Tak hergot, Sášo! Kde se ten kluk zase toulá? Sášenko… Ticho. Drahý Alexandře Sergejeviči? Mlčení. Bázeň a chvění. Sašo! Konec legrace! Kde je ručník? Skaži miňa. De ty podil toj rušnyk? Dovím se to? Nedělej, že neslyšíš. Můj ručník, můj majetek! Běda jak mi tady doma budeš praktikovat ty svoje kapsářský chvaty! Mama Oděsa ti nedá spát? Jdu nahoru! Á, tady jsou, chlapci! U sebe, v podkroví! Napraní jak meseršmity. Neodbíhej od tématu, Sášo. Téma je furt stejný a je jím absence mýho ručníku. Kroutí se jak užovka. Čert aby toho kluka spral! Kde je můj ručník? Prokristapána, Sášo, přestaň si hrát s tou vystřelovací kudlou, když s tebou mluvím! Když mluvíš s chlebodárcem. Felku, nedloubej se v nose! Tohle já nebudu trpět, to je… Já to považuji za nepřístojné a nekulturní. Negalantní. Prostě hnusný, no. Jenže ti s Felkem pijou vodku, kouřej oděský vajgly značky Kozak, ten nejhorší šunt bez filtru, tabák se sype do držky, v měkkým obalu po hřivně dvacet za krabičku. Sášo, vrať mi ten ručník, please. Ale oni karty mastěj a cosi kujou, že jako „Ukrajina povstane z kolenou“. Teďkonc mi ten kluk bude kurva brnkat na patetickou strunu? Velkej kurva děkabrista romantickej? Aby zamluvil to palčivý ručníku téma? Ale takovej ručník taky není zadarmo, chlapečku. Můj Bože, jak ty vypadáš, úplně jak můj strejda Rudi z Rudy! Břicho venku, kšandy, tetování, až si – jen tak mezi náma – občas říkám, jestli já ještě bydlím v baráku, nebo na nějaký plachetnici, na lodi námořní, v opilým korábu, jestli nejsem tady ve vlastním domě jenom mariňáckej pohůnek, palubní služba pro všechno? Plivou mi ten tabák po podlaze. Tak dost. Konec mejdanu! Já vás varuju: jestli se ten ručník do zítřka nenajde, tak Ukrajina nejenom že nepovstane z kolenou, ale Ukrajina sedne na vlak a pojede zpátky na Ukrajinu!

Načež Sáša, aby mě odzbrojil, poněvadž on už moc dobře ví, jak to udělat, jde ke mně a pokládá mi ruku na rameno. Uklidňující gesto. Nalívá mi pořádnou porci samohonky a utíká se ke korunnímu argumentu, o němž ví, že mu neodolám: vytahuje foukací harmoniku, lump jeden. Ten hajzlík vytáhl harmoniku! Vyšlo by to nastejno, kdyby vytáhl balalajku, housle tklivý, elegický, ale to by na ně musel umět. No vyšlo by to nastejno, každopádně on, s tím svým bříškem nepatrně rostoucím, holým, na chvilku přestal pojídat taranku – sušený rybičky, co si přivez z Ukrajiny – a rozkládá přede mnou krámek s tou svou tklivou východní duší. O níž moc dobře ví, jak na mě působí. Že se vzápětí opiju, přitáhnu ze zastavárny svoje perly a nasadím si je na hlavu. Ale šéfe, nešlohl jste ten baret nějakýmu dědkovi na nádraží? Troubo! To není baret, ale biret! Kardinálskej! Sášenko, Sášenečko, tys tou svou garmoškou vykouzlil dušoščypatělnou atmošku. A Felek k tomu na akordeon, vždyť to je dítě ulice, snad ne dokonce varšavské? Ozývá se jeho ochraptělej hlas. No, zpěvák už z tebe nebude, Felku, kdepak, ale na zlodějnu se ještě hodíš!

V bezesné opojné noci
ještě teď máš na rtech med.
U tlustýho Lojzy na Gnojné ulici
sešel se kompánie květ.
Bez jídla a beze spaní,
jen aby bylo co pít,
když se ozve harmoniky hraní,
budou tančit, budou žít…

A já tehdy tančil s tebou, Sášenko, v tom kouři z cigaret, tančili jsme, vzpomínáš? Opatrně, vždyť to může skončit zle, když na Gnojné bavíme se… Já v těch perlách a ještě v jakési šále po tetě Anděle! A Felek nás oddával, na naší lodi, na naší bárce. Která se už brzy měla potopit v kalných vlnách… Naše loď jménem Bela… Ach, nalej mi ještě, ačkoli vášní pro bublinky netrpím, ale za oknem je věčná noc, tak mi dej jednoho kozáka, toho hnusnýho…

Pod lampou, jež temně svítí,
noční hlídač smutně hvízdá
a kat Maciejewski, tam pod šibenicí,
na Toníka se už chystá.

A tys dolejval a dolejval, těma svýma prstama, tou prackou, do malých levných štamprdlí, cmrndals na květovanej vikslajvant a v tom bordelu na stole už ležely kvašáky, v té rozlité vodce bylo plno vajglů, plno popela. Všechno to vonělo vodkou, vonělo to potem, neboť jsi neráčil bílou oblíct košili na naši veselku! Jen ty nahatý ženský měls na sobě, vytetovaný. A paks mi strkal do pusy ty rybky sušený. No, šéfe, no, šéfko… Eště jednu rybku… Neříkej mi tak! Nejsi hoden! Anebo jsi? Tak jo, říkej. Říkej mi, Alexandře Sergejeviči! Hnusí se mi ty rybky, vypadaj jako zkamenělý, jako ze železa. Jako naolejovaný mazacím olejem, olejem na šicí stroje! A ode mě, šéfko, nechcete? Jen ze tvé ruky chci. Tentokrát chci! A tys mi do pusy strčil rybku (ale abyste mě, šéfe, nekousl do prstu! Au!), dolejvals vodky a skleničku podával až mým ústům. Ještě nyní, když to píšu, se mi ruce tak třesou, že co druhá klávesa, nesprávný písmeno vyťukávám! A pak už jsi vyprávěl neuvěřitelný věci, o špiónech, kteří za komunistů kradli projekty, třeba různý patenty z Opelu pro Záporožec, a pak se to kopírovalo. Oj, Sášo, Sášo… ty seš mi fabulátor… Blejskals tím svým tombakovým pečetním prstenem, jako by to bylo přinejmenším zlato, blejskals svým zlatým zubem. A těma svýma falešnýma rolexkama, Sášo, já ti řeknu, co s nima můžeš, s těma můžeš machrovat leda na Ukrajině, odkud jsi přišel. V Žytomyru, poněvaž v Oděse už asi těžko. A tady taky ne, v Javořně, protože tady nikdo neví, co to rolexky jsou.

Pche, v Oděse rolexek mnógo, a vopravdovejch! Pamatuješ, jaks vyprávěl, jak tam Moskalové na prospektu rozhazujou prachy, jak ukrajinští mafiáni líbaj ruce mafiánům z Moskvy? Tak se napijme na tu vaši Ukrajinu! Ona jedna tam zůstala, zezuleňka moja malá, na zelenej Ukrajině… Hej, hej hej! Oj, Sášo, ty seš kozák, bouřlivák! Kdo ti vládne, tě nezajímá, tedy já! Když step kozák uhlídá, hned po volnosti prahne, na koně! A nyní Sáša začne bědovat, hořekovat na ty Tatary krymský, co je to za holotu, nemá pro ně slov ten kluk, jen znechuceně cedí sliny přes zaťatý zuby. No ovšem, měl jednu dívku, Tatarku, to ano, ale ne krymskou, nýbrž kazašskou. (Tatarku, ďábelskou?) A to je rozdíl. Ti kazašští jsou totiž podle něj oukej, ale s krymskejma je to nic než boj. Sáša jim přeje jen to nejhorší, nejlíp aby je čert spral! Ten kluk je moc rád, že je z Krymu vysídlili, a ani trochu mu jich není líto. Oj, Sášo, tak si ten zatracenej ručník nech, já to přežiju! Jsi jej hoden!

***

To byla pořád samá veteš, ale co přišla ta perlová stařenka, je s veteší konec. Ti, co nosili připálený hrnce, sice chodili dál, Máňa Vetešáková u mě stále často hostovala, ale stejně. Tak jako jsem stařenku viděl tehdy poprvé a naposled, začali se objevovat noví. S opravdovýma pokladama. Byli snad nastrčení? Až mi v noci v posteli běhal mráz po zádech, když jsem si dal určitý věci dohromady. Podivně mnoho bylo těch přenádherných šperků. Měl jsem podezření. Jako bych byl manželkou toho upíra. Když ženě poprvé přinesl zlatej prstýnek, byla ráda, při druhým a třetím už jí cosi neštymovalo a po desátým běžela na milici. Kvůli těm prstýnkům. Kulhala, ohlížela se přes rameno na svůj vlastní stín. A vy? Nebojíte se občas, že takhle v noci juknete do kukátka a tam stojí pán z plynárny s ksichtem jak z časopisu Detektiv a hledí na vás? Světlo na chodbě zhaslo a on zvoní? Jeho protáhlej obličej v kukátku. Už ho nevidíš, ale víš, že tam je, slyšíš jeho srdce jako kladivo, jak kdyby byl kovářem a měl jeho sílu? Nemrazí tě z toho v zádech? Tak už víš, jak mi bylo, když mi to s tím zbožím začalo docvakávat. Že to bude z těch hrobů. Co psali v novinách. Nastrčený osoby, nastrčený stařenky. Nevinně zneužitý. To byla jedna aféra za druhou. Že rozkopávaj hroby. Neznámí pachatelé, nepodařilo se je odhalit. Hyeny. Lovci perel. Havíři zlatých zubů, snubních prstýnků. Šachtmistři starých hodinek. Reportáž v Politice: Hlavní města zločinu: Vítáme vás v Katovicích! Perlovej revír. A já jim mám být hutníkem, já to mám všechno přetavovat na zlatý pruty. A já jim mám být kovářem, překout všechno na kompaktní hmotu. A já jim tady budu prádelnou.

Mráz mi přeběhl po zádech. Upír z revíru je proti tomuhle zelenáč. Ale říkám si, co dělat, když mi tu pod nosem zelinář svý nový investice rozjíždí, prosklenej altán si ke své polské krychli dostavuje. Eskort se striptýzem u dálnice zakládá. Horoskopy nic dobrýho nevěstěj, ačkoliv jsem vyměnil ubrus za novej, karty to prý mají rády. Devadesátý léta začínaj, Koko-džambo vyhrává z každýho stánku s kazetama. Á-há-je-é-í uana bí maj lávr! Bielyje rozy! Léta devadesátá! Teleexpress a Evropa! Předpověď počasí vám přináší šampón proti lupům. Svět se zbláznil, krávy v kravínech pijou víno a poslouchaj vážnou hudbu a na planetu se řítí kometa. V televizi volba prezidenta, kandiduje nějakej divnej chlápek v černých brejlích s černou aktovkou, jako by spadl z Marsu. No kdo to kdy slyšel, aby měl chlápek čtyři pasy, vydělal na Západě navýsost podezřelej kapitál, a všichni si hned myslej, že má plnou aktovku miliónů, co rozdá Polákům. A že v jiných aktovkách má různý lejstra na svoje konkurenty. Ta jeho žena je taky podezřelá, z nějaké exotické země, snad z Peru? Ale důchodkyně si pro něj nechaj zlatý zuby trhat! Svět se řítí k dávno předpovězenýmu konci, kterej nastane v roce dva tisíce. Stroj na zmrzlinu stojí tolik, že kdyby sis vzal půjčku, tak ji nesplatíš nadosmrti, aspoň poctivě ne. Ale půjčky už si nemá cenu brát, vezmeme-li v potaz brzkej konec světa. Brunet si pořídil fax, koupil pager. Do kostela teď chodí v dvouřadovým plášti, v ramenou širokým jak skříň, vlasy vylízaný nahoru, audina. Ty boží mlýny teda melou pěkně pomalu… Na svý osobní štěstí bych měl začít myslet, první míza rychle míjí. Snad i pár kilo shodit. Láska pohání náš život kupředu, však z živlů rozličných tělo stvořeno bylo. Křečáky na nohách aspoň zběžně přeléčit, neboť ty masti hovno pomáhaj, leda tak kontům svejch výrobců. Psychicky se taky nějak odreagovat. Jak nás to učili na kurzu bezpečnosti práce? Střez se vyčerpání – vyčerpání je kumulace únavy nerozptýlené odpočinkem! Bože, čas letí, žijíce ztrácíme život! Na rentgenu je stejně všechno opačně: černý tváře, bílý vlasy. Zrcadlo, co se v něm prohlížím, perly na hlavě urovnávám, ptá se mě po večerech: August, August, kde je tvůj Zikmund August? Ty seš z pohádky o Popelce, nebo ze který? To je nějaká od Andersena? Andersen psal takový nudný věci? No, udělej něco s tím životem, celej život v Javořně-Ščakové, vidláku jeden, Radziwiłłovna, kdybys uměl číst, tak bys věděl, byla velká dáma, šlechtična z Litvy, Lotyšska a Estonska, to byla opravdová aristokratka (a taky důra a chlípnice). Tak ber tu rudu uhelnou, co ti narubou, ber a nestyď se. Když ji nevezmeš ty, zelinář se dá na hokynařinu a bude brát on. To je ještě z předválečných hrobů, tak si k tomu pusť starej gramofón, Mieczysław Fogg – Ta poslední neděle, „vzpomenu si na vaše oči, zemdlelé rozkoší“, to se ti to bude panečku strojit po nocích, tak jen dávej, ber!

Pod okny zastavárny, ježto na dvorek vedou, kapela falešně hraje na akordeon a rozladěný housle. Abych prej jim nějakou tu zlotku z okna hodil, žel bohu, to jsou na špatné adrese. Jenom ještě melancholický verše šířej, až se chce brečet! Do řiti s takovým životem. Nemám rád tenhle svět… Co já bych jim házel, když jsem lakomej? Mimochodem lakota, to je zábava na celej život. Kolipak úskoků a strategií člověk vymyslí! Jdu takhle do nejlevnějšího baru na oběd, postavím se do fronty, a když na mě přijde řada, objednám si u paní půl porce brambor, půl porce oblohy a (v tom je ten fígl) stejk na objednávku. Takovej ten, co se smaží sedm minut. Beru si paragon a jdu ke stolku. A můžu vám garantovat, že za těch dlouhých sedm minut zapomenou, že měla být všeho půlka (brambory, obloha, případně hrášek s mrkví). Stačí, když mám baráku půlku. A že mi daj celou porci. Co bylo k tomu stejku? – ptá se. Mrkev? Brambory? A já jen skromně přikývnu a klopím oči. Ono by je ani ve snu nenapadlo, že bych mohl chtít půl porce, když jsem se tak rozšoupl s tím stejkem. To je totiž stejk na objednávku, to je rolls-royce, patek-philippe polský veřejnoprávní gastronomie. Anebo se ukáže, že tam dávaj tak malý porce, že se napůl rozdělit nedaj. Ve výsledku pak dostanu třeba dvě třetiny, ale platím za půl, jak už jsem řekl. Jíst málo je zdravý a takovej půst má vždycky blahodárnej vliv na moje spazmatický střeva. To není dobrý se takhle přežírat jak prasnice, kór když už člověk nosí nějaký to kilo navíc. Do posilovny jsem taky chodil, tam jsem se vždycky zadarmiko vykoupal, takže za teplou vodu v podstatě neplatím nic. No a toaletní papír z té posilovny taky pravidelně mizel, mejdlo z umyvadla jakbysmet. Voda a mýdlo – nejlepší čistidlo.