Chceme-li se vyhnout polemikám, které rozvířil váš poslední román, budeme se muset vrátit k tomu, jak definujete literaturu. Jaký je, podle vás, vztah mezi fikcí a realitou, románem a životem autora?
V literatuře může dobré výsledky přinést všechno. Můžete dělat fikci, autobiografii, nebo obojí promíchat, s různým dávkováním. Máte prostě svrchovanou svobodu. Autobiografie je spojena s pamětí. Připadá mi obtížné pustit se do autobiografie dříve, než člověk dosáhne určitého věku, toho, kdy se začínají vracet vzpomínky. Ledaže byste si psal deník, což já nedělám. Přitěžující okolnost pro mne je, že jakmile vyprávím nějaký příběh z vlastního života, často lžu, abych historku vylepšil. Rychle pak ztrácím pojem o výchozí úpravě a jak pokračuji, přidávám jednu lež za druhou. Všechno to popsal už Rousseau. Ale takhle já prostě vyrábím své knihy. Těžko tomu věřit, ale já skutečně nakonec pořádně nevím, co v mých románech je autobiografického. Naproti tomu je mi jasné, že to vůbec není důležité.

Máte velmi charakteristický styl, velmi čtivý. Používáte skutečný, běžný, každodenní jazyk. Nestírá se tak hranice mezi vypravěčem a autorem?
Snažím se nemít žádný styl. V ideálním případě by rukopis měl provázet autora v různosti jeho duševních stavů, aniž by se krystalizoval ve figurách nebo zlozvycích. Některé duševní stavy jsou u mne asi specifické, zejména ten, který se projevuje výpovědí z nic neříkajících, bezvýznamných vět, jejichž juxtapozice má absurdní účinek.

Například?
V Elementárních částicích najdeme: "Nedokázal si vzpomenout na svou první erekci( čekal na bouřku" (s.27). Anebo: "Kde byla pravda? Místnost zaplavilo polední vedro" (s.31). O něco dále: "Věčnost dětství je krátká věčnost, ale on to ještě neví( kolem běží krajina" (s.43). Všímám si, že za těchto okolností často používám středník. O absurditě vlastně mluvím ze slušnosti, raději bych, kdyby to bylo bráno jako poezie.

Co si myslíte o přívlastku "román konce století", jak bývá nazýváno vaše poslední dílo?
Raději bych, kdyby na ně bylo pohlíženo jako na román výchozí, pokus, jak vyjít z toho, o co ve 20. století jde, jak přistupovat k podstatě problému náboženství, k utrpení, které z něho plyne, a k některým filosofickým otázkám, zejména opomíjení vývoje fyzikálních věd.

Jako inženýr agronom jste zažil nezaměstnanost, pak jste prošel velkou depresí: anxiolytika, psychiatrie, alkoholismus. Člověk Houellebecq se z toho dostal, ale zůstal jste deprimovaným spisovatelem.
Literatura nemusí být optimistická, vydávat nadějná poselství, působit, aby lidi měli rádi život. V tomto smyslu se velmi liší od propagandy. Můj předchozí román byl knihou hluboce deprimovanou, to následující, podle mého názoru, je komplexnější.

V Extension du domaine de la lutte říká vypravěč: Nemám rád tento svět. Rozhodně ho nemám rád. Společnost, v níž žiji, mě znechucuje..." V Elementárních částicích Michel také nenávidí svět, v němž žije. Pokaždé jsou to hrdinové knihy, to asi není náhoda.
V obou románech nacházíme stejnou strukturu. Je tu konfrontace mezi postavou, která by se ráda přirozeně zapojila do světa (Tisserand, Bruno), a druhou, která se rozhodla stát mimo (vypravěč, Michel). V obou případech ten, kdo se snaží mít rád svět - a být jím milován -, se stáčí postupně k beznaději, je to nevyhnutelný mechanismus frustrace. V obou případech také ten, kdo má snahu zůstat mimo svět, nakonec určitým způsobem neuspěje: jeho odloučení mu nepřináší hledanou pohodu, klid. Nemám vůbec pocit, že bych psal romány "s poselstvím", ale myslím, že poučení je jasné. Touha je marná, bolestná a smrtelná, moudrost a humor jsou marné, neuskutečnitelné a nakonec bolestné.

Touha je pro vás nenapravitelně spjatá s utrpením. Jasně situujete původ zla do touhy, v oblasti ekonomické stejně jako sexuální.
Jsem proti neuspokojené touze. Zlo pochází ve skutečnosti ze stavu separace, který není spojený s touhou. Zvíře nezná stav touhy. Trpí neustále, ale to utrpení je méně spojené s touhou, spíš s potravním soutěžením. Touha je stav lidský, který značně ztěžuje věci a který v lidských společnostech zaujal mnoho místa. Dříve se ostatně dala oddělit reklama od touhy. Nyní je obojí synonymem.

Dvě hlavní postavy, Michel a Bruno, představují dva extrémy citového a sexuálního utrpení dneška.
Trochu tragické je, že Bruno je bytost touhy, zatímco Michel ne, ale druhý na tom není lépe než ten první, i když se s ním rozhodně nakládá lépe. Ve chvíli, kdy Bruno bude méně toužit, bude mu líp: když najde ženu, která ho uspokojuje. Kladu také důraz na chátrání, sešlost a na smrt, neboť ta nás všechny jednou spojí.

Proč jsou všechna vaše vysvětlení zevšeobecňující?
Protože jsem megaloman. A protože si myslím, že co říkám, je pravda, obecně. Jedna z nejhlubších pasáží v knize je podle mne ta, kde se Michel ptá, do jaké míry je možné Bruna považovat za individuum. Protože je zcela zřejmé, že jeho myšlenky, přání nemají v sobě nic individuálního, jsou stejné, jako má každý. Jediné, co nakonec shledává u Bruna individuálního, je fyzický rozklad jeho orgánů.

Jeho historie, jeho utrpení mu nepatří?
Ne. Tím, co zakládá individualitu, je jedině smrt. Jedinec se definuje skutečně ve vztahu ke smrti, to smrt ho nutí vyjít ze sociologického rámce. Naproti tomu myšlenky, utrpení... To všechno mi připadá vysvětlitelné, všeobecně.

Neberete v úvahu 20. století, ani jeho literaturu, ani filosofy, dokonce ani historii. A přitom chcete popsat stav dnešního světa?
Považuji za zcela zbytečné se při zkoumání určitého historického hnutí vracet dvě generace dozadu. Generace bezprostředně předcházející stačí, neboť všechno se nashromáždí. Ostatně, historie moderního světa začíná rokem 1945. Zajímavá a udivující v tomto století je generace našich rodičů, udivující optimismem, jenž projevovala, který dříve neexistoval, ani později nebyl k vidění. Její víra v pokrok je zcela podivná. Struktura páru má v generaci našich rodičů výjimečný význam. Význam, který neměla nikdy předtím a nebude mít nikdy potom. Snažím se to popsat v nejmarxističtější části knihy, zábavnou formou, aspoň doufám, v pasáži o zlatém věku milostného citu.

Vždy jste vystupoval jako antiosmašedesátník. Zkusme jinou hypotézu. Podíváme-li se na novináře, kterým se vaše kniha líbila, ale i na vaše čtenáře, často jsou to osmašedesátníci. Neztělesňujete vy nakonec ne děti osmašedesátníků, ale je samé, takové, jakými se stali? Takové, co zpochybňují své včerejší krajnosti? Takové, jací by chtěli dnes být, ve chvíli, kdy jsou z nich dědečkové? Trochu vyřízení, trochu zahořklí? Vadí vám, když vám řeknu, že pro mne jsou Elementární částice románem starým (na rozdíl od románu předcházejícího)...?
To vůbec neodpovídá mé zkušenosti. Připadá mi samosebou absurdní stavět se jako autor na určitou generační úroveň, ale navíc jsem během svých autogramiád zaznamenal, že mé publikum je věkově různorodé. Z tohoto hlediska bylo zcela nezařaditelné. Pouze u posledního románu pozoruji příliv mladých, i když nepochopitelný. Mladí jsou považováni za tolerantní, liberální, optimistické, světové, připojené na internet atd. Ve většině případů to musí být pravda: po padesáti letech nepřetržitého oblbování je to samozřejmě minimum. Možná je fatální, že literatura přitahuje z mladých ty, kteří se v dominantních hodnotách své doby cítí nesví. V každém případě není třeba se příliš soustřeďovat na květen 68, vždycky se mi zdálo, že se rozdílnosti mezi 60., 70., 80., 90. lety příliš přehánějí... Řekněme, že spíš než skutečnost je to téma pro novináře píšící o společnosti: význačným fenomenem posledního půlstoletí je přeci jen americká kultura. I když je možné, že zde právě dochází k určitému zlomu.

Vydání Elementárních částic provázel velký humbuk: soudní řízení s Espace du possible, vaše vyloučení z redakčního výboru revue Perpendiculaire, výzva novin Ouest-France k bojkotu vaší knihy... To je too much, na jeden román...
Zpočátku ve mně ta polemika vyvolávala podrážděné reakce, ale začínám si zvykat. Objevuji potěšení, takové lehoučké, v tom, že mě napadají blbci. Soudní proces má vážnější následky, než se zdálo. Od druhého vydání jsme museli změnit název campingu (stal se z něho Lieu du changement) a jeho geografickou lokalizaci (místo Royanu Cholet). Což je skutečně mrzuté. Topografie je v této knize důležitá. Cholet dokonce ani neleží u moře, cestování postav pak se stává nepochopitelným. Uvidíte, že za rok polemiky utichnou, o procesu se ale bude mluvit ještě za padesát let.

V těchto polemikách jste byl obětí nedůstojné pomlouvačné kampaně. Zároveň ale provokujete, když v rozhovoru pro Inrockuptibles tvrdíte, že "Mám rád Stalina" nebo "Myslím si, že historie dá Georgesi Marchaisovi za pravdu"... A to nemluvím o vašich výrocích o eugenice (potřebné, podle vás), rasismu (epifonema), potratu (jste proti) nebo zabijácích na pokračování (kteří by byli "přirozenými následovníky" hippies). Pokud jde o rappery, nemocné aids, feministky a homosexuály, "serou vás". Nejste moc milý...
Museli bychom to brát případ od případu. Dostal jsem tolik otázek, často jsem už zapomněl své odpovědi. Nevzpomínám si třeba, že bych kritizoval nemocné aids. Vlastně ani nechápu, jak se mě na takové věci vůbec opovažují ptát.

Všeobecně se od spisovatele neočekává, že by měl být jasnozřivý nebo mít velký smysl pro politiku. Ale přesto, všechno, co říkáte o Stalinovi, o feminismu nebo eugenice, je dost nesourodé, ne? Tak trochu ledasco, že?
Ani komunismus, ani feminismus, ani eugenika nejsou jednoduchá témata. Znám jednoduché odpovědi, takové, za které vás všichni budou mít rádi, neužívám-li je, není to proto, že bych chtěl provokovat, ale protože chci být čestný. Snažím se neříkat jen tak ledasco, může se mi ovšem stát, že má reakce je politováníhodně podrážděná. Když se vám prostě nějaká otázka nelíbí, připadá vám nevhodná, pak je legitimní lhát, protiřečit si, pokusit se vyvést tazatele z míry atd. Nejsem stroj na odpovědi.

Nejste moc milý k ženám ani k homosexuálům. Nepřítel žen?
Naopak, mám jasný pocit, že k ženám jsem milejší než k mužům. Homosexuálům, těm vůbec nerozumím a v podstatě si o nich nemyslím nic. Naproti tomu je pravda, že gayové mě dráždí, stejně jako mě rozčilují ekologická hnutí, lesbičky. Když jsem byl mladší, moc těžce jsem snášel všechny ty baba, rasta, punkáče, okcitánské regionalisty... Zkrátka pokaždé, když mám před sebou nějaké kmenové hnutí, jsem sarkastický a zlý. Já sám jsem nikdy nepatřil k žádnému kmenu a pociťuji hluboké opovržení k lidem, kteří se nechají uzavřít do tohoto typu přináležitosti. Přidají se k nějaké stupidní sub-kultuře, cele definované módou a trhem, a odmítají komunikovat mimo svůj kmen. Chtěl bych mít co do činění s lidmi, kteří jsou především tím, čím jsou. Abych se vrátil k pohledu bližšímu literatuře: velcí spisovatelé opěvující černošství zažívají, zdá se mi, jistou nevolnost před kulturou "black". A sotva se odvažuji představit si, co by si myslel Proust o myšlence být řazen mezi spisovatele gaye.

Reakce mnohých kritiků byla, pokud jde o Elementární částice: "Je to naivní a nezralé, ale objevné". Takový je například postoj Marca Weizmanna z revue Inrockuptibles. Objevné v čem?
Nejsem nespokojený, že jsem vytvořil naivní a nezralou knihu. Zralost snadno vede ke sterilitě blízké pitomosti. Projevuje se výroky typu "Takhle to je, každý má svou pravdu, každý své důvody, všechno není tak jednoduché," atd. Považuji naivitu za nevyhnutelnou: staví se víc proti cynismu než proti inteligenci. Cynismus je, o tom jsem dlouho přesvědčen, určitá forma hlouposti. Objevný? Pokud je někdo objevný, pak je tu cosi nevyřčeného. Je to jasné v případě mého prvního románu. Říká se tam všechno o sexualitě, aniž by se vůbec mluvilo o tom hlavním: o svádění, lovení, o docela jednoduché otázce, totiž vědět, jestli se líbím, nebo ne. Nevyřčené objevné v Elementárních částicích je mnohem těžší zachytit. Rád bych se připojil k hypotéze Gillese Tordjmana z L´Evénement du Jeudi: jsem nositel špatných zpráv, oznamuji konec jednoho světa, oznamuji, v jistém smyslu, konec západní civilizace. Přitěžující okolnost: apokalypsu vidím s určitou nenuceností a jdu až k představě možností rekonstrukce.

Nedávno se vás snažili zařadit do "nové tendence v literatuře", spolu s vámi měla být Marie Darrieussecqová a Vincent Ravalec. Opodstatněně, nebo jde jen o hříčku s autory, jejichž jména končí na "-ec"?
V literatuře se ve Francii v devadesátých letech určitě cosi přihodilo. Co? Těžko říct. Kritikové potřebují nějaký ucelený pohled na literární produkci, já ne. Mají-li se vytvářet kategorie, ať to dělají oni, je zcela legitimní, že se o to snaží. Ten článek o "nové tendenci v literatuře" vyvolal spoustu hněvu, ale přinejmenším zdůraznil jednu pravdivou věc: zdá se, že zájem přechází z individuální psychologie na svět jako objekt. Mám pocit, že začínáme mít dost našich vlastních záhad, méně záhadných, než se tvrdívá, a máme čím dál víc pocit, že nepochopitelný a nebezpečný je svět, v němž žijeme.

Vybráno z rozhovorů uveřejněných v časopisech Les Inrockuptibles (srpen 1998) a Nouvelle Revue Française (leden 1999). Kráceno