Člověk zpravidla nejvíc touží po tom, co nemá, a jednou z věcí, jichž se nám v české kotlině tuze nedostává, je moře. Tento nedostatek si však s chutí vynahrazujeme pravidelnými cestami do Řecka, Itálie, Chorvatska, Egypta i exotičtějších destinací. Kdysi tomu ale bylo docela jinak a území, na němž se dnes Česká republika rozkládá, se miliony let alespoň zčásti nacházelo na mořském dně, a dokonce ani neleželo na severní, nýbrž na jižní polokouli. Bývaly i doby, kdy zde rostly tropické pralesy, občas ale nastaly také chladnější časy a život se musel krčit před rozsáhlými ledovci. Je pravda, že s výjimkou ledových dob se to všechno odehrálo příliš dávno, než aby toho mohl být nějaký člověk svědkem, to ovšem neznamená, že bychom o těchto dávných proměnách české krajiny žádné důkazy neměli. Bezpochyby nejpůsobivějším dokladem existence moře na našem území jsou četné fosilie trilobitů, jež si i dnes v podstatě každý může zkusit najít na mnoha lokalitách v oblasti světového významu známé jako Barrandien, která představuje okno do dávné prvohorní minulosti našeho území.

Prapočátky života
Přestože o různých aspektech Barrandienu vznikla řada publikací – namátkou lze zmínit úžasnou, byť dnes už takřka nedostupnou knihu Ztracená moře uprostřed Evropy (Academia, 2003) –, patrně málokterá se vyrovná nedávné kolektivní monografii Václava Cílka, Zdeňky Sůvové, Jana Turka a kol. celkem nenápadně pojmenované Krajem Joachima Barranda. Ta význam území, které je „geologicky definováno jako oblast ležící přibližně mezi Prahou, respektive Úvaly, a přeměněnými horninami v západním okolí Plzně“ (byť jej autoři protahují až ke Kutné Hoře), představuje z tak široké perspektivy, že širší si lze už jen těžko představit. Nemapuje totiž pouze období, kdy vznikaly barrandienské horniny, což bylo především v prvohorách, ale bere to takříkajíc od podlahy: začíná vznikem Země a Měsíce, pokračuje teoriemi o tom, kde se na Zemi vzala voda a jak vznikl život, načež se zaměří na nejdůležitější milníky evoluce, jako byl vznik fotosyntézy a postupné přibývání kyslíku v atmosféře (zevrubně o tomtéž píše Nick Lane v nedávno vydaném Kyslíku /Dokořán, Argo, 2020/), zrod eukaryotické buňky a příchod mnohobuněčných organismů před asi 600 miliony lety. V podstatě teprve nyní, na samém konci zhruba dvou miliard let trvajícího proterozoika neboli starohor, se se svými horninami o slovo začíná hlásit Barrandien.

Jeho nejvýznamnější období, alespoň z dnešního pohledu, ale nastalo až v samotných prvohorách, zejména těch starších. Ani nyní se ovšem autoři nesoustřeďují jen na Barrandien: jednotlivé geologické periody prvohor představují v celosvětovém kontextu, upozorňují na barrandienské lokality, kde se horniny z těchto dob nacházejí (například Jince a Skryje), a vysvětlují, proč jsou zajímavé. Ačkoli prvohory nejsou mezi laickou veřejností tak populární jako druhohory, kdy světu vládli dinosauři, rozhodně se o nich nedá říct, že by byly nezajímavé, natožpak nedůležité. Pozornost vědců léta poutá už jejich začátek před asi 540 miliony lety, kdy se na počátku éry známé jako kambrium ve fosilním záznamu poměrně náhle objevuje velké množství předtím neznámých organismů – této události se přezdívá kambrická exploze. Jak ale autoři upozorňují, evoluce těchto druhů možná nebyla tak překotná a za jejich nenadálým výskytem ve fosilním záznamu může být něco jiného, například evoluční novinka v podobě rozvoje pevných schránek, jež snadněji fosilizovaly. K další evoluční radiaci došlo v ordoviku (následuje po kambriu), nicméně život si tehdy prošel také jedním z pěti největších vymírání v dějinách.

Od tropů k době ledové
Po ordoviku přichází silur. Silurské lokality lze navštívit například v Českém krasu, kde se dokonce na území národní přírodní památky Klonk nachází mezinárodní stratotyp, který stanovuje hranici mezi silurem a devonem. Co se vývoje pozemského života týče, je silur významný především proto, že v jeho průběhu konečně začaly osidlovat souš rostliny (do té doby se život skoro výlučně omezoval jen na oceány) a připravily tak půdu dalším organismům. Jednou z ikonických rostlinek této doby je půvabná Cooksonia, jejíž fosilie byly nalezeny i u nás. V devonu už souš dobýval také hmyz a objevily se první lesy, nicméně i v tomto období zakusil život jedno z velkých vymírání, o jehož příčinách stále není zcela jasno. Po devonu následují ještě dva prvohorní útvary: karbon a perm. Tehdy už Český masiv pod mořem nebyl, takže z geologického hlediska možná nejsou tak zajímavé, což ovšem neznamená, že po nich nezůstaly žádné stopy nebo se během nich nic zásadního nedělo. Z karbonu pocházejí kupříkladu středočeské uhelné pánve i další černouhelná ložiska a v permu došlo k patrně vůbec největšímu vymírání v historii pozemského života.

Prvohory jsou co do geologie Barrandienu jednoznačně nejvýznamnějším obdobím, a zaslouženě tak tvoří jádro celé knihy. Autoři ale v cestě časem pokračují a už výrazně stručněji představí vývoj české krajiny a přírody i v následujících érách, tedy druhohorách, kdy se po Zemi proháněli dinosauři, třetihorách, během nichž získávalo naše území svou současnou podobu, a čtvrtohorách, které přinesly opakované střídání dob ledových a meziledových. Zkrátka nepřijde ani minulost relativně nedávná, neboť hned tři z celkových devatenácti kapitol jsou zaměřeny na bohaté archeologické památky Barrandienu a v širším evropském kontextu popisují vývoj jeho osidlování od neolitu přes dobu bronzovou po raný středověk. Barrandien každopádně není zajímavý jen hlediska z geologického, paleontologického či archeologického, ale i z toho biologického a ekologického. S jeho geologickou rozmanitostí jde totiž v ruku v ruce rozmanitost biologická a v oblasti najdeme vše od travinných porostů, rašelinišť a vřesovišť (například v Brdech) přes lužní lesy a kyselé i teplomilné doubravy po bučiny, reliktní bory a podhorské smrčiny. Na území se navíc vyskytuje řada vzácných živočišných druhů, například kuňka žlutobřichá, mlok skvrnitý, ještěrka zelená a celá řada bezobratlých. Ne nadarmo autoři tuto oblast ve zvláštní kapitole doporučují jako ideální cíl školních exkurzí, neboť jen málokde jinde lze na jednom místě prozkoumat dávnou historii Země, vývoj lidského osidlování i stanoviště řady vzácných druhů a uvažovat o provázanosti evolučních, klimatických, geologických a antropogenních vlivů, jež utvářely současnou podobu krajiny.

Geopark Barrandien
A proč se vlastně území, o němž kniha pojednává, jmenuje Barrandien? Jak už napovídá její název, jméno mu propůjčil francouzský projektant a badatel Joachim Barrande, který v Čechách v 19. století dlouhodobě pobýval a české prvohorní útvary důkladně prozkoumal. Díky němu se o paleontologické výzkumy probíhající na našem území zajímal celý svět, včetně Charlese Darwina či Charlese Lyella. Přesto to v době svého příchodu do Prahy neměl úplně snadné, jak popisuje jedna z kapitol, jež kromě Barranda představuje i další velké geology a paleontology 19. století a líčí vývoj celého oboru, který byl do značné míry podnícen průmyslovou revolucí a rostoucí potřebou hledání uhelných ložisek.

To, že kniha vyšla právě nyní, každopádně není náhoda. Jak předesílá úvodní kapitola, jedním z hlavních cílů svazku je podpořit začlenění geoparku Barrandien do globální sítě geoparků pod patronací UNESCO, k čemuž už v červnu letošního roku alespoň částečně nakročil tím, že byl vyhlášen národním geoparkem České republiky. A i kdyby k tomu nakonec nedošlo, nic to nemění na významu Barrandienu v celosvětovém i národním kontextu, na nějž opakovaně upozorňují i sami autoři: „Z předešlého textu je zřejmé, že i kdybychom neuvažovali o území pokrývající Barrandien jenom z geologického hlediska, nalezli bychom v něm hojnost, a to velmi rozmanitou, přírodních porostů; a i kdybychom se rozhodli zcela ignorovat například lesy, tak bychom zde mohli založit archeologický park pokrývající prakticky kontinuálně v dvaceti různých kulturách nejméně osm tisíc let zemědělského civilizačního vývoje. A pokud by nám i to bylo málo, krystalizoval v centru Čech skoro 500 let před magickým rokem 1000, kolem něhož vznikla středoevropská království, pozvolna český národ a jeho první státní celek – Království české, jehož jsme pokračovatelé a dědici.“

Fascinující, byť neskladná
Krajem Joachima Barranda není jen o Barrandienu, ale představuje více než 3,5 miliardy let pozemského života a přibližuje složité vztahy, jež panují mezi živou a neživou přírodou, čímž skýtá poučení i pro dnešní dobu, kdy člověk začíná nebývalou měrou ovlivňovat klima a většinu pozemských ekosystémů, což může mít těžko předvídatelné, dalekosáhlé a s velkou pravděpodobností nepříjemné důsledky. Barrandien se nicméně celou knihou táhne jako červená nit a kdykoli je to možné, upozorňují autoři na zdejší zajímavé nálezy, horniny a lokality, které se vztahují k různým geologickým obdobím. Ve skutečnosti je výčtem příslušných lokalit doplněna v podstatě každá kapitola, takže pokud čtenář dostane chuť podívat se na kambrické horniny, obnažené silurské vrstvy, druhohorní pískovce nebo pozůstatky třetihorních sopek, najde v tomto netypickém průvodci víc než dost tipů, kam se vydat a na co se dívat. Vše navíc doplňuje velké množství fotografií, kreseb i působivých paleontologických rekonstrukcí.

Snad jedinou, možná trochu netypickou výtkou je formát svazku (nejen tvar, ale i hmotnost přesahující půldruhého kilogramu), který se hodí pro primárně fotografické publikace, což ovšem není tento případ. Pokud si čtenář jen neprohlíží obrázky a rozhodne se přečíst celý text, který za to rozhodně stojí a není ho vůbec málo, bude se muset připravit na určité nepohodlí a hledání vhodné polohy, při níž nedostane křeč do ruky nebo mu po pár stranách nezatuhne krk. Nic to však nemění na tom, že Krajem Joachima Barranda je výtečnou připomínkou nesmírné krásy i významu české krajiny.