Pro rodilého Angličana netypické příjmení jako by v případě Louise de Bernièrese (1954) předznamenávalo i exotické teritoriální zasazení příběhů jeho próz. Dějištěm románů tzv. „jihoamerické“ trilogie (č. 2001, 2002, 2004) je fiktivní země nápadně připomínající Kolumbii. Novelka Rudý pes (č. 2002) se odehrává v Austrálii a děj prózy, jež autora proslavila po celém světě – Mandolíny kapitána Corelliho (č. 2000) – umístil Bernières na řecký ostrov Kefallénie. Právě v tomto románu nalezneme postavy Drosuly a Mandrase – matky a syna, kteří se na ostrově ocitli v důsledku lausannské dohody. Tato „příkladná etnická čistka, kdy se půl miliónu muslimů přesunulo do Turecka výměnou za milión Řeků“, korunuje coby závěrečná historická katastrofa nejnovější Bernièresův román.

S Mandolínou kapitána Corelliho ale nespojuje Ptáky bez křídel jen několik společných postav. Oba romány jsou situovány do průběhu konkrétních historických událostí, jež mají pro postavy obou próz fatální důsledky. Hned úvodem je třeba říci, že tentokrát se Bernières rozmáchl ke svému nejrozsáhlejšímu dílu. Časově se autorova největší pozornost upíná k době nedlouho před 1. světovou válkou, přes její průběh, až po zmíněný exodus, který byl důsledkem řecko-turecké války v letech 1919-1922. Soužití obyvatel jednoho osmanského městečka jménem Eskibahçe probíhá zprvu podle zaběhnutých pravidel, která zde platí odnepaměti. V rozsáhlé expozici románu se seznámíme s celou řadou tamních obyvatel, kteří se liší prestiží svého postavení, fyzickým vzhledem, ale i etnickým původem a náboženským vyznáním. Podle posledně jmenovaného kritéria na sebe křesťané s muslimy vzájemně pohlížejí jako na nevěřící, ale to jim nebrání spolu normálně vycházet a třeba i uzavírat smíšené sňatky. Občas dojde k politováníhodným událostem, které jsou bezpochyby smutné a v našem kulturním prostředí těžko pochopitelné. I tady se ale elementární lidskost protagonistů často zdráhá podřídit zkamenělým pravidlům kulturní tradice. A tak se například podvedený statkář, jenž je ostatně pravým osmanským gentlemanem, rozpakuje vydat svou cizoložnou ženu veřejnému kamenování. A je rád, když ji před smrtí z rukou lůzy zachrání místní imám.

Vše se ale zhroutí s příchodem války. Historická autenticita i obecné společenské reálie slouží autorovi v jeho dílech coby katalyzátory i kulisy umně propletených příběhů. Tentokrát si ale vyřizuje účty nejen s hybateli dějin – vůdci, diplomaty, generály a potentáty -, ale i s pojetím dějepisectví coby odtažité a necitelné disciplíny, která shlíží na lidské utrpení s nadhledem pozorovatele mraveniště. Jednou z variant pro autora typického střídání vypravěčských poloh je líčení života Mustafy Kemala. Tohoto hrdého mladého muže sledujeme ve stroze, ale důkladně podaném životopisném pásmu kapitol. Časem nás ale začnou dráždit všechny ty intriky, povýšení, ponížení, bitvy; všechny ty nesčetné zákruty, jimiž musí projít takový politik, jenž si může posléze přidat ke svému jménu „tatíčkovské“ přízvisko Atatürk. Tentýž Atatürk, který dovede Turecko k vítězství a sjednocení, přiblíží je západu a preventivně vykáže z vlasti milión svých spoluobčanů. A náhle začneme být na takový způsob pohledu alergičtí. Tenhle znepokojivý pocit pak Bernières vykřičí ústy umírajícího obchodníka a filantropa Georgia P. Theodora. Ctihodného člověka, oběti závěrečného masakru této války, který svá slova říká i za všechny nevinné oběti politických her: „Vadí mi ale, že umírám kvůli gigantickému průseru, který zavinili vypatlanci, blbečci a pitomci prvního řádu, kteří shodou okolností měli moc všechno rozesrat.“ Jeho rozsáhlý sarkastický monolog během tonutí ve smyrnském přístavu je zřejmě jediným okamžikem, kdy je zpochybněna ryze realistická poloha knihy. Nadreálných prvků magického realismu, které - věrný literární tradici tohoto regionu - zakomponoval autor do románů „jihoamerické“ trilogie, se v tomto díle nedočkáme. Jako by nás Bernières nechtěl šetřit a ulehčovat nám prožitek ze všech těch deportací, zákopových bojů, etnických čistek a dojemných, hluboce lidských scén.

Více než pětisetstránkový epos, jehož převedení do češtiny se opět skvělým způsobem ujal Viktor Janiš, se ze své podstaty vzpěčuje byť jen přibližnému popisu v rozsahu novinové recenze. Nejlépe je jej číst a nechat působit autorovo vypravěčské umění, smysl pro humor a hluboký humanismus.