Maria Dermoûtová (1888-1962) zaujímá v rámci nizozemské literatury zvláštní místo. Jako rodačka z Batávie (nyní Jakarta) bývá někdy řazena k tzv. „indickým“ spisovatelům, tedy autorům, kteří literárně zpracovávají své vzpomínky z bývalé Nizozemské Indie (nyní Indonésie). Je to však povrchní začlenění. Jakkoliv hrají tropy v díle Dermoûtové důležitou roli, jejími tématy jsou stesk, loučení, ztráta, křehké vztahy, útěcha čerpaná z vědomí souvislostí. Myšlenkově se přitom opírá o východní filosofie (buddhismus a taoismus). Mnozí nizozemští spisovatelé, literární vědci a další lidé „od fochu“ ji uvádějí jako svou nejoblíbenější spisovatelku 20. století (tak trochu s podtónem dobře střeženého tajemství) a vyzdvihují zejména její osobitý styl, slučující východní i západní vlivy.

Dermoûtová začala publikovat pozdě, její prvotina Ještě včera (Nog pas gisteren, autobiograficky laděná novela evokující její dětství na ostrově Jáva, kde hlavní hrdinka Riek, jak dospívá, postupně odhaluje rodinná tajemství a složité vztahy) vyšla v roce 1951. Za vrcholné dílo se považuje román Deset tisíc věcí (De tienduizend dingen) z roku 1955, přeložený do mnoha jazyků a vyhlášený americkým týdeníkem Time za jednu z nejlepších knih roku 1958 (tento román se tak umístil před Nabokovou Lolitou, Snídaní u Tiffanyho Trumana Capota i Pasternakovým Doktorem Živagem). I tento mezinárodní úspěch svědčí o tom, že její knihy jsou víc než jen ryze holandská nostalgie po bývalých koloniálních časech.

Zájem o Dermoûtovou v Nizozemsku v posledních letech opět značně ožil, v roce 2000 nově vyšlo souborné vydání jejího díla (prvně v roce 1970), byla vydána i obsáhlá biografie. Zdá se, že její pozvolné, melodické, téměř hypnotické vyprávění s četným opakováním, tajemnými narážkami a s rafinovaně dávkovaným skrytým napětím vnímají dnešní čtenáři jako osvěžující kontrast k rychlým střihům a „akčnímu“ charakteru mnohých současných próz.
Dílo Dermoûtové není příliš rozsáhlé – souborné vydání čítá kolem 650 stránek. Vedle výše zmíněných románů obsahuje povídkové sbírky Ozdobný hřebínek (De juwelen haarkam) z roku 1956, Truhla (De kist, 1958), Sirény (De sirenen, 1963), Snědého zevnějšku (Donker van uiterlijk, 1964) a dvě povídky z pozůstalosti mimo sbírky.