V českém překladu vyšel nejrozsáhlejší román britského prozaika Johna Fowlese. Román Daniel Martin, nazvaný podle hlavní postavy a z velké části i vypravěče příběhu, není jen velkým epickým dílem se zřetelnými autobiografickými rysy, ale i ambiciózním pokusem britského spisovatele vystihnut společenské a intelektuální klima poválečné Anglie. Můžeme ho číst jako velký milostný příběh, zároveň však můžeme vnímat jako široce koncipovaný obraz o údělu umělce a intelektuála druhé poloviny 20. století či jako meditaci nad otázkou, co znamená být Angličanem po rozpadu velké koloniální říše.

Postmoderní klasik
Johna Fowles, označovaného nezřídka jako nejvýznamnějšího žijícího britského prozaika, není třeba českému čtenáři dlouze představovat. Naopak, je nanejvýš potěšitelné, že díky překladu knihy Daniel Martin, který ve krásné úpravě vydalo nakladatelství Volvox Globator, je nyní českému čtenáři dostupné celé Fowlesovo pozoruhodné románové dílo, doplněné navíc i o románově koncipovanou sbírku kratších prozaických prací nazvanou Věž z ebenu (1974).

Fowles zaujal již svým debutem, krátkým románem Sběratel (1964). Vedle ústředního tématu, jímž je na pozadí takřka thrillerového děje analýza patologického únosce, věznícího ve sklepení svého domu mladou studentku výtvarné školy, se už zde objevují úvahy o umění a jeho úloze v moderním světě.

Následovala dvě vrcholná románová díla, která autora postavila po bok nejvýznamnějších soudobých romanopisců, mnohoznačná fikce Mág (1966) a postmoderní historický milostný příběh Francouzova milenka (1974), ilustrující s pomocí rozsáhlého faktografického materiálu a citací nejen společenské i myšlenkové ovzduší viktoriánské Anglie, ale zároveň zručně parodující románové postupy tradičního realismu.

Po výše zmíněné sbírce próz a Danielu Martinovi (1977) překvapil Fowles své čtenáře i kritiku odvážným románovým experimentem Mantisa (1982), tento snový příběh podivné sexuální terapie je zároveň protkán typickými „fowlesovskými“ úvahami o vztahu reality a fikce a o problémech současné literární tvorby.

V románu Larva (1985, č.) se autor vrací k svému osobitému pojetí historické prózy, v níž opět nechybí prvky využívané populárními žánry.

Osudové setkání
Rozsáhlý román Daniel Martin je díky svému zřetelnému autobiografickému nádechu jistě jak nejosobnějším Fowlesovým dílem, tak i jeho nejrealističtější prózou. Autor zde více než na šest set padesáti stranách zhodnocuje možnosti i meze tradičního románu, jak jej chápali velcí realisté předminulého i minulého století, i když se zároveň nevzdává funkčního využití moderních vypravěčských pokusů, jimiž je například střídání jednotlivých hledisek. Zřetelným důrazem na hlavní postavu, jejího životního i myšlenkového vývoje, můžeme knihu zařadit vedle takzvaných velkých „románů zrání“.

Základní příběh je v podstatě jednoduchý a v mnohých směrech docela všední. Daniel Martin, jenž v raném věku ztratil matku, vyrůstá v harmonickém sepětí s přírodou anglického venkova, vychováván pouze svým otcem. Při studiu na Oxfordu se seznamuje s dvěma sestrami, Jane a Nell. I když ho vnitřní hlas spojuje s přemýšlivější Jane, nakonec – neschopen porozumět sám sobě - uzavírá sňatek s její sestrou, zatímco Jane se provdá za jeho přítele Anthonyho, nadějného filosofa katolického ražení. Ale i Danielova kariéra se rozvíjí slibně. Jeho divadelní hra sklidí úspěch a on se stává dramatikem a později úspěšným filmovým scenáristou, pracujícím pro hollywoodskou továrnu na sny. Co naopak leckdy nezvládá, je osobní život. Záhy se mu rozpadá manželství a kvůli divadelní hře, v níž zparoduje chování svých přátel, se zpřetrhají i jeho vztahy s Jane a Anthonym. Útěchu hledá v tvůrčí práci, ale i v kratších, povrchních vztazích s ženami, obyčejně z atraktivního filmového světa, v němž se úspěšně pohybuje. Jádro zápletky se otevírá ve chvíli, kdy po mnoha letech do Hollywoodu dostává vzkaz, že Antony, jeho bývalý spolužák a přítel, umírá na rakovinu a touží se s ním naposled setkat. Daniel, jenž v té době žije s mladou herečkou, se vrací do Oxfordu. Anthony se mu svěřuje se svým životním i profesním selháním a krátce po rozloučení spáchá sebevraždu. Jejich rozhovor je nejen hluboce osobním, ale i symbolickým vyjádřením duchovní krize, v níž se octla poválečná Anglie.

Být Angličanem
Daniel Martin se po šokujícím činu svého přítele vrací do míst svého dětství. Ve vzpomínkách, v úvahách a rozhovorech s bližními, v nichž se hlavní hrdina snaží pochopit úděl své generace a smysl svého vlastního života i dramatické a filmové tvorby, prosvítají názory samotného Johna Fowlese. A to nejen v myšlenkách o úloze umělce v moderní době, kdy se z umění stala žurnalistika či zábava zaměřená na komerční cíle, ale i v obecnějších otázkách na četné filosofické, politické a sociální problémy, které dotvářejí komplikovaný a nesnadný úděl anglického umělce a intelektuála druhé poloviny minulého století. Poslední čtvrtina knihy, možná poněkud rozvleklejší, zobrazuje opětovné sblížení hlavního protagonisty s Jane, manželkou jeho zesnulého přítele a sestrou jeho bývalé ženy, k němuž dochází v průběhu cesty do Egypta, kde Daniel hledá inspiraci k práci na scénáři o jedné velké osobnosti mocného koloniálního Commonwelthu.

Meze realistického románu
Kniha Daniel Martin, jakkoli neopouštějící břehy tradičního realismu, vyniká zajímavou kompozicí, která dotvrzuje Fowlesovo „umění románu“. Dějová linie příběhu se totiž neodvíjí lineárně, ale je narušována řadou rozsáhlých retrospekcí čí hledisek jiných postav (např. dopis Danielovy mladé přítelkyně). Autor velmi rafinovaně a často nečekaně mění i samotný úhel pohledu hlavního hrdiny, když z piedestalu vševědoucího vypravěče znovu a znovu sestupuje do nitra své postavy a nechává ji v „ich formě“ vypovídat o svých pocitech, vzpomínkách a názorech, což jen posiluje již několikrát zmíněný autobiografický charakter románu.

Fowlesovo umění ovšem nespočítá jen v rafinované kompozici, ale také v dalších dvou aspektech, charakteristických pro jeho romány. Za prvé to jsou výtečně vystižené a živé dialogy, často posouvající děj dopředu a zpřesňující osobnosti jednotlivých postav. A za druhé jde o velmi působivé popisy přírody, doplněné překvapivě o přesné názvy květin a stromů, v nichž, stejně jako v Mágovi či Francouzově milence, rozpoznáváme autorův v současném románu již takřka ojedinělý cit pro krásu přírody i jeho hluboké znalosti z biologie a zejména botaniky (Daniel a Anthony jsou za svých studií ne náhodou nadšenými amatérskými botaniky).