že vezme ohromný tác, vyrobený v roce 1871 v královské porcelánové manufaktuře v Sasku, na tácu byl před chvílí sumec v rosolu, a přiloží si ho pod podbradek.

No, kdo jsem? – obrací se lišácká Dímova hlava k hostu sedícímu naproti.

Jan Křtitel, – zlostně zamručí host.

Pašák, uhádl! – chechtá se Díma. – Jsi vzdělaný člověk, – chechtá se a hrne se k hostu, aby mu stiskl ruku.

Pyramidální duby

Vlastní sny jsou pro spisovatele dost laciný materiál. Když je prostě jen převedeš do literatury – dost je ošidíš. Já si to myslím pořád, ale dnes – poslouchejte:

Viděl jsem pyramidální duby, podzimní, s ohromnými žlutými listy, ve větru, v kopcích, vždyť takové duby přece nejsou, byly jako pyramidální topoly, jen s tím, že to byly právě duby, hvizd větru nahoře ve větvích – dlouhý a jediný zvuk, vonělo podzimem, chápal jsem, že se nacházím v samé dřeni čehosi žlutého a ohromného – v samé dřeni štěstí, podle všeho.

Cigareta na mrazu

To je hodně na ruský způsob. Prsty skoro kamení, schováváš ruku do palčáku a dopadne to tak, že máš nos plný dýmu. Ale v kouření pokračujem. Vedle jsou dvě Polky, které taky kouří.

Na čaj zajdeme až pak.

Z cyklu Andělé a revoluce. Vjatka 1923 (Angely i revoljucija. Vjatka 1923)
Přeložila Radka Bzonková.
Literární noviny č. 44/2003