Bernard z Clairvaux (1091–1153) brojil proti suché scholastické dialektice a věřil, že pravou cestou k Bohu je pokora a jádrem cisterciácké mystiky je láska a spojení s Bohem, k němuž se lze blížit teologicky vnímanými metaforami z oblasti erotiky. Není proto nepatřičné, že sáhl i po starozákonní Písni písní, aby ji v duchu tradičních alegorií pojal jako podobenství o bezvýhradné Hospodinově (Kristově) lásce k Bohu a jeho lidu (církvi). Bernardova Kázání na Píseň písní nebyla dosud do češtiny přeložena. Nesnadného úkolu se ujala klasická filoložka Markéta Koronthályová, jejíž převod doprovodily – jako úvod – studie starozákoníka Milana Balabána a znalce raně křesťanského písemnictví a náboženské kultury Václava Ventury.

Milan Balabán nazval svou stať poeticky Píseň písní – světla erotických a mystických lamp (s. 5–13). Jak je pro duši básníka přirozené, zahalil svůj výklad plný učenosti do básnických šifer, jimž je třeba porozumět a zvolna se k nim vracet v kontextu starověkých náboženství. Balabán pokročil však i dále a v Písni písní se snažil pochopit její scénář, rozeznat zasuté mystické momenty a vymezit znepokojující nezvyklosti. Alegorické interpretace umožnily, aby se Píseň písní dostala do hebrejského kánonu a byla podobně interpretována i křesťansky. Text, spojující zřejmě několik částí, je skvostnou památkou izraelské milostné poezie. Jemnou erotiku – s vykreslením něžných vztahů mezi oběma pohlavími – nelze přehlédnout, a proto se šířily i interpretace nealegorické, vykládající šarm západosemitské skladby ve spojení se syrskými svatebními obyčeji. Balabán souzní s oběma směry výkladů a hledá své místo „uprostřed“, podobně jako Leo Krinetzki OSB, připomenutý v textu, který přiznává, že Píseň písní je izraelskou erotickou písní, ale současně zdůrazňuje, že „nemáme přeslechnout básnickou výkresbu (!) vztahu mezi Hospodinem a jeho lidem“ (s. 12–13). Balabán souhlasí a jako protestantský teolog doplňuje, že „eroticky vypravená Píseň písní a Pavlova chvála svaté lásky z 1. listu Korintským (1K 13) se nevylučují, nýbrž doplňují“ (s. 13). K ocenění Balabánova úvodního textu je třeba nejen smyslu pro poetickou zkratku, ale i trpělivosti a promýšlení.

Zatímco Balabánův úvod nezapře lyrika, Václav Ventura formuluje svůj vstup spíše střídmě a školsky (s. 14–38). Začíná exegetickou tradicí Písně písní sestavenou chronologicky. Za nejstaršího doložitelného vykladače pokládá Hippolyta Římského (170–235), který svůj komentář napsal asi jako exemplární exegezi podporující zařazení Starého zákona do bible. Píseň písní vzbuzovala zřejmě rozpaky, a tak nepřekvapí výklad zaměnit Ženicha za Krista a Nevěstu za církev. Podobně uvažoval již Órigenés (185–254), který prohluboval vztah k tajemnu. Pro něho byli Ženich a Nevěsta skuteční milenci, ale „nevěsta symbolizuje duši vstupující s Kristem do mystického sňatku“ (s. 15). Venturova galerie vybraných exegetů pokračuje Řehořem z Nyssy (335–394), který položil důraz na lásku k Bohu jako nevyčerpatelnému zdroji všeho růstu, a uzavírá se komentátory 11. a 12. století, například Anselmem z Laonu († 1127) a Honoriem z Autunu († po 1130).

Bernard z Clairvaux začal s Kázáními asi koncem roku 1135, ale pomýšlel na ně patrně již dříve. Oslovovalo ho téma lásky, které se stalo základem jeho spirituality i teologie. Jak byla Kázání koncipována, není dosud jasné. Mohla se obracet k posluchačům, ale také být literárním textem k četbě. Sám Bernard se nevyjadřoval přesně a umožňoval oba výklady. Venturovi je bližší interpretace o skutečných kázáních, protože Bernard neusiloval o učenecký výklad, ale v kázáních spíše prozrazoval osobní zkušenosti. Povahu exegeze demonstroval Ventura na několika tématech, která Bernarda zaujala. Jsou to úvahy o ženichu a nevěstě, o významu pokání, o políbení nohou, rukou a úst, o vztahu Ducha svatého k Bohu, o trojí lásce, o možnostech vidění Boha, o jménu Ježíš, o černé nevěstě nebo o smrti mnicha Gérarda; škála námětů skutečně bohatá.

Nahlížíme-li Venturův úvod vcelku, je patrno, jakou důležitost přikládá promyšlení Bernardova vztahu k Órigenovi. Zdůrazňuje, že pro oba byla Nevěsta církev i duše, třebaže pro Órigena byla spíše církví a pro Bernarda více duší. Oba spojovala i vroucnost ke Kristu, vtělenému Logu, oba čerpali z podobné mystické zkušenosti. Bernard v duchu cisterciácké spirituality hledal však poznání více v lásce a skrze lásku. Věděl, že kontemplace se neubírá jen cestami intelektu, ale „strhuje srdce člověka celého“ (s. 38). Ventura oběma velkým autoritám rozuměl; jeho víra, probleskující v textu, byla mystickým zážitkům blízká.

V překladu Markéty Koronthályové lze poznat, s jakou erudicí, ale také mírou volné interpretace se lze přibližovat originálu, aniž by byla znásilněna čeština. Kniha přináší jen prvou polovinu Bernardových Kázání (I–XLI), na druhou je třeba ještě trpělivě čekat. Východiskem překladu byl text zpřístupněný v Patrologia Latina (PL 183, 1879), který byl paralelně připojen k překladu; překladatelka samozřejmě přihlížela i k nové edici J. Leclercqua (etc.) Sermones super Cantica canticorum I–II (1957–1958) a dalším textům. Ačkoli Bernardova Kázání obsahují 86 promluv, autor se ve své exegezi nedostal dále než k osmému verši Písně písní. Zajímavá je překladatelčina poznámka přitakávající domněnce, že kázání nebyla literárním dílem, ale promluvami k živému společenství, která byla až později upravena. Důvodem k jejímu tvrzení je údajný fakt, že text kázání je pln odboček, které mají úzký vztah k událostem ze života bratří. Bernardova Kázání na Píseň písní jsou tak zároveň svědectvím o směřování dobové spirituality, poznamenané v části církve příklonem k mystice, ale i dokumentem o duchovním zázemí cisterciáckých klášterů.