Tehdy, než stačilo k čemukoli dojít, mi Aiša řekla, že je ortodoxní muslimka. Já nebyl proti, přiznal jsem, že sám jsem římský katolík a že ve světle pokoncilních ustanovení je naše sdílení lože naprosto žádoucí, abych přímo neřekl doporučené, jelikož se nese v ekumenickém duchu.

Ona na to, že tu nejde o dialog kultur, ale o to, že se ve dne může milovat pouze na denním světle. Co dělat, ženy jsou tu proto, aby měly rozmary, a muži zase proto, aby je plnili; miloval jsem se už kdysi s jednou vegankou po večeři u ní (čili nalačno) i s gotickou zpěvačkou na rakowickém hřbitově (u její rodinné hrobky), takže vytáhnout Aišu na denní světlo z tmavého kouta, kde stála má postel, pro mě nebyl žádný problém: prostě jsem lůžko přesunul přímo pod okno, rozhrnul závěsy a zeptal se, jestli je to tak v pořádku. Obhlídla to, ale něco jí nesedělo. Podívala se na okno a na nebe, potom na mě, na zrcadlo a pak mě naprosto rozhodila: řekla, že se ve dne musí milovat na denním světle, to je o. k., ale okno, pod kterým stojí postel, směřuje na Mekku, takže z toho nic nebude. Směřuje na Mekku – chápete? No to si snad dělá legraci, to už je provokace! Kdybych já nemohl mít styk tváří k Wawelu, tak by počet žen, které jsem v životě měl, klesl o jednu čtvrtinu sotva na dvanáct, a to mi žádná oplocená hromádka kamení nemůže vynahradit. Sakra, v tu chvíli jsem začal panikařit, protože jsme si ona i já dobře uvědomovali, že jako majitel garsonky, podobně jako všichni nešťastní majitelé všech garsonek světa, disponuju jen jedním jediným oknem. Neměl jsem na výběr. Začala se oblékat, ale to jsem nemohl dopustit.

Musel jsem přijít s nějakým geniálním nápadem a taky jsem s ním přišel: navrhl jsem, že vpustíme denní světlo druhým otvorem v mém bytě, tedy konkrétně dveřmi, a bude světlo a Prorokova památka zůstane zachována. Řekla, že jsem vynalézavý; no ba, ovšem že jsem, každý by na takový fígl nepřišel. Postel se do předsíně nechtěla vejít, tak jsme u dveří postavili kuchyňský stůl, byl trochu tvrdý, ale toho dne se nám už podařilo překonat horší nepříjemnosti. Po těch teologických cirátech jsem se musel trochu rozehřát, tak jsem Aišu položil na stůl a přitulil se k těm nádherným orientálním ramenům, ale ještě předtím jsem, jak jsem slíbil, sáhnul po paraplíčku a rukojetí (toho paraplete) jsem vzal za kliku. Dveře se pomalu otevřely a nás polil teplý, zlatý proud světla, které jistojistě nepřicházelo od Mekky. Byla to kouzelná chvíle, Aiša rytmicky sténala a já jsem jí do ucha šeptal latinské sentence. Mohli bychom se tak navzájem poslouchat donekonečna, kdyby se k tomu našemu milostnému stereu nepřidal ještě jeden, divný hlas:

„Kogutová Marianna, rozená Olczaková, narozená kýho září tisícdejcet štyrycedevět v Limanowý, okres Nowej Targ... Otec Olczak Władysław narozenej smýho dubna tisícdejcet dvacesedum v Limanowý, okres Nowej Targ...“

„Ježiš Maria,“ pomyslel jsem si a otevřel oči. Ukázalo se, že když jsem nahatý u otevřených dveří směřoval z poslední zákruty rovnou do cílové rovinky, dostavil se ten policista, co jsem ho předtím volal, a zapisoval si Kogutovou naproti ve dveřích. Propadl jsem panice, začal jsem máchat rukama, ale dveře byly příliš daleko, natáhl jsem se jako struna ve snaze zachytit paraple, ale na něj jsem taky nedosáhl, a tehdy, právě tehdy jsem zaslechl, jak Kogutová ječí na celé schodiště:

„Ú-CHY-LÁ-CI!!!“

Znehybněl jsem. Aiša taky. Tak prosím, mne, docenta na Fakultě astronomie Jagellonské univerzity, Kogutová Marianna bourající svými ohromnými prsy papírové modely staveb nazvala úchylem a měla svatou pravdu.

Policajt zmlknul, přestal ji legitimovat a otočil se naším směrem. Vím, že to, co uviděl, ho uvedlo do rozpaků, i když na sobě nedal nic znát. Poškrábal se za krkem a podíval se na Kogutovou.

„No co, neviděla dva naháče? Tak nekouká a jde pro to rodný číslo,“ křiknul rozkazovačně.

Poté, co Kogutová zmizela v televizním pokoji, se policajt velmi, velmi pomalu otočil a pohlédl na nás s takovým divným, ostýchavým výrazem ve tváři. Trochu jsem ho chápal, poněvadž jsme oba leželi nazí na tom stole, dveře dokořán, jistě chápete ošemetnost situace. Těžko něco vysvětlovat ve stylu: to není to, co si myslíte, protože to bylo to, právě to a nic jiného to být nemohlo. Navíc – a to bylo obzvláště nepříjemné – ten policajt nehybně stál a nic nedělal. Zničehonic ale tasil obušek a já začal blahořečit chvíli, kdy se nehýbal, protože s tím obuškem v ruce pomalu, ale nevyhnutelně vyrazil naším směrem. Zpanikařil jsem, co jsem měl dělat, moje hlava obvykle až po okraj naplněná antihmotou a trajektoriemi letů vesmírných lodí se stala jednou velkou černou dírou. Rozum přestal pracovat, a tak jsem se poddal instinktu: vyděšený a zahanbený jsem k sobě ještě silněji přitiskl svou milovanou Aišu, mou vystrašenou a zmrzlou kačenku, ucítil jsem na stehnech její krásný zadeček, jemně jej pohladil a tehdy, právě tehdy, za těchto zvláštních okolností (vždyť styky tohoto druhu před očima zaměstnanců ministerstva vnitra neprovozuju každý den) jsem zakusil fantastickou, s ničím nesrovnatelnou explozi blaha. Dočista jsem ztuhl, jako by mi neřeknu kdo vrazil neřeknu co neřeknu kam. Bylo to tak výrazné, že vám to taky tak výrazně popisuju. Když jsem se tak ústy dotýkal nebe a zakoušel rozkoš vskutku nadpozemskou, přestala mě trápit celá tahle situace: moje kariéra astronoma, davy sousedů zezdola přilákaných rámusem, Kogutová s rodným číslem, a dokonce i policajt, který se mi chystal roztřískat hlavu obuškem.

Vtom, jako kdyby ono ráno neoplývalo astronomickou nadmírou překvapení, ten reprezentant práva mířící naším směrem zvedl svůj obušek a naprosto mechanicky, bez ohledu na situaci, davy běžících sousedů a konečně také na Kogutovou, zahákl rukojeť (toho obušku) o dveře a klidně, pomalu mi je zavřel těsně před nosem. Byli jsme zachráněni.

Mužské přátelství – drazí přátelé – poznamenané dramatickými událostmi je to největší blaho, jaké může člověka v životě potkat.

... a právě tak jsem poznal Pana Strážníka.