Osobnost M. Jeronýma Pražského byla pro F. Šmahela již od studentských let výzvou – vydat však o něm dvě knižní publikace během jednoho kalendářního roku je opravdu husarským kouskem. Ve spolupráci s filologem G. Silagim připravil nejprve kritickou edici Jeronýmova literárního díla (Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis 222, Turnhout 2010; srov. Listy filologické 134, 2011, s. 202–208) a nyní pokračuje bilanční monografií, v níž představil své výzkumy a shrnul výsledky.

F. Šmahela fascinovala Jeronýmova statečná smrt na kostnické hranici († 1416), o níž tak obdivně podal svědectví Florenťan Poggio Bracciolini, zakladatel jeho posmrtné slávy.

Šmahelova monografie, již autor sám nazývá Zprávou o výzkumu, je sevřená a střídmá. Neplýtvá slovy a drží se faktů. Práce se člení do tří částí. Prvá, nazvaná Curriculum vitae, sleduje složitou Jeronýmovu životní pouť. Mladý artista putoval po univerzitách, přednášel, diskutoval, psal. Do Oxfordu cestoval za Wiclefem, vzdělával se na pařížské Sorbonně, účastnil se disputací v Kolíně nad Rýnem a Heidelberku. V Praze byl aktivním ve sporech mezi mistry, účastnil se slavného kvodlibetu M. Matěje z Knína (1409), kde jeho promluva dala „počínajícímu českému nacionalismu sebereflektující osnovu“ (s. 40); studenti i učitelé měli hledat pravdu a neustupovat lži, „neboť (pravda) nade vším vítězí“ (s. 41).

Zamíchal se i do sporů o univerzitní samosprávu a v rovině filozofie do zápasu o Wiclefa, když arcibiskup Zbyněk z Hazmburka roku 1410 vyhlásil na synodě zastřený příkaz, který se „týkal i Wiclefových spisů z oblasti sedmera svobodných umění“ (s. 48). Není proto vyloučeno, že se M. Jeroným mohl podílet i na hanlivých verších zesměšňujících arcibiskupa. Další Jeronýmovo působení poznamenala cesta do Vídně, kde se chtěl obhájit před doktory tamější univerzity a setkat se s místními „disidenty“, kteří byli pokládání za wiclefisty. Cesta však skončila jednáním před soudním dvorem oficiála pasovského biskupství. M. Jeroným z Vídně nenápadně uprchl, byl však in contumaciam uznán vinným z křivé přísahy a 22. října 1410 exkomunikován. Zbyněk z Hazmburka se k rozhodnutí připojil. M. Jeroným se stal nejznámějším představitelem pražského wiclefismu, ale brzy jeho roli přejal M. Jan Hus. M. Jeroným posléze cestoval i na východ, k „Ruthenům“, a není vyloučeno, že jeho cesta souvisela s úvahami o přijímání eucharistie pod obojí způsobou. Jak připouští F. Šmahel, zdá se, že začal plnit i některá diplomatická poslání, patrně ve službách Lacka z Kravař. V Praze byla v říjnu roku 1412 na Husa uvalena zostřená klatba. Hus odepřel poslušnost církevnímu soudu a odvolal se (neprávnicky) ke Kristu. Hrozba interdiktu ho vypudila na venkov, kde kázal a hlavně psal. Když se rozhodl hájit své postoje na kostnickém koncilu, M. Jeroným slíbil, že mu bude nablízku. Vydal se na cestu na začátku dubna 1415 a v Kostnici skončil v okovech.

F. Šmahel ocenil symbolický význam cesty, podrobně sledoval proces, projevil pochopení a soucit s Jeronýmovým zaváháním a odvoláním, nadchl se jeho další obhajobou a vyznáním, že své selhání považuje za „největší provinění svého života“ (s. 86). Jeronýmovu smrt pak pochopil v duchu Braccioloniho obdivu ke statečnému gestu intelektuála.

Druhá část knihy nazvaná Prolegomena k pražskému sporu o universalia realia staví na Jeronýmově myšlenkovém zrání, podmíněném životním příběhem s jeho úspěchy i zklamáními. Pro M. Jeronýma byl osudovou výzvou filozofický spor o povaze všeobecnin (univerzálií). Scholastika, opřena o myšlení antických autorů, se utápěla v disputacích, zda obecné pojmy reálně věcem předcházejí (universalia ante res), nebo jsou pouhými jmény (nomina) označujícími věci (universalia post rem). F. Šmahel v dobré víře pomoci čtenáři chce stručně přiblížit dějiny sporu, tkvícího již v antické filozofii. Stručnost je však překážkou hlubšího zamyšlení a vede ke zjednodušování. Příkladem může být názorný, přesto v lecčems zavádějící výklad o filozofickém hledání Petra Abélarda. Spor o universalia se odehrával v kulisách univerzit, kde se střetávali dominikáni s minority. Také pražská univerzita nezůstávala stranou, když byla inspirována z Paříže učením nominalisty Jana Buridana († po 1358). Čeští univerzitní mistři (na rozdíl od německých) se opřeli o filozofický realismus Jana Wiclefa († 1384). Jedním z jeho nejhorlivějších žáků v Praze byl právě M. Jeroným Pražský. Jeho metafyzika měla přesah pro definování pojetí církve a tento kritický osten neunikl pražským Wiclefovým příznivcům.

Wiclefovo učení působilo na pražské univerzitě jako rozbuška. Ještě dříve, než stačil Wiclef v Anglii vysvětlit své učení o remanenci, odsoudil ho na teologické fakultě v Praze dominikán Mikuláš Biceps († 1399), přestože ve svém výkladu univerzálií zastával realistické pojetí, a to nejen v logice, ale také na metafyzicko-teologické rovině. Wiclefův traktát De universalibus se dostal do Prahy asi v letech 1397–1398. Uznání sklidil nejen u Husa, ale také u jeho starších kolegů Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče, nakonec Husových tvrdých odpůrců. Pražské univerzitní prostředí však nepřálo vyostření stanovisek, přelo se spíše o rozdílné pojetí univerzálií in re sive in essendo. Nelze připomínat podrobnosti, ale Hus a jeho přítel M. Jeroným Pražský se klonili k uznání univerzálií ante rem ve smyslu univerzálií in causacione.

Zdálo by se tak, že filozofické jemnůstky nebyly v atmosféře hrozící krize v české společnosti tak podstatné. F. Šmahel je však mlčky pokládá za důležité pro konstrukci kritické vzpoury proti stávajícímu církevnímu establishmentu. Novoplatónská filozofie, podmalovávající Wiclefův odpor k šířícímu se nominalismu, potřebovala zvýraznit protiklad mezi světem idejí a hmatatelnou skutečností. Neměnné ideje (universalia) měly zpevnit rozkolísaný svět hodnot (papežské schisma!), podpořit návrat k ideálům Písma a prvotní církve. Možná by si tu Jeronýmův zápas o universalia a jejich praktický dopad do vztahu k církvi zasloužil zřetelnějších kontur. Vždyť sama recepce Wiclefova učení byla mezi pražskými univerzitními mistry rozrůzněná. F. Šmahel postřehl jiný výběr akcentů u M. Jeronýma, než zdůrazňovali právníci nebo reformátoři jako M. Jakoubek ze Stříbra.

Třetí část knihy tvoří Soupis děl Mistra Jeronýma Pražského. Nejde jen o obvykle strukturovaný seznam děl, rukopisů, edic a literatury, ale především o pronikavé komentáře k jednotlivým bibliografickým položkám. Zvláště jsem se těšil na výklad proslulého Štítu křesťanské víry (Scutum fidei christianae) a nebyl jsem zklamán. Šmahelův text je hlubokou analýzou kresby s vepsaným textem, kterým se M. Jeroným snažil názorně objasnit tajemství sv. Trojice a zároveň „doložit schopnost Wyklefovy realistické filozofie vyložit stvořený i nestvořený (archetypální) svět“ (s. 274). Šmahelův výklad pátrá po historii symboliky trojúhelníku, začíná již od myšlení sv. Augustina a všímá si i trojiční diskuse, kterou „zabrzdil r. 1215 dekret 4. lateránského koncilu De summa Trinitate et de fide catholica“ (s. 279). Vývoj obrazce byl zajímavý. F. Šmahel správně upozornil, že se triangulární diagram sv. Trojice záhy odpoutal od učeného textu a začal působit „jako učební pomůcka“ (s. 281). M. Jeroným si samozřejmě Scutum fidei christianae nevymyslel. Podle Šmahela mohl obrazec poprvé vidět na vlastní oči při své cestě do Anglie roku 1399. Svým Štítem tak vtipně navazoval na trojiční diagramy od 12. století. Každý z řady epigonů však poznamenal trojúhelníkové schéma vlastními akcenty.

Zajímavý je Šmahelův komentář k Jeronýmově Chvále svobodných umění (Recommendatio artium liberalium) z ledna 1409. Ctitel wiclefovské filozofie M. Jeroným chtěl vzdát poctu univerzitní učenosti a použil ke svému proslovu personifikace i alegorie sedmera svobodných umění, oblíbeného námětu rétorické literatury. Nápad má také dlouhou tradici sahající od prosimetrem psané encyklopedie De nuptiis Philologiae et Mercurii pozdně římského autora Martiana Capelly (5. stol.) a mladší veršované skladby Anticlaudianus Allana de Lille (de Insulis) z konce 12. století. F. Šmahel opět dovozuje, že Chvála nebyla sice dílem původním, krokem neprozkoumaným směrem, ale dalším dozvukem literární „renesance“ dosahující až do Čech. Blýskla se několika aktualizačními nápady a podporou platónsko-wiclefovské filozofie. F. Šmahel dobře rozeznal i osten namířený proti protivníkům artes a univerzitního vzdělání.

V souvislosti s oceněním Šmahelova zpracování Jeronýmovy literární činnosti je třeba i vyzdvihnout jeho ocenění badatelské práce se středověkými rukopisy. Poukazuje na přínos systematického průzkumu, který například v rukopisném fondu Alte Kapelle Ústřední biskupské knihovny v bavorském Řezně evidoval dosud neznámé listy Jana Husa a M. Jeronýma Pražského (srov. Stanislav Petr, Studie o rukopisech 30, 1993–1994). V závěru své knihy F. Šmahel připomněl dosud vydané prameny a literaturu ke zvolenému tématu. Pro posouzení osobnosti M. Jeronýma a prostředí, v němž se pohyboval, je důležité, jakou pozornost sám věnoval studiu jeho filozofickému odkazu. Navázal tak na práci svých současníků Stanislava Sousedíka, Viléma Herolda, ale i zahraničních badatelů Edouarda Jeaneaua a Zenona Kalużi, polského emigranta v Paříži. Struktura knihy a její důraz na analytické doplnění a prověření všech dostupných faktů naznačuje, že sám F. Šmahel ji již připojeným podnázvem (Zpráva o výzkumu) nepokládá za uzavřené dovršení jeronýmovských studií. V jeho očích jde o kritické a korektní shrnutí a utřídění všech dostupných informací, o pevný základ dalšího odkrývání Jeronýmovy platónsko-realistické filozofie, o posouzení provokativní osobnosti, která si vydobyla významné postavení mezi protagonisty duchovní obrody a reformy církve v Čechách. Šmahelova jeronýmovská monografie bude nepochybně hojně citována ve všech publikacích o recepci wiclefismu i v pracích věnovaných počátkům husitství a problémům tzv. prvé evropské reformace. Je jen politováníhodné, že asi v Čechách nedojde takového uznání a popularity, jakých by si zasloužila, když střední a mladou generaci přitahuje dnes více „neprobádané“ a vzrušující baroko.