Britská modernistka Virginia Woolfová (1882–1941) je u nás známá především jako autorka experimentálních románů Paní Dallowayová, K majáku nebo Vlny. Po vydání této fenomenální prózy autorka hledá nové způsoby vyjádření o světě kolem nás, ve třicátých letech její experimenty však ztrácejí na síle. Woolfová se na jednu stranu věnuje biografickému psaní, konkrétně životopisu svého přítele malíře Rogera Frye, fiktivnímu životopisu kokršpaněla Elizabeth Barrettové Browningové (Flush, Vyšehrad, 1994) a vlastnímu memoáru A Sketch of the Past (Náčrt minulosti); na druhou se nadále zaobírá právy a postavením žen, o nichž pojednávala ve Vlastním pokoji (1929). Při tom pracuje v rodinném nakladatelství The Hogarth Press, kde s manželem Leonardem, bývalým diplomatem na Šrí Lance, vydávají mimo jiné i antiimperialistické a socialistické traktáty, zaměřené na podporu lidských práv. Není tedy náhoda, že právě v této době Woolfová přichází s nápadem napsat román, který by obsahoval všechna výše zmíněná témata a navazoval by na její přednášku z roku 1931 pro Národní společnost žen ve službách, v níž hovoří o nutnosti zapojení žen do veřejného života a všech profesí.

O románu Roky, který letos konečně vychází česky ve skvělém překladu Zuzany Mayerové, se Woolfová poprvé zmiňuje ve svém deníku pod jeho původním názvem Pargiterové v roce 1932. Formou se mělo jednat nejprve o „esej“; posléze Woolfová utváří nový pojem „esej-román“ a specifikuje, že by měl obsahovat vše – „otázku pohlaví, vzdělání, života a jako kamzík by měl skákat v čase od roku 1880 do současnosti“ – a navíc by se měl po všech hravých experimentech „pro změnu zakládat na faktech.“ Woolfová si jako příklad historických změn vybrala rodinu Pargiterů, typickou výše postavenou viktoriánskou rodinu, jejíž hlavou je plukovník Pargiter, bývalý koloniální úředník v Indii, který ve studiu podporuje pouze své syny, kdežto dcery jsou povinny starat se o nemocnou matku a na studium nebo svobodně zvolené povolání nemají nárok. Autorka původně zamýšlela jednotlivé dějové kapitoly, zaměřené na rodinu a její ženské představitelky, střídat s eseji, ve kterých by faktograficky popsala postavení žen v tehdejší společnosti, ale nakonec od tohoto záměru upustila a rozsáhlou rešerši a sběr dobových záznamů později použila ve svém feministickém manifestu Tři guineje. Woolfová se do psaní románu horečně pustila, až nakonec rukopis dosáhl neuvěřitelných 900 stran. Výsledný text se však rozhodla seškrtat a výrazně přepsat. Román Roky tak vyšel až v roce 1937 po pěti letech usilovné práce, přerušované delšími obdobími autorčina špatného duševního zdraví.

Ačkoli výše uvedený popis naznačuje, že se Woolfová pustila do zcela jiného projektu než ve svých předchozích románech, v Rocích na tyto texty navazuje jak tematicky, tak formálně. Stejně jako v románu K majáku si za protagonisty zvolila zcela běžnou viktoriánskou rodinu, které dominuje silná postava otce a umírající matky – „anděla v domě“. Román začíná rokem 1880. V úvodu se dozvídáme o každodenním životě rodiny s třemi dcerami a dvěma syny, o starostech s péčí o matku a o přidušené atmosféře, která v jejich noblesním domě na Abercorn Terrace panovala. Ta v mnohém připomene scény z memoáru 22 Hyde Park Gate, kde Woolfová líčí těžké období po smrti své matky. V úvodní kapitole tak kromě matčiny smrti, jež je však nutná k tomu, aby ostatní ženy v rodině mohly žít, nalezneme i scénu, v níž je nejmladší dcera Róza na ulici vystavena útoku sexuálního devianta a která zásadně předznamenává Rózin následný boj za práva žen, jenž dokonce vyústí v krátké uvěznění. Prostřednictvím této postavy tedy Woolfová poukazuje na fyzické i psychické násilí páchané na ženách, kterému byla v mládí sama vystavena ze strany svých bratrů.

Lyrické pasáže v úvodu jednotlivých kapitol, které popisují měnící se roční období a počasí nejen v Londýně, ale i na venkově, připomenou přírodní interludia románu Vlny: „Byl leden. Sněžilo; sníh padal celý den. Obloha se rozprostřela jako šedé husí křídlo, z něhož se na celou Anglii sypalo peří. Nebe bylo jeden velký vír padajících vloček. Cesty zmizely, příkopy se zaplnily; sníh přehradil potoky, zalepil okna, kupil se u domovních dveří.“ S Vlnami však mají Roky společná i ústřední témata, například pokus o definici lidského já, které nemá jasně danou identitu, ale představuje spíše jakési kolektivní vědomí. Maggie, neteř plukovníka Pargitera, se například táže své sestry „Co je to ‚já‘?“ a později Woolfová rozmělňuje subjektivitu dalšího z Pargiterů, Martina, který se zaobírá tím, „jaký by byl svět, kdyby v něm nebylo ‚já‘.“ Autorka také navazuje na úvahy o materiálnosti světa kolem nás a v důsledku tehdy nově popsané kvantové teorie a teorie relativity mluví o životě jako o „shluku atomů“ a snaží se dobrat podstaty věcí: „Jak málo toho o věcech vím! Například tento šálek; přidržela před sebou šálek a čaj. Z čeho se vlastně skládá? Z atomů? A co jsou atomy a jak drží pohromadě?“

V neposlední řadě pak Woolfová v románu Roky navazuje na kritiku britského impéria – nad kterým v románu Vlny symbolicky zapadá slunce – a problémů, které jsou s ním spojené, jako například rasová nadřazenost, elitářský vzdělávacím systém, násilí páchané na ženách a původních obyvatelích podrobených území a touha po moci a penězích. Zatímco ve Vlnách představuje postava Percivala ideálního imperialistu, který je vychován a vzdělán tak, aby k němu ostatní vzhlíželi a aby šířil v Indii nacionalistické myšlenky (načež ho Woolfová nechá naprosto neheroicky spadnout z koně a zemřít), v tomto románu autorka pronáší kritiku prostřednictvím Northe, který odmítá roli elitně vzdělaného anglického gentlemana a odjíždí do Afriky, kde se zabývá farmařením a jednoduchost tamní společnosti ho ovlivní natolik, že se po návratu do rodné země cítí jako outsider, jenž se nemůže vyrovnat s přetvářkou, mocichtivostí a zištností:

„A jak se vám líbí doma ve staré vlasti?“ naklonil se k němu s přátelským úsměvem Patrick.
„Je tu všude moc lidí,“ odpověděl North a rozhlédl se kolem sebe. „A všichni se pořád bavíte jen o penězích a politice.“

Roky však připomenou i ústřední témata románu Orlando, a to nejen experimentem s časem a otázkou „co je historie a jak o ní psát“, ale také zachycením měnícího se postavení žen v anglické společnosti. Zatímco v Orlandovi Woolfová popisuje život hlavního hrdiny, resp. hrdinky od alžbětinské doby po rok 1928 a plynule přechází z jedné éry do druhé, v tomto románu se věnuje konci devatenáctého a začátku dvacátého století a pro každou kapitolu si vybírá jeden den náhodně zvoleného roku, který není ničím zvlášť výjimečný. Roky v nadpisech kapitol byly dokonce doplněny až později, což napovídá, že Woolfová neměla v úmyslu uchopit jednotlivé sekce knihy jako uzavřené charakteristiky konkrétních období, ale spíše jako fluidní a do sebe zapadající střípky historie, která je dle Woolfové často cirkulární. Tomu nasvědčují i opakující se myšlenky nebo věty pronesené jednotlivými postavami: „Znamená to, že se všechno odehraje znovu, jen trochu jinak? napadlo ji. A pokud ano, znamená to, že existuje nějaký plán, vzorec, schéma, které se vrací, jako melodie napůl zapomenutá, napůl tušená?“ Woolfová navíc znovu odmítá tradiční anglickou historiografii, jejímž představitelem byl například její otec Leslie Stephen a která byla koncipována jako sled významných událostí a důležitých mužských osobností. Woolfová tento koncept podle Jane de Gayové nahrazuje tzv. feministickou historiografií, která líčí historický vývoj v souvislosti s tím, jak určitá doba umožňuje ženskou emancipaci. Například v roce 1880 ženy v rodině Pargiterů mohly pouze vykonávat roli vlídných hostitelek a pečovatelek, v roce 1891 již mohly vyslovit svůj názor a z Eleanor Pargiterové se stává podnikatelka pronajímající byty. V poslední kapitole, zaměřené na současnost, si táž postava dovolí vyslovit, že „manželství není pro všechny“, a její svobodná neteř, lékařka Peggy, je živým důkazem toho, že žena může studovat a věnovat se profesi, která byla až do té doby vyhrazena mužům. Dalším prvkem, kterým Woolfová signalizuje proměnu historických období, jsou technické vynálezy jako automobil, telefon, podzemka či elektrické zvonky u dveří. Právě tyto výdobytky moderní doby a rozvolňující se sociální hierarchie obzvláště v poslední kapitole uvádí autorka do kontrastu s aristokratickou smetánkou viktoriánské éry, která se na Deliině večírku střetává s mladou generací Pargiterů a představuje jakýsi poslední zbytek starého společenského pořádku.

Jak bylo nastíněno v předcházejících odstavcích, román Roky představuje syntézu témat, kterými se Woolfová zabývala již od svých prvních povídek jako Skvrna na zdi až po vrcholný román Vlny, s nímž i přes velmi odlišnou a zároveň tradičnější formu vyprávění sdílí mnoho paralel. Vydání českého překladu tohoto románu je významné tím, že českému čtenáři, který si netroufne číst Woolfovou v originále, představí její pozdní tvorbu, jež se mírně odklání od modernistického experimentu a zaměřuje se spíše na otázky politické, sociální a etické. Přestože je to román rozsáhlý a mnohdy se může zdát, že se v něm nic významného neděje, ostatně jako v jiných autorčiných prózách, ozvláštňují ho nekonečné dialogy, které jsou na jednu stranu velmi vážné, když reflektují zásadní společenské otázky, ale také velmi úsměvné, například když se od různých postav dozvídáme, jak rozličně přemýšlí a vtipkují o týchž členech rodiny Pargiterů, která podobně jako vesnická komunita v románu Mezi akty představuje mikrokosmos tehdejší anglické společnosti.