Zimní vichřice nepřestávají dorážet a studené, otevřené moře se vzdouvá. Už po pár týdnech budí moře větší hrůzu než cokoli jiného. Mění tvar den ode dne, vlastně téměř z hodiny na hodinu. V noci, kdy se muži choulí kolem plotny u sedláka Wilhelmsona, slyší, jak v komíně skučí vítr a rozbouřené vlny buší a útočí, jako kdyby se přelévaly přes samotný hřeben střechy. Nazítří při budíčku to zase vypadá, že svět končí na pobřežním útesu, kde se koná bohoslužba. Za přístavním můstkem už moře není, není tam ani nebe, jen propast, z níž stoupá ledový kouř, jako kdyby jim smrt dýchala přímo do tváře.
Jenže rotmistr Kwast ani ostatní důstojníci nemají z bouří a sněhu takový strach jako z mrazu, dobře vědí, že zakrátko se dostaví ten opravdový mráz, kdy moře ztuhne a všechno pokryje led. Jakmile se bouře jen trochu utiší a na chvilku se vyjasní, hned vojáky ženou do lodí, ačkoli tyhle kocábky ani zdaleka nejsou způsobilé k plavbě a muži nemají dost zkušeností s ovládáním plavidla na tak rozbouřeném moři.
Dny jsou teď krátké. Slunce se rozpouští v přeháňkách deště se sněhem nebo sprškách přemrzlých krupek, které se přiženou v mžiku jako výdech od moře, a tma padá rychleji, než si člověk uvědomí. Sotva stihnou opětovat pohled nebi, na němž se slunce vleče za mraky jako kotva, ztratí zemi z dohledu. Vítr sílí a ostré krupky sněhu šlehají vodu jako rány bičem. Na moři se vzdouvají krátké, vysoké, zpěněné vlny, loď se zvedá a zas prudce padá dolů, jako by si s ní pohazovaly. Vojcek vidí, jak Gustavsson vstává od kormidla a na cosi ukazuje, ale než si někdo stačí uvědomit, oč jde, přijde tvrdý náraz do dna lodi a celou posádku to hodí přes palubu. Ocitne se po pás ve vodě. V poslední chvíli se mu podaří chytit se zábradlí, ale hned nato cítí, jak se mu loď vysmekává. Ledová vlna se mu tříští o hlavu a ruce, a po ní ještě jedna. Když se voda převalí, zdá se mu, že pod vrstvou pěny zahlédl holé kamenné bloky. Ani neví jak, ale daří se mu rukama a nohama najít oporu, v prstech už necítí nic, a vleče se rozmoklým sněhem na pevninu. Teprve tam, v mokrém, bodavém sněhu, se odváží zvednout hlavu. Nikoho ze svých druhů ale nevidí a vítr mu rve slova od pusy dřív, než stačí vykřiknout jejich jména.

O válce si vytvořil nejednu představu, viděl v ní studený řád, jemuž vládne železo, odvahu postavit se na bojišti nepříteli tváří v tvář, ale nikdy neslyšel nikoho mluvit o samotě, jakou zažívá voják, když ztratí své mužstvo a náhle nemá čím se řídit, nepřicházejí žádné rozkazy, nepřichází nic, není na čem ulpět pohledem ve sněhu, který pořád jen padá a padá a vrší se všude kolem do stále hlubších závějí, a když se kolem stáhne tma jako pytel, on sotva ví, kam jde. Bloudí celé hodiny, vítr mu kvílí v uších a pichlavá zrnka sněhu se mu zabodávají do tváře tak, že ani nedokáže udržet oči otevřené. Pak náhle ucítí pod holínkami kus holé země a něco tvrdého pod dlaněmi, zeď, a zhroutí se vyčerpáním.

Když se probere, tu nejhorší bouři už odvál vítr a obloha se proměnila v zrnitou masu mračen, která se nad ním ženou rychleji, než kdy spatřil, jako kdyby nad mořem bylo ještě jedno moře. Místo pádu do závěje ho náhoda či štěstí přivedly na větrem ohlazený svah porostlý drny suché zažloutlé trávy, u zadní stěny roubené stodoly. Kromě trámů, doběla rozežraných solí a větrem, tu opět není nic, na čem by se zachytil pohled. Podivně krupkovité, ubíhající nebe nijak nenaznačuje, kde by se mohlo nacházet slunce, ale i kdyby to věděl, stejně by nepochopil, kterým směrem se vydat.

Plahočí se sněhem. Čím hlouběji proniká na souš, tím pevnější tvar nebe dostává. Teď visí nad zasněženým polem šedivé a napuchlé jako kravské vemeno.
V dálce, u stále ostřejší linie oddělující zem a nebe, se na kraji pole pokrytého sněhem rýsuje osamocená bouda. Nohy ztuhlé mrazem pod ním únavou klouzají a podklesávají, až se nakonec brouzdá po pás ve sněhové břečce a musí sníh odhazovat rukama místo lopaty.
Ale když znovu zvedne zrak, stojí bouda na stejném místě jako předtím. Nestalo se nic, jen si v tu chvíli uvědomí, že to je stejná bouda, od které se vydal dříve ten samý den.
Vrací se na stejné místo, kde už byl, jen z jiného směru.
Zírá na prázdnou boudu. Po chvíli vyšlehnou z kamenných základů plameny a do výšky olizují vybělené dřevěné zdi. A když celá bouda stojí v plamenech, začne zvolna levitovat, stoupá jako hořící loď k nebi, které se přestalo pohybovat a opět se proměnilo v pouhou tmu.

Když ho po třech dnech našli, měl omrzliny v obličeji a na rukou až po předloktí, a pusu rozdrásanou od vší té kůry a jehličí, které se pokoušel pozřít.
Vydali se je hledat se saněmi, nejdřív objevili loď roztříštěnou o skalnaté dno asi půl dne cesty od břehu. Falck, kostelní zpěvák, je mrtvý, oznámili mu. Rozrazil si lebku o skálu. Nicméně všichni ostatní chlapi z kumpačky vyvázli bez újmy, kromě jednoho, jmenuje se Renberg, tomu museli uříznout nohu.
Vojcek leží s Renbergem na jednom lůžku ve špitále v Ödkarby. Svému spolunocležníkovi a vůbec každému v místnosti, kdo chce poslouchat, vypráví o zvláštním vidění, které měl: o hořící boudě, kterou viděl stoupat k nebi. Možná mu Pán chtěl dát znamení, že chvíle nanebevstoupení se blíží, navrhuje čísi hlas z postele o kus dál. Ale Renberg vedle něj je jiného mínění. Podle jeho názoru to museli být svobodní zednáři. Neviděl také po straně dva ohnivé pruhy? Vojcek si ale vzpomíná jen na stodolu. V tom případě je to zednářské znamení, tvrdí Renberg, jistý si svou věcí.

Tu noc ho probudí těžké oddechování a steny. Renberg leží na zádech, hrudní koš se mu zvedá a klesá jako měch a obličej mu pokrývá tlustá vrstva potu. Vojcek k němu natáhne ruku. Renbergovo tělo hoří.
Je to trest, šeptá hlas docela blízko něj. Je to trest za to, že vzal do úst slovo.
Felčaři mají tváře ovázané hadry. Prý proti zápachu. Ale Vojcek vidí za rouškami krysí tlamy. Přesto nemá sílu se vzepřít, když pařáty, co mají místo rukou, cloumají a škubou jeho tělem. Znovu se ocitá na rozbouřeném moři. Lodí to hází sem a tam, pod přívaly zpěněných vln je stěží vidět moře a kdosi u kormidla křičí: nevyslovuj to, neříkej to, a když se ptá, co že nemá říkat, odpověď zní: slovo, slovo …!
Neví, jestli někdy slovo vyřkl, nebo ne.
Pomyšlení na slovo a na to, co se mu může stát, pokud v horečných dřímotách slovo vyřkl, ho sužuje až do chvíle, kdy se objeví felčaři a vynesou jeho tělo do sněhu před špitál. Tam ho nechají ležet a mezitím obcházejí všechny místnosti a vykuřují je smrkovými větvemi. Dívá se na zčernalé mrtvoly, vytažené ven na sníh. Z dvacítky mužů, kteří spolu s ním leželi ve špitále, když tam byl přijat on sám, jich zbyla hrstka.