Magdalena Tulli působí v osobním kontaktu velice zvláštně - na první pohled je to nenápadná, obyčejná a do sebe uzavřená paní ve středním věku, která na otázku tak trochu mrzoutsky a stroze odpoví jedním nebo dvěma slovy. Na druhý, bližší pohled už je vidět, jak by se o svých knihách horlivě rozpovídala, ale cosi jí v tom brání - možná je to stud nebo ostych. Možná je to způsobeno tím, že stojí tak trochu ve stínu známější a populárnější Olgy Tokarczukové nebo Manuely Gretkowské. Možná je to proto, že mnohem radši s lidmi komunikuje pomocí svých knih než v bezprostředním kontaktu. Ať už je to jakkoli, zaujímá Magdalena Tulli mezi současnými polskými autorkami nezastupitelné místo. Její próza je natolik zajímavá, že nepřehlédnutelná, přestože zatím napsala pouze dvě útlé knížky. Do češtiny byla nyní přeložena její druhá kniha - román Stehy (v pol. originále W Czerwieni) novela Sny a kamení (1995) na překlad zatím čeká.

Stehy do sebe pojímají tři volně na sebe navazující mikropříběhy, ale v podstatě by mohlo jít o příběh jediný. Celé jsou autorčiným výmyslem - fiktivní vesničkou situovanou do přelomu 19. a 20.st. - tedy do období polských záborů a první světové války (a následných dvaceti let samostatného polského státu). Ve skutečnosti by ale mohly existovat v jakékoli době a kdekoli na mapě, čímž také umožňují autorce upustit uzdu své fantazie a pokusit se o generalizaci - o jakýsi vzorec-archetyp našeho odvěkého počínání se všemi jeho klady a zápory, stereotypy a nepředurčenými náhodami.

"Ten, kdo už všude byl a všechno viděl, měl by se nakonec vypravit do Stehů," začíná jako vševědoucí vypravěč v pohádce a o kus dál pokračuje: "Mezi čerň nebe a bělost sněhu se nenápadně vkrádaly události: závany větru, malé sněhové laviny svážející se z příkrých střech. Nehybnost totiž nebyla dokonalá, tma nebyla naprostá. Na tomto místě, které bylo nepříznivě nakloněno tužbám, zápasila řeč s událostmi, snažila se usměrnit jejich tok a omezit rozsah škod, které pohyb a změna způsobují, ztlumit nápor tužeb, přibít důsledek k příčině.... Příběhy potřebovaly uši, pro něž by mohly znovu a znovu rozvíjet své dějové linie, a splétat je do husté sítě - do příběhu Stehů, na nějž musela brát ohled každá, i ta sebemenší událost."

Magdalena Tulli je mistryní literárního popisu a stehovské příběhy o lásce, penězích, lidské bolesti, prázdnotě a nenaplnění tužeb rozehrává nejen se značnou stylistickou elegancí, ale i v rovině symbolické. Celý román je protknut a prošit rudými nitěmi z výšivek slečny Stefanie (které "vedeny elektrostatickými proudy posedaly na střechy vojenských vagonů a uniforem a každého vojáka, kterého se dotkly, zastihla ve válce kulka") a následným destruktivním principem v podobě ohně. (Kniha by se podle doslovného překladu, a tedy i výstižněji měla jmenovat "V červené", nebo "V rudé", ale z obavy nakladatelky před zařazením k brakové červené knihovně byl její název pozměněn na Stehy.) Pramínek rudé tedy prochází Stehy se stejnou přirozeností jako lidský dech a zanechává skvrny i na každodenních myšlenkách.

Tamní obyvatelé a přistěhovalci do nich proudí a kolují v nich, odcházejí z nich nebo tam umírají se stejnou pravidelností a předurčeností, s jakou koluje v našem těle krev, nebo s jakou bijí hodiny na věži místního kostela, podle kterých si všichni řídí svůj čas. (Autorčini hrdinové, respektive jejich prototypy často, umírají pouze po několika stranách své literární existence, aniž by svůj příběh stačili náležitě rozehrát.) "Stehovský příběh byl slátaný ledabyle, jen tak, aby hrubé nitě udržely pohromadě a v náležitém pořadí příčiny a důsledky... Z každého příběhu se klubal další a všechny dohromady spolu zahnívaly a bobtnaly ve velkých rancích, tak těžkých, že div neutrhly ruce každému, kdo je vláčel."

"Svět potřebuje pořádek a čistotu, nic víc," tvrdí jeden ze stehovských přistěhovalců a autorce se tak jakoby stýská po schulzovském principu klasických protipólů starý-nový, dobrý, tedy humánní-zlý. (Schulzovi se vyrovnává i po stránce syntakticky-lexikální nejen ona, ale i vydařený překlad Jolanty Kamiňské.) Možná proto se straní jakékoli generalizace současných hodnot a realitu pojmenovává výhradně na základě nadčasových symbolů a barev. Je schopna hlubokého filosofického podtextu a nadhledu a při četbě jejích knih je radost řeč konkrétních barev a symbolů odkrývat. Navíc jí nechybí smysl pro humor, pro černé, absurdní vidění světa (například postava slečny Emilky, která již na začátku umírá, ale smrt odmítá přijmout, celé dny leží v posteli a pročítá si francouzské románky).

Kruh událostí uspořádaně-pomateného lidského řádu se částečně uzavírá její konečnou smrtí na posledních stránkách - Emilka je se srdcem probodeným osikovým kůlem konečně pohřbena na hřbitově. "Úcta k řádu byla obnovena, příčina pohoršení násilím odstraněna. Ale to všechno ještě nestačilo a nikomu se neulevilo." Jejich utrpení nezmírnily ani západy slunce, tvrdé perníky s cukrovou polevou, ani hlučné petardy. Stehovskému příběhu neuškodil ani oheň, neboť ho stále držely ony hrubé nitě příčin a důsledků.

Chceš-li tedy ty, čtenáři, sám objevit jejich tajemství, chceš-li se i ty někdy do Stehů podívat, musíš to udělat mezi polévkou a druhým chodem, mezi velkým písmenem a tečkou. Nechytej se přerušené myšlenky, nečekej na poslední slovo.
Tečka.