Podnětem pro vznik práce bylo přesvědčení, že kazatelská činnost sv. Augustina (Aurelius Augustinus) zůstává v rámci širokého augustinovského bádání nedoceněna. Autor D. Vopřada se o téma začal postupně zajímat a ke zrodu knížky přispěla i horlivost kněze a dominikána, zklamaného plytkostí slavení Vánoc, zahlcených konzumem. Ponořil se do studia Augustinova kazatelství a vytěžil ze své práce knížku, jejímž základem se stal překlad Augustinových kázání na svátek Narození Páně a Epifanii. Cítil zřejmě potřebu vrátit Vánoce mysteriu víry a nabídnout čtenáři vhled do kazatelského díla velké osobnosti, myslitele střežícího v doznívajícím starověku pravověří římské církve.

Augustinova kázání byla většinou proslovena v biskupském kostele afrického města Hippo Regius, kázal však i jinde, nejspíše v hlavním městě provincie – Kartágu. Smyslem promluv bylo poučit posluchače, hledat společně smysl textu (Písma) a nebát se, když některé problémy zůstanou nevyřešeny. Kázal prostě a jednoduše, dokázal však najít způsob, jak přitáhnout pozornost k podstatnému. Jeho promluvy nebyly banální a nestrádaly chudým obsahem. Naopak, nevyhýbaly se teologickým problémům a sám Augustin pokládal za středobod svého výkladu osvětlení Božího Slova (Logos). Jeho kazatelské dílo tak působilo jako „jeden obrovský komentář k bibli“.

Problémem jen bylo, že si Augustin nemohl nevšimnout jednoduchého stylu Písma a vybroušenosti spisů Ciceronových. Pomohl mu až sv. Ambrož, mírnící Augustinův despekt k neučesanému stylu bible. Svá kázání komponoval Augustin nejčastěji verš po verši a napodoboval tak starověké komentátory. Opíral se nejvíce o text Italy a je zajímavé, že se dosud nepodařilo prokázat, že mu byl znám i nový Jeronýmův překlad do latiny, tzv. Vulgata. Augustinův výklad Písma patřil od začátku do kontextu živé liturgie. Byl určen širokému okruhu posluchačů a snažil se všem zprostředkovat duchovní smysl biblického poselství. Pokračoval tak v tradici Ambrožovy exegeze, chápající, že význam slov bible nemusí být jen jeden, ale může „obsahovat více vrstev významů najednou“. Alegorie neměla být však bezbřehá, měla by být vždy omezena kontextem celého Písma.

Za Augustinovy sermones (promluvy) pokládáme všechna jeho kázání, která „nejsou součástí obsáhlejšího komentáře k některé z biblických knih“. Jak vznikal jejich zápis? Augustin své promluvy obyčejně „nezapisoval ani nediktoval“. Zřejmě je stenograficky zachycovali jeho posluchači, sám je patrně ani neredigoval. Zdá se však, že již za jeho života kolovaly mezi věřícími opisy. Po vpádu Vandalů do severní Afriky v 5. století mnohé katolické rodiny emigrovaly a přinášely s sebou do Středomoří řadu textů, mezi nimi nepochybně i texty Augustinovy. Jejich záplava se začala rozlévat po celé Evropě. Vždyť prvé tisky jeho sermones se objevily již v letech 1494–1495 v Basileji.

Augustinových vánočních promluv, dochovaných v mnoha opisech, je celkem dvacet sedm. Sedmnáct je určeno na den Narození Páně, deset na Epifanii. Většina z nich byla vydána ve standardní maurinské edici (vydavatelem byla kongregace benediktinů sv. Maura) z let 1679–1700, do češtiny byly zatím přeloženy jen některé pasáže. Překlad všech Augustinových kázání je tedy zajímavým počinem. Pozoruhodný je i úvod, který přerostl v rozsáhlejší studii. D. Vopřada začal úvahami o slavení Vánoc ve starověké církvi. Klíčem mu byla evangelní paruzie, vlastně vypořádání se s jejím historickým a eschatologickým významem.

Ukřižování Ježíše již v začátcích církve přivádělo k představám o jeho narození. Ve 3. a 4. století se již křesťané snažili jeho vrození do lidských dějin jasně určit. Nepokládali Ježíšův příběh, jak jej evangelia přibližovala, ani za mýtus, ani za teorii, ale za „konkrétní vtělení i reálnou událost lidských dějin“, podobně jako „konkrétní spásu“, kterou Kristus přináší (věří tak i překladatel). Určení a rozšíření svátku Narození Páně 25. prosince je vysvětlováno třemi teoriemi, které se označují jako dějinně náboženská, výpočetní a nauková. Nebudeme je připomínat, jen poznamenáme, že prvou vnímala církev jako příklad „inkulturace křesťanství do helénské kultury“. Souvislost s pohanským zimním slunovratem byla zjevná. Pro církev bylo podstatné, že u příležitosti Narození Páně mohla oslavit Krista tak, „jak jej vyznávají katolíci v krédu nikajského koncilu“ (r. 325).

Pro Augustinovu teologii Vánoc je příznačné, že šlo o věroučná kázání vyhýbající se stopám sentimentu. Chtěl především objasnit „pravidla víry“ (regula fidei) v souboji s aktuálními herezemi (hlavně s ariánstvím a manicheismem), které věrouku ohrožovaly. Využil svých znalostí rétoriky a řečnického nadání a horlivě se ujal „služby slova“ (ministerium sermonis). Pro výklad specifického teologického problému Kristova vtělení neváhal použít ani slavnostního stylu v próze, obohaceného leckdy o běžné stylistické figury. Nikdy však neztratil ze zřetele, že všechno úsilí a prostředky musí směřovat ke katechizaci kréda. Reagoval však i na aktuální problémy, např. Epifanii užíval k úvahám o Kristově zjevení národům. Ježíšek v Betlémě se ukázal pastýřům, reprezentujícím Židy, ale také mudrcům z východu, zastupujícím „prvotinu pohanů“.

K vykreslení Augustinova teologického poselství ve vánočních promluvách užíval D. Vopřada širokého spektra literatury. Zdá se však, že za její myšlenkový horizont sám nepokročil. Svazoval jej respekt k věroučné tradici i zkušenosti z misií. Překlad Augustinových vánočních kázání, který D. Vopřada připravil, je čtivý a místy i vzrušeně naléhavý. Důležité jsou poznámky k jednotlivým veršům a užitečný je i biblický rejstřík. Je třeba uvítat, že se znovu probudil zájem o zpřístupnění Augustinova díla českým čtenářům.