Dějiny středověkého lékařství a lékařského písemnictví patří, jak medievisté vědí, do širokého proudu kulturní historie. Lékařská odborná próza, zvláště v některých žánrech, měla i literární ambice. Studium středověkého lékařského písemnictví získává od poloviny minulého století na intenzitě i významu. Nové podněty přináší zejména medievistka Milada Říhová, která nejnověji ve spolupráci s mladší generací dokončila a vydala knihu Lékaři na dvoře Karla IV. a Jana Lucemburského.

Jádrem práce jsou portréty tří lékařů pohybujících se na pražském lucemburském dvoře (Johannes Hacke, Rembotus Eberhardi, Gallus de Monte Sion – Havel ze Strahova), dokreslené edicemi jejich zdravověd s moderním českým překladem. Kniha nevznikla na zelené louce. Předcházela jí celá řada autorčiných studií, rozesetých po vědeckých časopisech a sbornících, což se někdy odrazilo v návratech k již řečenému.

Po předmluvě M. Říhové obstarala vstup do lékařského světa prvá kapitola nazvaná Středověká medicína. Její autor David Tomíček nabídl široký pohled na dějiny středověkého lékařství. Zajímala ho úroveň a postavení lékařů, zvláště na dvorech a univerzitách, značnou pozornost věnoval i vztahu vědecké medicíny lékařských fakult k léčitelství opírajícímu se o lidové tradice. Trpkou zkušeností pro oba směry lékařské praxe byly vlny moru, otřásající samými základy společnosti.

Středobodem knihy jsou regimina sanitatis jako jeden ze žánrů lékařské literatury, která si lékaři na pražském lucemburském dvoře oblíbili. Problémem je však již název populárního žánru. M. Říhová upozorňuje, že českým ekvivalentem latinského termínu by mohl být neologismus „zdravospráva“, kteréžto slovo však neexistuje. Uvědomuje si však i to, že regimina nebyla – přísně vzato – ani literaturou striktně vědeckou. Stala se však oblíbeným žánrem a prodělávala určitý vývoj, který v literárním smyslu skončil v poklidném manýrismu a rozmělňování (s. 46).

Jako všude jinde, bylo i ve střední Evropě 14. a 15. století obdobím rozkvětu regimin. Vývoj souvisel s rozvojem univerzit, takže texty měly blízko ke scholastickému myšlení, třebaže jejich forma se někdy inspirovala krásnou literaturou. Je však třeba se s autorkou ptát, co vzbudilo v dvorské společnosti o regimina tak velký zájem. Autorka bystře postřehla, že ke konci středověku vzrůstal zájem o své tělo, že se lidé zajímali o své fyzické a duševní zdraví. Tyto názory však narážely na rozpor mezi míněním lékařů (filozofů) a teologů, kteří se k lékařské péči nestavěli jednoznačně; vždyť věřící ve všemohoucího Boha a posmrtný život se museli oddat vůli Prozřetelnosti. V protikladu k Božímu předzvědění tak regimina zdůrazňovala osobní odpovědnost za vlastní zdraví. Jejich texty byly nejen didaktické a exhortativní (s. 49), ale člověk se měl především zamyslet nad „šesti věcmi“, které nejsou vrozeny (sex res non naturales). Jsou to ovzduší (aer), strava (cibus et potus), spánek a bdění (sompnus et vigilia), vyprazdňování a naplňování (inanicio et replecio), pohyb a klid (motus et quies) a rozmanitá duševní hnutí (accidencia anime). Poučení pak vycházelo z tradic, jak se ustavily v průniku starověkých a arabských lékařských zkušeností v proslulé jihoitalské škole v Salernu a španělském Toledu. Stanovit typologii regimin není lehké. M. Říhová je v zásadě rozčlenila do tří skupin. Prvou jsou regimina výuková, druhou regimina všeobecná, třetí pak regimina osobní, „sepsaná pro konkrétní historickou osobnost“, tj. pro vysoko postavené urozené osoby, patřící světskému nebo duchovnímu stavu (s. 51–52).

Pro rozvoj regimin ve středověkých Čechách měli vedle pozdější univerzity zásadní význam panovníci, o něž se měl starat dvorní lékař, označovaný pro svou blízkost rovněž jako socius či amicus. Postavení královského lékaře bylo nazíráno jako vrchol kariéry, které mohli středověcí lékaři dosáhnout. Je však zajímavé, že ani mnohé takto úspěšné osobnosti neznáme podle jména. Autorka zdůrazňuje, že všichni měli titul dvořanů, nebyli však jmenováni jednou provždy. Někteří plnili i různá diplomatická poslání, ale péče o zdraví panovníka a jeho okolí měla vždy přednost. Nejčastější radou lékaře bylo vést k také dnes „moderní“ uměřenosti, především v jídle, pití a afektech. Pocit uklidňující „dobré rady“ umocňovala i literární forma, umocněná hlasitým předčítáním během společného stolování a hostin.

Portréty tří lékařů na lucemburském dvoře, které M. Říhová představila čtenářům, působí svou věcností. Shledat biografické údaje o Johannesovi Hackem bylo pracné. Johannes se narodil v Göttingen (odtud též Johannes z Göttingen) někdy kolem roku 1280. Získal znamenité vzdělání v Paříži a Montpellieru a jako lékař působil na dvoře Ludvíka Bavora. Udržoval však i styky s avignonskou kurií a zřejmě se proto dostal do nesnází, které řešil snahou získat postavení v okolí českého krále Jana. Jeho List o ochraně proti otravě jedem (Epistola de cautela a venenis) byl asi jedním z prostředků, jak se domoci panovníkovy přízně. List, třebaže má úzké hlavní téma, patří svým pojetím do rodiny regimin. Má širší záběr, než napovídá titul, a vlastně nabízí i jakýsi návod (modus vivendi) životosprávy, kterou by měl král Jan, pohybující se často na cestách a návštěvách, dodržovat. Johannes se stal na Janově dvoře kaplanem a působil tu určitý čas jako familiaris domesticus. Další jeho osudy jsou svázány s pokračující církevní kariérou. Vrátil se do Avignonu, kde také r. 1349 zemřel. Krátce předtím byl ještě jmenován biskupem ve Freisingu, kde byl rovněž pochován.

Autor Knihy o životosprávě věnované císaři Karlu IV. roku 1360 (Liber de regimine sanitatis directus Karolo imperatori anno Domini 1360) se jmenoval Rembotus a byl synem jakéhosi Eberharda de Castro. V Čechách by patrně zůstal neznámým, kdyby ho pro dějiny lékařství neobjevili Karel Beránek, Ludwig Schuba a Milada Říhová. Důležitý byl především Schubův „objev“ regimina ve vatikánském rukopisu Pal. Lat. 1349 a edice textu. M. Říhové se podařilo vystopovat Rembotovu životní dráhu a zařadit jeho Životosprávu do kontextu dějin lékařské literatury v Čechách. Rembotus se nejprve uchytil jako dvorní lékař královny Anny Falcké. Za rok po její smrti († 1353) se stal lékařem Karla IV., třebaže ještě r. 1356 studoval v Bologni, aby své univerzitní vzdělání dovršil o rok později v Praze. Mnohé ze svého života zaznamenal v citovaném vatikánském rukopisu, kde jeho zápisy r. 1389 končí. Zemřel asi těsně před r. 1390, snad s pověstí milovníka knih, protože se z jeho knihovny dochovalo třináct (!) kodexů. M. Říhová soudí, že se Rembotus dostal do císařovy blízkosti v souvislosti s Karlovým poraněním páteře r. 1350, kdy panovník musel nějakým způsobem rehabilitovat, aby udržel svou pohyblivost. Rembotovo regimen je typickou ukázkou svého žánru; nevyniká originalitou a autorka soudí, že se silně opírá o pojednání De sanitate tuenda Galéna z Pergamu, jak ostatně činili „všichni autoři středověkých životospráv“ (s. 121).

Autorem třetího regimina je Havel ze Strahova (Gallus de Monte Sion), osobnost české medievistice poměrně dobře známá. Narodil se někdy v prvé čtvrtině 14. století a zprávy o něm mizí r. 1388. Havel, který požíval řady církevních obročí, byl uznáván především jako učenec. Vynikl v astronomii, astrologii a medicíně. Byl profesorem pražské univerzity a působil i literárně. M. Říhová si ho všímá především jako lékaře. Havel ze Strahova byl svědkem nebezpečné epidemie moru, šířícího se po Evropě, a zareagoval Listem císaři (Missum imperatori) s varováním, aby se obyvatelé jeho zemí měli na pozoru. List se rychle šířil a by i překládán. Obsahově vycházel ze zásady, že povinností dobrého panovníka je starat se o zdraví všeho lidu. Do středu autorčiny pozornosti se však dostalo Havlovo regimen, které zůstávalo dosud na okraji pozornosti. Spisek byl sice vydán již r. 1819 F. Müllerem, ale nevzbudil zájem. Regimen patří asi do doby někdy po r. 1357, snad je lze datovat do rozmezí mezi šedesátými a sedmdesátými lety. Co vyprovokovalo jeho sepsání, není známo, spisek upozorňuje jen obecně na základní pravidla pro uchování zdraví. Opírá se o autority, z nichž je nejvíce citován Galénos, dnešní zájem však vzbuzuje dodatek šitý na míru Karlovi IV. Z textu se ozývá přátelský vztah mezi lékařem a panovníkem; Havel nešetří radami a zdá se, že nejvíce kritizoval Karlovo přejídání. Nebylo divu, protože Havel zdůrazňoval význam tělesného cvičení a střídmosti.

Všechna připomenutá regimina jsou zpřístupněna latinským originálem (nejde o kritické vydání) a českým překladem. Pro profil knihy, která se obrací také k širšímu okruhu čtenářů, zvolený přístup vyhovuje (drobnosti lze najít: proč např. v incipitu Havlova regimina čteme VII considerationes místo VII consideranda?). České překlady respektují latinský text a současně (někdy uvolněně) sledují potřeby moderního čtenáře. O překlady regimin se podělili M. Říhová (List Johanna z Göttingen), Dana Stehlíková (Rembotova Kniha o životosprávě) a David Tomíček (Regimen Mistra Havla).

Z celé knihy je patrná její geneze. Nevypráví celistvý příběh dějin lékařství spjatého se dvorem českých Lucemburků a pražskou univerzitou, ale přináší dobře artikulované sondy o jednotlivých lékařích a jejich konání.