Drogy, vraždy a filosofie
Louis de Bernières je znám hlavně jako autor válečné romance Mandolína kapitána Corelliho. Loni vyšla ještě Válka o zadnici dona Emanuela, letos následoval Señor Vivo a drogový baron.
Louis de Bernières je znám hlavně jako autor válečné romance Mandolína kapitána Corelliho, kterou před několika lety vydalo nakladatelství BB Art. Na sklonku loňského roku se britský prozaik představil českým čtenářům i osobně - to když na pozvání Britské rady (jež je mimochodem sponzorem vydání českého překladu) přijel do Prahy a v sále Městské knihovny četl ukázky ze svého díla. Nakladatel, který společně s překladatelem Viktorem Janišem Bernièrse pro českého čtenáře objevil, se rozhodl navázat na úspěch nejslavnějšího autorova románu a nabídnout v překladu i ranou Bernièrsovu tvorbu, jmenovitě jihoamerickou trilogii, kterou Louis de Bernières knižně debutoval. Loni vyšla Válka o zadnici dona Emanuela, letos následoval druhý díl Señor Vivo a drogový baron.
Inspirací pro tuto trilogii byl autorovi roční pobyt v Kolumbii, kde pracoval jako honák dobytka, ale také četba významných jihoamerických prozaiků, klasiků žánru označovaného jako magický realismus. Přirovnání k Márquezovi a dalším bylo nasnadě a anglická kritika po něm také sáhla hned, jak se objevil první díl trilogie. Že toto srovnání platí jen částečně, to zřetelně dokazuje díl druhý.
Trilogie a fiktivní země
Louis de Bernières je mistrem zkratky, místy až komiksové. Děj trilogie situoval do fiktivní jihoamerické země, jež je "fiktivní", leč zároveň veskrze reálná: amalgám několika jihoamerických zemí (hlavně pak Kolumbie a Bolívie) obsahuje to nejhorší, co z latinskoamerické politické reality známe, přičemž toto je postaveno do příkrého kontrastu k tomu naopak nejkrásnějšímu z tamní úchvatné, nezkrocené přírody. Politická korupce, drogové kartely, vraždy na objednávku, svévolné mučení páchané sadistickými policisty, obdiv k evropské a americké kultuře, zároveň ale zbytky původní kultury a naprostá nekulturnost současného společenského života, jenž se odehrává na pozadí majestátných And - to je Jižní Amerika v autorově pohledu. Realita nepříliš radostná, přesto nikoli zoufalá. Bernières je totiž navzdory všemu humanista a všechno to všudypřítomné násilí, jakkoli nesnesitelné, ustupuje do pozadí díky komičnu, výrazným postavám a často milostnému vztahu, jenž je v knize zachycen.
V prvním díle trilogie byl takovou postavou don Emmanuel, který se postavil sadistickým vojákům a dokázal je s pomocí zázračných černých jaguárů porazit, v druhém díle je to profesor filosofie señor Vivo, který do vlivného - a jakoby zázrakem stále fungujícího - listu zasílá jasnozřivé dopisy, v nichž poukazuje na praktiky drogové mafie a prorůstání zločineckých organizací se státní správou. Vivo si svými dopisy získává obrovskou popularitu a samozřejmě se stává čím dál nepohodlnějším místní mafii, jež se jej snaží - samozřejmě neúspěšně - zničit. Velice sympatickým rysem Bernièrsových románů je to, že hlavní hrdinové nikdy nejsou jen pasivními protestujícími, nýbrž že neváhají přejít i k činu, byť často až v krajní nouzi. Na postavě Viva, který zázračně (někdy díky šťastné náhodě, jindy skutečně zázrakem) vyvázne ze všech pokusů o atentát, se Bernièrsovi podařilo brilantně zachytit rodící se mýtus: z nenápadného profesora filosofie se postupem stává mytická postava bojující proti zlu, přičemž každá sebemenší nahodilost v profesorově životě se okamžitě v několikrát znásobené podobě promítá do mýtu.
Přesto jej však drogoví mafiáni zasáhnou na nejcitlivějším místě, totiž připraví jej o jeho velkou lásku. Jeho přítelkyně je nejprve zastrašována, aby se s ním rozešla, a když výhružky nepomáhají, brutálně znásilněna a zavražděna. Krátce po ní je zavražděn i Vivův přítel, policista Ramón. Spravedlivě rozzuřený Vivo se vydává jejich smrt pomstít - v tomto okamžiku jeho mýtus kulminuje a přichází spektakulární pomsta, kdy největšího zlotřilce El Jerarku (jehož nezaměnitelným předobrazem byl Pablo Escobar) zabijí pouhým dotykem ruky, když jej předtím nedokázala zranit žádná ze zbraní gangsterů.
Není vražda jako vražda
Řekl jsem, že Bernièrsova zkratka je leckdy až komiksová. Tím mám na mysli, že jeho postavy jsou často jakémukoli realismu na hony vzdáleny. Nejčastěji jsou to karikatury, které slouží k zachycení určité reality, vztahů, jež ji utvářejí, aniž by se autor obtěžoval s nějakou psychologií - tedy s výjimkou protagonistů, u nichž nejzákladnější lidské emoce (láska, rozzuření, vztek) patrné jsou. Bernières používá typicky postmoderní nástroj a na každém kroku nás upozorňuje, že to, co čteme, je fikce - vždyť se taky jedná o fiktivní zemi. Toto vědomí fikce zde hraje dvojí roli: na jedné straně mu umožňuje onu zkratkovitost a tím dodává satiře na údernosti, na straně druhé působí jako určité změkčení. Jinak řečeno, kdyby nám nebylo na každém kroku připomínáno, že to, co čteme, je fikce, byl by román vzhledem ke zde obsažené brutalitě naprosto nečitelný. A právě zde je místo pro jednu z mála výtek, které lze druhému dílu románu směřovat: smrt Vivova přítele Ramóna, ale především jeho lásky Aniky. V prvním díle trilogie nás smrt jednotlivých postav tolik "nebolela", hlavně proto, že jsme neměli možnost je tak důkladně poznat. Zde je tomu, ale jinak - jako by autor chtěl najednou být věrnější "realitě", anebo čtenáře překvapit. Bohužel dvě šokující vraždy do celkového rámce moc dobře nezapadají. Pravda, ona vražda nikdy nezapadá, ovšem přece jen se nelze ubránit dojmu, že Bernières tady svévolně porušuje pravidla hry.
Jinak nám kniha nabídne vše, co jsme si od Bernièrse už zvykli očekávat, hlavně pak mistrně budované větné konstrukce, v nichž se odráží autorův smysl pro humor a grotesku, zajímavé postřehy týkající se nejen latinskoamerické reality, ale lidské situace vůbec. Zároveň je třeba dodat, že na Bernièrsově jazykové přesvědčivosti má obrovskou zásluhu překladatel Viktor Janiš: se "svým" autorem se dokonale sžil, rozumí mu a na výsledku je to vidět.