Ottovo nakladatelství vydalo promptně překlad poslední knihy Josepha Hellera, bohužel zoufale špatný a téměř nečitelný. Joseph Heller zemřel loni a vydání své poslední knihy se nedočkal - ta vyšla v originále v průběhu léta (v USA v červnu, o měsíc později v Anglii) a už teď dostáváme do rukou český překlad. Rychlost je to obdivuhodná, což o to, ale taky podezřelá - překlad knihy přece jenom není Beaujolais a ve většině případů se prostě musí "vysedět", zvlášť když jde o text plný odkazů a náznaků, jakým je právě tento Hellerův. Na důvěryhodnosti knize nepřidá ani zcela nevkusná obálka. Jenže co je horší - když knihu otevřete, všechny pochybnosti a podezření se naplní v míře zcela netušené.

Nemocné dílo
Ale hezky popořádku. Hellerův poslední román je špatná kniha. Na tom se poměrně jednomyslně shodla i anglicky psaná kritika na obou stranách Atlantiku - dílo, popisující snahu autorova alter ego jménem Eugene Pota napsat na sklonku života mistrovské dílo, je zoufalé, křečovité a hlavně smutné. Pota se kdysi zaskvěl excelentním románem a od té doby upadá do stále hlubšího zoufalství, nic jej nenapadá, má pocit, že se pořád opakuje atd. - v tom přirozeně vidíme samotného Hellera, oslavovaného autora Hlavy XXII, po níž následovaly romány už poněkud slabší. Ale není to jenom Heller, tato situace jako by byla nedílnou součástí americké literární tradice - ostatně považte sami: Melville, Hawthorne, Crane, Fitzgerald, Salinger, ta řada je hodně dlouhá. Kniha sestává z několika počátků románů, ovšem vždy v beznaději odvržených. Román je tak gestem, zoufalým gestem nemohoucího autora, konfliktem obrovské vůle psát a zároveň jasného vědomí, že to, co píše, nestojí vůbec za nic. Bohužel Heller se zde ani nemusel schovávat za autorské alter ego - text svou kvalitou až bolestně odráží to, co popisuje. Občas se tu sice mihne záblesk toho starého Hellera, tj. autora s vytříbeným smyslem pro humor, satiru, ale povětšinou to je jen bezcenné plácání. A autor nemá ani příliš velký úspěch tam, kde se pokouší jít ve šlépějích svých mladších (a úspěšných) kolegů. Portrét starého umělce je pozdní, skutečně hodně pozdní kniha, snad jedna z těch, jež se tolik zamlouvaly Huysmansovu Des Essentesovi, ale většinu ostatní nechávají chladnými.

Ale co, Heller není první ani poslední autor, jemuž se poslední kniha nepovedla, a my můžeme za jeho poslední slovo klidně považovat životopis Tady a teď z roku 1998 a tento poslední román, jak chytře navrhla britská kritička Lorna Sageová, pokládat za jakousi poznámku pod čarou. Ostatně s ohledem na minulá díla má jistě Joseph Heller na jeden lapsus právo. Ne tak překladatel.

Nedovzdělanost či ignorantství
Tak předně, Portrait of an Artist, as an Old Man není Portrét starého umělce - takto čtenář přichází hned na začátku o celý jeden rozměr knihy. Titul zjevně odkazuje k Joyceovi a jeho Portrétu umělce v jinošských letech, eventuelně Portrétu umělce jako mladého muže (pokud má překladatel nějakou averzi ke Skoumalovu překladu tohoto titulu). Překladatelka JUDr. Jana Pacnerová (nakladatel nebo kdokoli jiný) považovala za nutné uvést v tiráži svůj právnický titul (paní Pacnerová, to jste nepřekládala Hellerovu závěť), leč mnohem spíš by potřebovala dovzdělat kulturně. Že občas ujede nějaká ta reálie, no budiž, ale díla literatury 20. století (a jejich více či méně ustálené názvy v českém překladu) by znát měla: tak například na str. 205 mluví o Joyceově Ulyssovi, (rozuměj Odysseovi, jak kniha už dvakrát vyšla česky), a to v kapitole, která se jmenuje Lekce anatomie (jasná narážka na Hodinu anatomie, taky vyšlo česky), na str. 249 najdeme Finneganovo procitnutí (ano, Plačky nad Finneganem), Kafkova "Metamorfóza" se taky překládá do češtiny jinak - Proměna, a i Madame Bovary se - světe div se - v našem jazyce píše jako Paní Bovaryová. To bohužel není všechno - nakonec jakkoli to dokáže naštvat, vzdělanější čtenář si přece jen domyslí, o co jde. Horší je to s češtinou, jíž se v téhle knize mluví - přece jen se nechce věřit, že by na tom Heller byl tak špatně, aby zplodil takhle kostrbatou prózu. Ne že by překladatelka neuměla anglicky, jenom prostě na takový text nemá, a tak chybičky, které by tolik nevadily v odborném textu (přebytek zájmen, doslovné překládání anglických slovních obratů), prózu znehodnocují. Člověk se jenom diví, co že na knize dělali ti čtyři lidé uvedení v tiráži, odpovědná redaktorka Alena Krupaeurová a další tři na "jazykovou spolupráci".

Heller v Čechách
Pokud má Joseph Heller u nás lepší reputaci než v anglicky mluvících zemích (a mnohé naznačuje, že tomu tak skutečně je), pak to je i zásluhou vynikajících překladů, za nimiž v tomto konkrétním případě stojí vedle Antonína Přidala hlavně Miroslav Jindra, který už před lety přeložil Hlavu XXII a i poslední Hellerovy texty. Současný překlad je především výsměchem jeho práci, a to do takové míry, že nakladatel nedokázal v ediční poznámce o "autorovi" uvést ani správný název českých titulů, ba co víc, ani v závorce neuvedl název anglického originálu, natož aby se zmínil, že vůbec vyšly česky: román, jenž vyšel česky jako Nemalujte si to, je tu uveden jako Představ si to, Neveselá záležitost jako Není se čemu smát, Tady a teď jako Tu a tam. Jako by nestačilo, že ten překlad nestojí za nic!

Portrét starého umělce je arogantní výsměch všemu a všem, porušení snad všech nepsaných zákonů, které jsou s vydáváním knih spojené: proč shánět kvalitního překladatele, když lidé si knihu známého autora stejně koupí a jen stěží ji budou reklamovat, že?