Britský spisovatel s francouzským jménem Louis de Bernieres se proslavil díky románu Mandolína kapitána Corelliho, jenž vyšel roku 1994. Osudy obyvatel řeckého ostrova Kefallénie za druhé světové války a především romance mezi krásnou Pelagií a mladíkem Mandrasem, kterou brutálně přervalo válečné dění a následná italská okupace, získaly Bernieresovi početnou čtenářskou obec. Autor však nenasedl na vlnu konjunktury zájmu a s výjimkou útlého románu (či spíše novely) Rudý pes nechal své publikum čekat na další objemnou knihu, jež by se věnovala autorovu oblíbenému tématu nedávné historie východního Středomoří, celých deset let. A ta doba stála za to: Ptáci bez křídel jsou po všech stránkách monumentální román.

Jestliže v Mandolíně kapitána Corelliho hrála hlavní úlohu druhá světová válka a Řecko, v Ptácích bez křídel je v centru autorovy pozornosti předchozí světový konflikt a s ním spojený zánik Osmanské říše a vznik novodobého, moderního Turecka. Hektickou dobu, která od základů změnila (a v mnohých případech ukončila) životy milionů tureckých muslimů, křesťanů i Arménů, líčí autor v ústředním příběhu, v němž popisuje historii malé turecké vesnice Eskibahçe, kde v relativní symbióze žijí zástupci všech tří jmenovaných skupin. Každý vyznává Boha jinak, ale všechny spojuje bída a každodenní dřina, s níž si obstarávají živobytí, a koneckonců i společný jazyk, turečtina. Co na tom, že křesťané ji zapisují řeckou alfabetou, muslimové stejně neumějí psát. A arabsky nerozumějí ani za mák. Před očima čtenáře okouzleného Bernieresovým výřečným, košatým stylem tak defiluje pestrá paleta postav: mezi dětmi vynikají nerozluční kamarádi muslim Karatavuk (Kos) a křesťan Mehmetçik (Červenka), krásná Filothea, kterou od útlého dětství zbožňuje pasáček Ibrahim, skálopevně přesvědčený o tom, že si ji jednou vezme, a Filotheina kamarádka, ošklivá Drosula. Ano, právě ta Drosula, s níž se, když už je stará, setkáváme v Mandolíně kapitána Corelliho v jejím novém domově na Kefallénii. V Ptácích bez křídel se dozvíme, jak se Drosula s manželem a s jejich dítětem Mandrasem dostali z Turecka o mnoho stovek kilometrů dál na západ a především jak první světová válka navždy změnila život hrnčíře Iskendera, Arména Levona, matky Filothey Polixeni a všech ostatních obyvatel Eskibahçe. Jako protiváhu malé historie jedné nevýznamné vesnice sledujeme postupný kariérní vzestup jistého Mustafy Kemala, jenž po mnoha politických pletichách i statečných bojích v první linii stane v čele nového státu a při volbě příjmení (do té doby měli lidé v Turecku jen křestní jména) jde všem Turkům příkladem: dá si totiž jméno Atatürk, Otec Turků.

Stejně jako v Mandolíně kapitána Corelliho může za to nehorší v životě lidí v Eskibahçe válka. Ze dne na den jsou ze starých sousedů nepřátelé, kteří z moci úřední či banditské musí během několika hodin opustit své domovy, aby je už nikdy nespatřili. Muži a chlapci jsou odvedeni do armády, kde jsou svědky těch nejhorších zvěrstev, kterých je člověk schopen. Páchá je nejen nepřítel, ale v domnělé odplatě i oni sami. Konflikt mezi národy obyčejným lidem nikdy nic nepřináší, snad jen to, že od jistého dne si už nemají říkat Osmani, ale Turkové, že místo křesťanů, kteří mluvili turecky, najednou vedle nich bydlí muslimové, kteří neumí než řecky. Hlavně však válka přináší nezměrné utrpení milionů lidí mnoha národů, srdceryvné scény loučení, oplakávání a smrt. Právě v takových pasážích je Bernieres vynikající: jeho styl je srdcervoucí, avšak civilní, popisný, ale zároveň dojemný, prostý jakéhokoli falešného sentimentu. V Ptácích bez křídel snad ještě více než v Mandolíně kapitána Corelliho předvádí úžasnou schopnost vcítit se do svých postav a do jejich utrpení a předložit je čtenáři.

V osudech hrdinů Ptáků bez křídel hraje zásadní roli náhoda: jen náhodou se Mustafovi Kemalovi v četných útocích nepřítele, kterým osobně čelí se zbraní v ruce, nic nestane. Stejně náhodně se celých osm let (po bojích první světové války čekala Turecko ještě léta bojů za určení dnešních hranic) Karatavuk vyhýbá kulkám, které o život oberou většinu jeho spolubojovníků. Jen náhodou jej nakonec po válce nezabije jeho otec Iskender. Naopak Ibrahim vinou náhody přijde o svou milovanou snoubenku Filotheu. Souhra okolností konečně stojí za jediným prolnutím velké a malé historie v Ptácích bez křídel: Mustafa Kemal na frontě jedinkrát natrefí na Karatavuka, ten si však stejně nepamatuje, co si řekli. Po všech tragédiích válek a úmrtí však osud alespoň jednou nastaví hrdinům Bernieresova románu svou přívětivější tvář. To když nechá šťastně doplout křesťanské vyhnance Gerasima a Drosulu s Mandrasem až na Kefallénii. Po desítkách let už ruiny křesťanských domů a kapliček zarostly, příkoří byla pozapomenuta (nebo se o to oficiální propaganda na obou stranách usilovně snažila) a Řekové i Turkové žijí víceméně pokojně jedni vedle druhých. Škoda jen, vyznívá z Bernieresova románu, že ne společně.

Oba Bernieresovy romány spojuje nejen literární postava Drosuly, ale i osoba překladatele. Ne nadarmo se tvrdí, že dobrý překladatel přidává originálu onu nezbytnou špetku, díky níž si spisovatele zamilují i v jiných zemích. Špatný překlad naopak dokáže pohřbít i vynikající dílo. Psát zde o kvalitě překladů Mandolíny kapitána Corelliho a Ptáků bez křídel by bylo oním příslovečným taháním uhlí do Newcastlu, je však třeba vyzdvihnout péči, kterou překladatel pořídil obsáhlý slovníček cizojazyčných výrazů, což byl v případě Ptáků bez křídel kvůli množství výrazů z turečtiny a nejednotné transkripci místních výrazů úkol ještě mnohem složitější než u Mandolíny. O náročnosti překladu ostatně svědčí i seznam odborníků, kteří překladateli vypomáhali. Louis de Bernieres je společně se Salmanem Rushdiem jedním z mála britských spisovatelů, kteří mají odvahu a um stvořit rozsáhlou společenskou fresku, u níž čtenář nezívá nudou nad četnými historickými detaily. A jestli Rushdie vděčí za svůj český hlas Pavlu Dominikovi, Bernieres může děkovat Viktoru Janišovi.