Manuela Gretkowská (1964) je autorkou, která během své spisovatelské kariéry zažila jak rychlý vzestup a popularitu, tak i nečekaný propad do zapomnění. V polovině 90. let, kdy se psalo a hovořilo o tzv. feminizaci polské literatury, se do literárního povědomí zažil termín kritika a publicisty Jana Błońského "menstruační literatura". Tvorba této autorky byla tedy v dobovém kontextu a vedle knih Izabely Filipiakové přijímána zcela odlišně než v posledních několika letech, kdy navíc kritici i čtenáři začali doceňovat a upřednostňovat umírněnější a konzervativnější Olgu Tokarczukovou.

Obtížnost percepce knih M. Gretkowské tkví především v jejich syžetové nejednoznačnosti a nezařaditelnosti k žádnému z literárních směrů, její texty balancují na pomezí umělecké a populární literatury až kýče, a asi nejlépe by se daly charakterizovat jako jistý druh konceptuální umění.

Gretkowská patří ke generaci bruLionu, tedy do skupiny umělců okolo krakovského kvartálníku Roberta Tekieleho, a její tvorba je alespoň v počátečním období poznamenána zkušeností emigrace. Z doby začátku 90. let 20. st., kterou strávila na studiích antropologie v Paříži, pochází kniha původních deníkových zápisků My zděs emigranty (1991) či román z prostředí pařížské bohémy Tarot Paryski (1993). Pod její debut se navíc pochvalně podepsal Czesław Miłosz, což Gretkowské otevřelo dveře do leckterého polského vydavatelství.

Vizí Paříže na přelomu fin de siecle je kniha Kabaret metafizyczny (1994), odtud také pochází další termín, který si mnozí polští kritici oblíbili, a tím je "dvojitý klitoris" (který vlastní jedna z hrdinek, striptérka a tanečnice Bebba Mazeppo, díky němuž také může prožít stereo orgasmus).

Po knize Podręcznik do ludzi (1996) následuje Światowidz (1998) – jde o fragmentární osobitý „cestopis“ viděný „evropskýma očima“ z fiktivního putování po kulturách a náboženstvích Nepálu, Španělska, Austrálie. Do výčtu dalších děl doplňme ještě například knihu fejetonů Silikon (2000), které již dříve vyšly časopisecky, Gretkowská totiž po návratu do Polska pracovala jako redaktorka Cosmopolitanu a přispívala i do jiných periodik, jako např. Playboy, Wprost, Polityka aj.

Ženské tematice a problematice tělesnosti se autorka nevyhýbá v intimním deníku z doby těhotenství jednoduše nazvaném Polka (2001) či v povídkovém souboru Namiętnik (1998).

Posledním zatím publikovaným textem Gretkowské, který vyšel v minulém roce a jenž potvrzuje autorčiny schopnosti přijímat a hodnotit svět prostřednictvím konceptuálního a užitého umění, je Europejka – kniha na pomezí autobiografie, fejetonů a publicistiky.