V oblasti české poezie představuje její moravský hlas svérázný tón, který během posledních desetiletí zazněl i v německy mluvících zemích. Zatímco však básníci Jakub Deml, František Halas, Jan Skácel či Ludvík Kundera do povědomí německého čtenáře postupně vešli, jejich přítel a souputník Josef Suchý zde zůstává ještě téměř nepoznanou krajinou. Předložený výběr ze Suchého básnické tvorby by měl toto seznámení zprostředkovat.

Selský původ a zakotvení v křesťanské víře umožňují Suchému být umělecky na výši, aniž by však pošilhával po módních literárních trendech, či aniž by se nechal zapřáhnout poplatností politickým nebo literárním doktrínám. Jeho poetika se vzdává zjevných jazykových efektů a metaforických extravagancí. Autor vždy zůstává v blízkosti tepajícího života a pulsující přírody, cítí jejich ohrožení, zasahuje ho žal i naděje, nevyhýbá se smutku, neklidu, pochybnostem ani zoufalství. Navzdory melancholické notě některých básní není však nikdy bolestínský. Používá přírodních básnických obrazů k vyslovení metafyzických otázek. S filozofickým nadhledem nekompromisně odhaluje zrůdnost totalitního systému s jeho nelidskými strukturami nesvobody (Černé paláce, Panorama, Vysoký sníh, Sen). Obžalovává (Tajemství, Tvář, V slově), aniž by upadal do beznaděje (Podzim 1968), vždy v zápase o vnitřní rovnováhu, vykoupení a harmonii „mezi kolébkou a rakví“. Věrný sám sobě zůstává vždy tím, kdo hledá „čistou pravdu“ (Okov).

V jeho básnických reflexích (vždy „nohama země se dotýkajících“) se objevuje obava o lidskou existenci (Biliár, Tiše) a varuje před odcizením (Oko, Někdy). Vychutnává radost pocitem vlaštovky, jíž bylo svrženo podkrovní hnízdo. Dětskýma očima pohlíží na neviditelné a spatřuje slepotu zrcadla poznání (Děti). Neúnavně sbírá „Zrnka času“ k apoteóze lásky (Hodinky, Proměna, Cesta lásky), aniž by ji idealizoval, neboť zná „trpký úděl“ těch, kdo jsou „prozíravého srdce“.

Josef Suchý: Zeitstaub. Gedichte. Překlad a doslov Jan Kühmeier. Edition Atelier, Vídeň, 2003.