Na Růženku Dostálovou (rozenou Jeništovou) vzpomínám rád. Její drobná a nenápadná postavička skrývala vědkyni – byzantoložku, kterou uznával svět. Znali jsme se řadu let, ale ještě před tím, než jsem jí byl představen, jsem si jí již všímal jako studentky, chodící pilně do Univerzitní, dnes Národní knihovny v Klementinu. Sedávala v hlavní čítárně, ale ráda mizela na dlouhou chodbu, do hloučku kolegů, s nimiž živě diskutovala. Hlučeli, smáli se a Růženka uměla diskutovat zřejmě bystře a dobře. Sám jsem si ještě netroufal hlouček oslovit nebo se k němu přiblížit.

Osobně jsem byl Růžence představen na půdě ČSAV začátkem ledna roku 1953. Tehdy již byla vědeckou tajemnicí Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská, vedeného akademikem a profesorem Antonínem Salačem. Sám jsem byl přijat do Kabinetu filologické dokumentace, řízeného členem korespondentem, profesorem Bohumilem Rybou, také klasickým filologem. Začínající rok nebyl však šťastný. Probíhaly brutální politické procesy a na stěnách ústavů a škol visely ještě portréty Stalina a Gottwalda.

Oba kabinety sídlily v bývalém paláci průmyslníka Daňka v ulici Politických vězňů, nedaleko Hlavního, dříve Wilsonova nádraží. Dům byl prostorný a sloužil i bance, která tu tiskla československé bankovky. Kabinety vlastnily dvě rozlehlé a spojené místnosti, a tak bylo dost příležitostí se poznávat. Všichni jsme byli odchovanci filozofické fakulty a měli mnoho společných zájmů. Bylo pro mne překvapením, že jsem v Růžence rozpoznal onu zapálenou diskutérku z klementinské chodby.

Růženka vyrostla v rodině českého inženýra, který přijel nově založenému státu pomáhat na Slovensku. Bratislava s mohutným Dunajem ležela blízko Vídně i Budapešti. Tu po staletí se mísili Slováci s Maďary, Němci s Čechy a Židy. Jazyky se prolínaly, obě velkoměsta ovlivňovala rytmus života. Mladá gymnazistka užívala všech rozmanitostí plnými doušky. Zajímala se o jazyky, hodně četla. Mnichovská krize rozbila Československo a nevítaní Češi se vraceli domů. Růženka maturovala v Praze na akademickém gymnáziu a vynikala znalostí jazyků. Za protektorátu pracovala v továrně, ale hned po ukončení války se zapsala na filozofickou fakultu a začala studovat svou klasickou filologii. Měla talent a brzy zaujala profesora Salače, grécistu, který podporoval její zájem o byzantologii a novořečtinu. Když začala pracovat ve zmíněném kabinetu, věnovala se úpravě své disertace Řecký román o Ninovi, vybrané po zkrácení pro vědecký časopis.^[1] Možnosti se otvíraly a Růženka našla svou neprošlapanou cestu.

Ještě v prosinci roku 1953 byl zatčen profesor Ryba a Kabinet filologické dokumentace po tápání a zmatku převeden do Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde panoval akademik a profesor Jan Mukařovský, rektor univerzity. Přes všechen údiv myslím, že nám tiše podal pomocnou ruku.

Přestěhování postiženého kabinetu do nového ústavu sídlícího v budově bývalého premonstrátského kláštera na Strahově přerušilo přirozené vazby se Salačovým kabinetem. Teď jsem se za klasickými filology chodíval jen poradit, podívat se po časopisech a pohovořit s přáteli. Růženka nepřestávala být zdrojem informací a nápadů, rozuměla tempu a nástrahám doby. Přes všechny stíny spoléhala na rozum a praktická řešení. Dokázala však zaplakat a soucitně se usmát?

Připomínám jeden okamžik. Pracoval jsem u svého stolu v klášteře nad strahovským dvorem, když se objevila Růženka s dětským kočárkem. Chlapeček již zvedal hlavičku a šermoval ručkami. Růženka se rozjasnila, přemohla ji radost a tvář jí zalil něžný úsměv. Promluvilo srdce, ztichli jsme. Vyjeli jsme Úvozem až na Petřín a snad tehdy Růženka věřila i ve své manželství.

Svou skrývanou citlivost projevila Růženka i o řadu let později svým vztahem ke studentům. Přelomový rok 1989 se otevřel široké paletě reforem a možností. Rigidní filozofická fakulta rozvíjela svůj ideologický krunýř a umožňovala habilitace všem schopným a přehlíženým. Růženka pochopila svou roli. Rozloučila se jako paní v důchodovém věku se svým kabinetem a jako docentka později i profesorka se prosadila zprvu v Praze, ale posléze zásadně a výrazně v Brně, kde založila tradici byzantologie a dějin novořeckého jazyka a literatury. Asi s nadsázkou lze přeci jen říct, že jim věnovala velké syntetické dílo Byzantská vzdělanost (1990). Měli různé zájmy, tíhli různými směry, měli řecké nebo české předky. Pro všechny byla mateřskou autoritou, vědkyní se srdcem bijícím mladistvým rytmem. Ve stáří ožila, obklopila se mládeží. Stále řešila své problémy. Její rozum bojoval se srdcem a srdce bojovalo s rozumem.

Pavel Spunar

 

II

Jméno Růženy Dostálové dolehlo k mému sluchu už někdy v sedmdesátých letech. Nebylo možné je přeslechnout. Narážel jsem na ně u řady překladů a bral jsem často do ruky skvělý Slovník řeckých spisovatelů, v němž redigovala byzantskou část. Později jsem nepřestával žasnout, jak široký je její překladatelský rejstřík: novozákonní apokryfy, Josephus Flavius, řecký dobrodružný román, byzantské kroniky, Odysseus Elytis… A vedle toho stál neméně široký rejstřík badatelský: řecké papyry, Nonnos z Panopole, byzantská kultura, řecká mystéria (o kterých mi řekla: „To mě bavilo!“).

V osmdesátých letech jsem redigoval v Odeonu tzv. „bílou řadu“ české literární vědy. Vyšly tam široké výbory z děl Vojtěcha Jiráta, Viléma Mathesia, Jana Mukařovského, Antonína Škarky a Václava Černého. Řada později pokračovala u jiných nakladatelů soubory textů Pavla Trosta, Oldřicha Králíka, Růženy Grebeníčkové, Otokara Fischera a dalších. Měl jsem tehdy rozmyšlené plány do budoucna: chtěl jsem vydat například svazek věnovaný Karlu Krejčímu, Josefu Vašicovi – a také Růženě Dostálové. Dodnes si myslím, že by takový svazek měl vyjít. Profesorka Dostálová sice vydala dlouhou řadu knižních publikací, ale velká část jejích textů zůstala skryta v časopisech. Substanciální výbor z těchto textů by nesporně plasticky ukázal právě badatelskou šíři jejího odkazu. Snad si tuto výzvu některý z jejích žáků vezme k srdci.

Osobně jsem se s profesorkou Dostálovou setkal v roce 1996. Vděčím za to Vlastě Dufkové, se kterou jsem se znal ještě ze seminářů Václava Černého a která tehdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Mladá fronta. Profesorka Dostálová přeložila pro mladofrontovní knižnici Květy poezie výbor z básní Konstantina Kavafise a Vlasta mě požádala, abych ten překlad přehlédl po formální stránce, tj. dopřeložil rýmované básně v tradičních rozměrech a pohlídal rytmické kadence básní ve volném verši. Byl jsem trochu na rozpacích: dosud jsem se jako překladatel nikdy nezapletl s poezií psanou v jazyce, který neznám, a taky se mi zdálo, že taková „supervize“ nemusí být profesorce Dostálové příjemná. Naštěstí tomu tak nebylo: profesorka Dostálová byla velkorysá dáma a zjevně mi důvěřovala. Ale pojistila se: dostal jsem od ní magnetofonovou pásku, na níž byl záznam recitace řeckých originálů, abych ty rytmy skutečně slyšel.

Vzpomínám na toto dobrodružství jako na velký dar. Jednak jsem poznal blíže osobnost, která si mě zcela podmanila svým šarmem a noblesou, a jednak jsem poznal – také z velké blízkosti, neboť překládáte-li, rentgenujete text mnohem pronikavějším způsobem, než to umožňuje prostá četba – velkého básníka, který od té doby patří k těm hlasům, jež jsou mi nejbližší.

Profesorka Dostálová se mnou nakonec byla spokojena. A když spolu s Vojtěchem Hladkým připravovali pro nakladatelství Pavla Mervarta velký výbor ze Seferise a úplného Kafavise, přizvala mě k už vyzkoušené spolupráci znovu.

Vybavuje se mi ještě jedna vzpomínka. Na konci devadesátých let jsem překládal prózy vynikajícího italského prozaika a malíře Alberta Savinia. Savinio a jeho bratr – později slavný Giorgio de Chirico – strávili dětství v Řecku, kde jejich otec inženýr stavěl železnice. V textech, které jsem překládal, vzpomínal Savinio právě na toto své řecké dětství. Na jednom místě citoval v řečtině jakési čtyřverší. Kupodivu se nenamáhal s italským překladem a nijak ty verše nekomentoval. Požádal jsem profesorku Dostálovou, aby mi ten text přeložila, s tím, že dám překlad do poznámky. Když profesorka Dostálová začala překládat, pochopil jsem, že šlo o Saviniův zlomyslný žert a že absence překladu byla důvodná. Šlo totiž o naprosto brutální pornografickou říkanku, jaké kolují na periferii všech kultur. Profesorka Dostálová ovšem nezaváhala a já obdržel filologicky zcela přesnou verzi.

Růžena Dostálová patřila ke generaci, pro niž bylo samozřejmostí, že akademická erudice je hřivna, jež nemá být zakopána. Pohybovala se na té nejvyšší, internacionální odborné úrovni, ale dlouhá řada jejích publikací mířila dovnitř domácí kultury a byla určena českému čtenáři. Pokud někdo dneska ví, co to byla Byzanc a kdo byl Kavafis, ví to díky ní. Lze jen litovat, že tato generace odchází a akademický provoz se zcela uzavírá do sebe.

Jiří Pelán

III

Paní profesorku Dostálovu jsem poznala na podzim roku 1987. V té době jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zahájila studium v oboru moderní filologie, anglický a novořecký jazyk, a profesorka Dostálová byla naše vyučující v několika základních předmětech, pochopitelně včetně jazyka.

Ke studiu novořečtiny mě přivedl osud. Původně jsem měla zájem studovat obor překladatelství a tlumočnictví, v kombinaci angličtina a španělština, k přijímacímu řízení jsem však v té době neměla dostatečné znalosti španělštiny. Studijní poradce na gymnáziu zjistil, že se na FF UK v daném roce otevíral rovněž výše uvedený studijní obor moderní filologie a tuto informaci mi postoupil. Možnost studia novořečtiny mne zaujala. Na gymnáziu mě zajímaly řecké dějiny, zeměpis a Řecko jako země rovněž. Bez velkého váhání jsem se tedy pro studium novořečtiny rozhodla. K přijímacímu řízení totiž znalost novořeckého jazyka nutná nebyla, s novořečtinou se většina z nás poprvé setkala a seznámila až v prvním ročníku studia.

Novořecký jazyk mě okamžitě uchvátil a během několika týdnů jsem se do něj zamilovala. A profesorka Dostálová byla člověk, který mi v tomto směru jako první začal předávat své bohaté znalosti a zkušenosti, nebojím se ji zpětně označit za „studnici vědomostí“. Používala však také, pro mne krásnou a moudrou, větu: „Člověk nemůže znát a vědět všechno – měl by ale vědět, kde lze to, co neví, dohledat.“ Teoretická výuka s profesorkou Dostálovou po celou dobu studia byla bezesporu velmi podstatná a dala nám všem důležité základy jazyka a s ním spojených dalších vědních oborů. Neméně významná pro praktickou výuku a kontakt s živým jazykem však pro mě osobně byla také pravidelná setkávání a konverzace s kamarádkou Řekyní na koleji, kde jsme obě bydlely.

Náš kontakt s profesorkou Dostálovou neskončil ani poté, kdy jsem magisterské studium ukončila. Pokračovala jsem ve studiu doktorském a profesorka Dostálová se ujala role školitelky mojí disertační práce. Strávily jsme tak v intenzivním pracovním i přátelském kontaktu, mnohdy u ní doma, dalších šest let.

Ve spolupráci jsme pak pokračovaly i nadále, mj. v rámci aktivit české sekce Mezinárodní společnosti přátel Nikose Kazantzakise. Za vyvrcholení této spolupráce považuji to, že se nám společnými silami podařilo získat finanční podporu několika institucí, díky které vyšla v roce 2003 kniha Růženy Dostálové a hudebního skladatele a muzikologa Aleše Březiny Řecké pašije. Osud jedné opery. Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů.

Jsou věci a momenty, které bych možná během našeho dlouholetého vztahu ráda viděla či řešila jinak. Troufám si nicméně říct, že to, co nás s profesorkou Dostálovou vždy spojovalo a sbližovalo, byla láska k nádhernému řeckému jazyku a nadšení pro něj, všeobecné zaujetí pro věc, odhodlání a houževnatost. Jen několik vlastností, kterými ji lze také popsat.

V roce 2004 se mi podařilo uskutečnit sen, který jsem měla již od počátku studia, a to odjet do Řecka a žít tam. V Řecku jsem zůstala dlouhých 17 let, z toho 16 let pracovala na Velvyslanectví České republiky v Athénách; řečtina je můj denní chléb a velká životní láska. A profesorka Dostálová byla krásným začátkem a mým prvním mentorem na mé „řecké“ životní cestě. V době, kdy jsem žila v Řecku, jsme o sobě určitým způsobem stále věděly, intenzivní kontakt na dálku jsme však již příliš neudržovaly.

Na závěr bych ještě ráda vzpomněla na větu, kterou mi paní profesorka řekla při oslavě svých 80. narozenin v květnu 2004 a která rovněž zůstává i pro mne inspirací do budoucna. Narozeniny měla v dubnu, ale jejich oslava se, za přítomnosti tehdejšího velvyslance Řecka v České republice a mnoha jejích přátel a spolupracovníků, konala v květnu a já jsem tu náhodou v danou chvíli na krátké návštěvě z Řecka byla. Ta věta zněla: „Beato, já tu potřebuji být minimálně do 120 let, abych stihla všechno, co bych ještě potřebovala a chtěla udělat.“ A to je přesně věta, která Růženku a její přístup k práci a k životu rovněž krásně vystihuje.

Paní profesorka Dostálová sehrála v mém životě nemalou a významnou úlohu. A za to jí i za mne patří dík a vždy milá vzpomínka.

Beata Lejtnarová

IV

S profesorkou Dostálovou jsme se poprvé setkaly roku 1993 na brněnské filozofické fakultě, kam dojížděla z Prahy vyučovat první studenty nově otevřené neogrecistiky. Sama jsem tehdy začala novořečtinu studovat díky náhodě. Hlásila jsem se na klasickou řečtinu, k níž bylo třeba si přibrat ještě další obor, a možnost byla nakonec jen dvojí: buď kombinovat s latinou, nebo právě s novořečtinou. Dlouho jsem s jazykem bojovala, neměla jsem k němu žádný vztah, ani k soudobému Řecku. Letní škola v Athénách to změnila. Zjistila jsem přitom, že způsob výuky, tj. výklad moderního jazyka na pozadí klasické řečtiny, jak jsme se učili v Brně, je dvojsečný, pro starořečtináře zpočátku pohodlný, ale že izoluje od živého projevu. Profesorka Dostálová v sobě nezapřela klasického filologa ve výuce jazyka ani v literatuře.

Ji samu, jak se mi později svěřila, k novořečtině přivedl profesor Salač, když jí v souvislosti s příchodem řeckých dětí do Československa v podstatě nařídil, aby se začala neogrecistikou zabývat, a ona se mu bála odmlouvat. Měla ohromnou výdrž a záběr. Z Prahy vozila štosy knih, svými přednáškami a semináři pokrývala až na praktická jazyková cvičení všechny jazykové a literární kurzy novořecké i starších fází. Bylo to intenzivní, v mnohém inspirující, nikdy bych ale nehádala, že se budeme setkávat fakticky až do jejího skonu.

Vždy ráda vyprávěla o své práci, vítala podněty od studentů, rychle a spolehlivě odpovídala na dotazy, a to i korespondenčně, na případné překladatelské návrhy reagovala vlastními, jak také připomíná obrázek s jejím rukopisem.

 

Později laskavě vyhověla mé prosbě a ujala se vedení mé disertační práce na pražské translatologii, ačkoli sama s tamním ústavem neměla nic společného, ani já do té doby s Prahou. Byla pro mne tehdy ­– sice krátce – ale jediným pojítkem. A stejně samozřejmě přijala, když jsem ji po několika letech vyrozuměla, že bych ráda změnila školitelku. Tou se stala Eva Stehlíková, která mě před tím přivedla do Kabinetu pro klasická studia AV ČR čili na někdejší působiště Růženy Dostálové, kde jsme se spolu občas potkaly v knihovně. Ačkoli jsme si s profesorkou Dostálovou nikdy nebyly blízké, snad proto, že jsme na sebe stále narážely na místech, kde ona sama kdysi působila, pro lásku k oboru, a taky že byla zvědavá, co se s kým děje, chovala ke mně jistou důvěru. Vím dobře, jak těžce nesla, když musela ­– sice již v důchodu – z kabinetu kvůli zkrácenému rozpočtu odejít nebo když byla na pražské filozofické fakultě zrušena neogrecistitka, kterou vzápětí pomohla vybudovat v Brně a v roce 2008 opět uvést do Prahy. Od té doby jsme se po celých pět let pravidelně setkávaly jako vyučující na půdě Ústavu řeckých a latinských studií, než ji v roce 2014 zastavila nemoc.

Růžena Dostálová byla nesporně v různých ohledech nelehkou osobností, jak to už u lidí jejího formátu bývá. Její význam v akademickém, ale i v obecně kulturním slova smyslu je ohromný – stačí sáhnout po kterékoli z jejích publikací. Byla spoluzakladatelkou české Společnosti přátel Nikose Kazantzakise a České společnosti novořeckých studií. A je potěšitelné, že se jí, když byla ještě při síle, dostalo za celoživotní dílo ocenění; naposledy při příležitosti státního vyznamenání Řecké republiky Commandeur de l'Ordre du Phénix (2010) či medaile Učené společnosti České republiky (2011).

 

[1] Jeništová, Růžena. Nejstarší román světové literatury (Zlomky Řeckého Románu o Ninovi). Listy Filologické / Folia Philologica, r. 76, č. 1, 1953, s. 30–54. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/23459584. (Dostupné 10. ledna 2024.) Jeništová, Růžena. Nejstarší román světové literatury (Zlomky Řeckého Románu o Ninovi). Listy Filologické / Folia Philologica, r. 76, č. 2, 1953, s. 210–28. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/23459480. (Dostupné 10. ledna 2024.)