V sedmdesátých a osmdesátých letech se v rumunské kultuře - na rozdíl od české - nevytvořila početná disidentská obec s množstvím samizdatových publikací. Rumunští intelektuálové regovali na čím dál drastičtější materiální i duchovní podmínky ve své zemi převážně dvojím způsobem: buď emigrací na Západ (nejčastěji do Francie), anebo "rezistencí prostřednictvím kultury", což znamenalo vyhnout se ideologickým příkazům a vypovědět uměleckým obrazem alespoň náznak pravdy o soudobé realitě. Některé z těchto zašifrovaných pokusů uspěly, jiné - pro cenzuru příliš průhledné - nedostaly povolení k tisku, a navíc se jejich autor ocitl na indexu.

Tento osud potkal básníka a prozaika Anatola E. Baconského (1925-1977), který v šedesátých letech zaujal svými originálními fantasticko-existencialistickými povídkami (český výbor Rovnodennost bláznů a jiné příběhy vyšel ve Světové literatuře č. 1/1969). V roce 1971 (poté co se dosud reformisticky vystupující Nicolae Ceaušescu vrátil z Číny a zahájil svou protiintelektuálskou "kulturní revoluci") dokončil nepříliš rozsáhlý, asi stotřicetistránkový román s názvem Biserica Neagră (Černý kostel) a předložil ho jednomu bukurešťskému nakladatelství, jež ho okamžitě zamítlo; za autorova života nevyšel v Rumunsku, nýbrž v Německu (Die Schwarze Kirche), v roce 1976. Krátce nato spisovatel tragicky zahynul při velkém zemětřesení v březnu 1977. Jeho próza se ze šuplíku dostala ke čtenářům až po prosincové revoluci 1989, a to hned v několika vydáních.

Baconského román navazuje na žánr literárních "antiutopií", které od konce druhé světové války poukazovaly na hrůzné důsledky totalitarismu všeho druhu a mezi nimiž získala světovou proslulost především apokalyptická vize George Orwella 1984. Rumunský autor vychází mnohem více z historické reality své země: základní dějovou linii románu načrtl podle vývoje v Rumunsku, kde tvrdý stalinismus Gheorghiu-Deje byl v polovině šedesátých let vystřídán na první pohled samostatnějším a liberálnějším kursem Ceaušeskovým. Baconsky však s velkou dávkou jasnozřivosti odmítá jakékoli proměny komunistického režimu a "demontuje" článek po článku jeho ideologii i praktiky. Pro toto zásadní popření nevolí scientistický, analytický přístup, nýbrž bohatě rozvinutou básnickou imaginaci.

Skupina postupně se zmocňující nadvlády nad celým městem (zemí), je metaforicky zobrazena jako "Liga žebráků" (původně pár chudáků na okraji společnosti), jež si při vzestupu k výšinám moci uchovává původní hesla (o pokoře a milosrdenství, jež spasí svět) a symboliku (vhazování mince do nastaveného klobouku, přišívání záplat na nové drahé obleky). V polorozbořeném byzantském Černém kostele se odehrávají hlavní rituály "Ligy": předčítání z děl klasiků, noční orgie, vynášení kostí z hrobů na přilehlém hřbitově. Průvodcem po ulicích zpustlého města, komentátorem událostí, ale současně i jejich obětí je bezejmenný protagonista, sochař, který se po dlouhém pobytu v cizině vrátil do vlasti svých předků.

Čtenář spolu s ním pociťuje zprvu lehkou nadřazenost nad podivnými "žebráky", potom nejasnou hrozbu z jejich strany, a dále, jak je vypravěč přinucen stát se postupně nočním hrobníkem, účastníkem orgií a předčitatelem v kostele, tj. součástkou v soukolí režimu, s ním prožívá nenávratnou ztrátu soukromí, lidské důstojnosti a nakonec i vlastní individuality. A na posledních stránkách se z dopisu hrdinova přítele z ciziny dovídá, že i tam "žebráků" přibývá a jejich moc neustále roste!

Když se mi Černý kostel před časem dostal poprvé do rukou, četla jsem ho jedním dechem jako napínavý thriller, ale současně jsem žasla nad tím, jak dokonalou alegorii Baconsky vytvořil. Jsou v ní všechny typy patřící k totalitní společnosti: ideologický fanatik, oddaný služebník, arivista, udavač, reformista... Jsou v ní zastoupeny všechny nezbytné instituce a popsány obvyklé postupy: vystěhování, sledování, ponižování... Mluva členů "Ligy" věrně napodobuje někdejší "dřevěný jazyk" stranických aparátníků (langue de bois, jak to nazvali Francouzi): "velký pokrok dosažený v naší epoše", "základní principy učení", "být na výši úkolů", "nepřátelské elementy" atd.

Velmi bych uvítala překlad románu do češtiny, protože by rozšířil představu českých čtenářů o antitotalitární literatuře v Evropě, a kromě toho by se možná někteří z nich přiklonili k mému názoru, že zatímco v úvodu připomenutá Orwellova futurologická vize občas působí chladně vykonstruovaným dojmem, z románu A. Baconského čiší důvěrná znalost totality zevnitř; znalost, která je obyvatelům zemí bývalého východního bloku společná, jenže málokdo ji uměl tak přesvědčivě a navýsost umělecky ztvárnit jako právě Anatol E. Baconsky.