Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu (Cod. Guelf. 11. 2. Aug. 40) se konečně dočkal všestranného zpracování. Pod redakcí Jany Zachové vznikla kniha, která plní hned několik funkcí.

Úvodní studie se ujala sama redaktorka, která jako klasická filoložka pojednala o prvé části rukopisu obsahující legendy. Jsou to Passio beati Pantaleonis martyris, Vita sancti Egidii a Passio sancti Wencezlai martyris. J. Zachová podala také popis kodexu, a připravila tím půdu pro Anežku Merhautovou a Dušana Třeštíka, kteří přispěli do knihy statěmi o miniaturách Gumpoldovy legendy a o osudech kněžny Emmy, objednatelky skvostného rukopisu a manželky českého knížete Boleslava II. Oba příspěvky jsou pozoruhodné širokým rozhledem, oba představují své téma na půdorysu neklidného období střední Evropy na přelomu prvého tisíciletí. Nedílnou součástí je latinský text legend, připravený J. Zachovou podle připojeného faksimile rukopisu, doprovázený českým překladem (Jana Zachová, Zdeněk Kristen).

Wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy mne kdysi zaujal pro stránce paleografické (Listy filologické 79, 1956). Pracoval jsem s fotografiemi a teprve později se mohl seznámit s originálem. Proto mohu s o to větší radostí konstatovat, jak se literatura o rukopisu rozrostla a kolik názorů bylo prezentováno. Také nejnovější český příspěvek přináší řadu závažných zjištění a myšlenek.

První část wolfenbüttelského kodexu (fol. 1–37) obsahuje – jak již bylo řečeno – tři legendy. Nejprve (asi v letech 1002–1004) byla zapsána Gumpoldova legenda o sv. Václavu, další dvě (o sv. Pantaleonovi a sv. Jiljí) později, asi na přelomu 12. a 13. století. J. Zachová soudí, že spojení nebylo náhodné. Libellus se svatováclavskou legendou byl doplněn legendami, jejichž hrdinové mohli mít něco společného se smyslem Václavova života. Šlo o připomenutí říšských světců, kteří v kontextu Václavovy politiky mohli naznačovat vazby českého prostředí s Říší. Každá z připojených legend byla napsána jiným písařem, ale v pořadí církevního roku. Není však vyloučeno, že dopsání volného místa ve složce nemělo žádný hlubší záměr, ale mělo k sobě blízko jen literárním žánrem (hagiografie).

Písař a malíř wolfenbüttelské Gumpoldovy legendy byla asi jedna osoba. Pokud jde o místo jeho vyškolení, J. Zachová soudí, že původce pocházel ze středního Porýní. Sám kodex je konvolut, jehož druhou polovinu tvoří texty zapsané několika písaři na konci 13. a ve 14. století, zcela bez jakékoli souvislosti s legendami.

Přesný popis iluminací Gumpoldovy legendy ve wolfenbüttelském rukopisu podala Anežka Merhautová. Analyzovala ikonografii obrázků a zdůraznila, že motiv zrádného kněze, který zavřel před knížetem Václavem kostel, mohl malíř znát jen z Kristiánovy legendy, jejíž text snad poznal v biskupském paláci na Pražském hradě nebo z opisu, který si přinesla Emma z Prahy s sebou do vyhnanství. Iluminovaný exemplář Gumpoldovy legendy objednala Emma – podle názoru Anežky Merhautové – na počátku svého vyhnanství v Bavorsku, kam ji český kníže Boleslav III. vypudil. Rukopis datuje do let 1002–1004 a uvádí celou škálu názorů badatelů zkoumajících původ a okolnosti vzniku práce. Sama navazuje na názor Antonína Matějčka a závěry paleografů uvažujících o Fuldě. Po svých zkušenostech s pracemi o Kodexu vyšehradském se připojuji k autorčinu názoru, že na začátku 11. století v Čechách ještě nedozrály podmínky pro založení a rozvinutí domácího skriptoria. Funkci rukopisu prozrazuje miniatura s postavou kněžny v hlubokém pokleku před světcem Václavem, jemuž Kristus klade na hlavu korunu. Obraz doprovází nápis, který naznačuje, že Emma ve vyhnanství prosila Václava o přímluvu u Krista, aby vyléčil její duši, usmířil ji, ale také pomohl vyřešit její tíživou osobní situaci, osud dvou Boleslavových synů i krizi českého státu.

O „královně“ Emmě pojednal v souvislosti s wolfenbüttelským rukopisem Gumpoldovy legendy Dušan Třeštík. Do Čech přišla Emma po složité životní pouti jako cizinka r. 989, kdy se provdala za knížete Boleslava II. R. 999 ovdověla a přesídlila na vdovské sídlo Mělník, kde razila mince s titulem regina. Pobývala tu do r. 1002, kdy ji Boleslav III. vypověděl. Žila v blízkosti svého příbuzného krále Jindřicha II. a zemřela r. 1006. Pobývala v Čechách tedy asi jen 13 let, přesto se však necítila jako cizí. Proč sáhla ve vyhnanství po Gumpoldově legendě – a jakoby jejím prostřednictvím prosila sv. Václava –, a nikoli po obšírnějším Kristiánovi, je asi dáno tím, že v kontextu svého osobního příběhu více potřebovala „císařskou legendu“, tedy text objednaný císařem Otou II. a reflektující širší říšské souvislosti. Důležité je také Třeštíkovo zjištění, že Gumpoldova legenda našla v dobové hagiografii odezvu v tzv. Druhém životě sv. Matyldy, příběhu věnovaném paměti manželky Jindřicha I., „za něhož – podle Gumpolda – přijaly Čechy křest“ (s. 45). Šlo o jeden z nejlépe napsaných hagiografických textů, o dílko opírající se o stylistické vzory charakteristické pro Gumpoldovu legendu. Kněžna Emma, dříve (966) manželka západofranského krále Lothara, se ani v bavorském vyhnanství po vypuzení knížetem Boleslavem III. nestáhla do soukromí. Vedla nenápadnou aktivní politiku v zájmu Čech i nového krále Jindřicha II. D. Třeštík trefně naznačil, že právě wolfenbüttelský rukopis Gumpoldovy legendy, libellus ke cti sv. Václava, mohl být vhodným prostředkem, jak obrátit pozornost dvoru k Čechám. Výklad rukopisu se tak obohacuje o nový, tentokrát politický rozměr.

Pokud jde o vydání a překlad tří legend, postupovala editorka J. Zachová pragmaticky. Latinský text se řídí zápisem se všemi nedůslednostmi v rukopisu, chyby jsou přímo opraveny a čtení zaznamenáno v poznámkách. Orientačně bylo přihlédnuto k vydání v Acta sanctorum a ve Fontes rerum Bohemicarum. Český překlad J. Zachové je čtivý, dokonce ani neruší starší překlad Gumpoldovy legendy pořízený před lety Z. Kristenem.

Pozoruhodný svazek uzavírá rejstřík osobních a místních jmen. Pořízení faksimile tří legend je dokladem přátelských vztahů akademického Centra medievistických studií s vedením Herzog-August-Bibliothek ve Wolfenbüttelu.