Olomoucký kreslíř Michal Menšík (nar. 1987), známější pod pseudonymem Nikkarin, patří od roku 2009, kdy vydal první díl melancholické si-fi série 130, k nejzajímavějším a také nejsledovanějším tvůrcům českého komiksu. Jeho prvotina upoutala jak kreslířským stylem, který se inspiroval japonskými tvůrci i francouzským klasikem Moebiem, tak příběhem, který kombinoval prvky z počítačových her i Saint-Exupéryho Malého prince. Série 130 se dočkala zatím tří dílů a namísto očekávaného dalšího, který by snad příběh uzavřel, se Nikkarin letos vrátil k jinému svému dílu: parodickému komiksovému gamebooku Super Spellsword Sága, který vydal v roce 2012 v edici komiksových povídek Brutto. Ne snad, že by navazoval na příběh hrdinské výpravy, který byl dle postupných rozhodování čtenářů vždy celkem jednoznačně ukončen, děje se tak spíše volbou fantasy prostředí a celkově veselejším a parodičtějším způsobem vyprávění.

Letošní – a Nikkarinův dosud nejrozsáhlejší – komiks má podtitul Legenda o Nekonečnu. Zní to docela vznešeně, ovšem podstata příběhu je od počátku humorně podvratná. Ono nekonečno z názvu totiž symbolizuje kobliha amerického typu (tj. nikoliv klasický kulovitý český koblížek, ale ten tvar, který u nás považujeme za věnečkovitý), „magická kobliha nekonečna“, která v kouzelném světě Nikkarinova příběhu může způsobit značné potíže. Aby k nim nedošlo, vysílá arcimág svého nejschopnějšího čaroděje Klerence a jeho pomocníka Eliota, aby vypátrali, jak hrozbu eliminovat. Klasické fantasy schéma o výpravě šlechetných hrdinů, která má zachránit jejich svět, ovšem autor od počátku relativizuje a zesměšňuje. Klerenc je především narcis a sukničkář, za kterého musí většinu práce odvést nezkušený mladý Eliot, k němuž se přidává věčně hladová barbarská šermířka Noria. Výprava je sice dobrodružná, včetně střetnutí s nemrtvými či souboje s drakem, ale také plná úsměvných či vyloženě komických situací.

Schémata fantasy literatury (a počítačových her či filmů) Nikkarin všelijak ironizuje, přičemž nejčastěji k tomu využívá buď přímých prvků ze současnosti, nebo alespoň zjevných analogií. Eliot i další postavy tak kromě kouzelné hůlky běžně pracují s elektronickými přístroji, ať je to gameboy, nebo video, a postavy v komiksu přejímají zvýrazněné prvky současného chování – nejviditelněji elfové, kteří jsou zobrazeni jako hipsteři. To vše ještě Nikkarin prokládá citacemi z Hvězdných válek, Barbara Conana a Harryho Pottera, případně z počítačových her, přičemž pozornější a sečtělejší si všimnou, že na jednom obrázku se mihnou také postavy z Nikkarinovy série 130. "Lovení" odkazů jistě může být jedním z legitimních způsobů čtení Legendy o Nekonečnu, avšak hlavně pro ten typ čtenářů, kteří sami sebe rádi ujišťují o tom, jak jsou světaznalí.

Zároveň je nutno dodat, že různé moderní aktualizace (pravda, spíše klasických pohádek) jsou v literatuře běžné už od první poloviny dvacátého století a že nehrdinské postavy invenčněji a vynalézavěji uměl použít přinejmenším Terry Pratchett. Nikkarinovi patří uznání za to, že ústřední příběh má zápletku a uspokojivé rozuzlení, na něž jsou postmoderní a parodické ornamenty navěšeny, zároveň je ale obojí tak trochu fádní, na parodii zbytečně krotké a na vážně míněný příběh už trochu omšelé, byť se v ději objeví několik jiskrných momentů (zejména příhody s nekromantem či úspěšné proniknutí do ženského „kláštera“ pomocí „transgenderového“ kouzla).

Možná to souvisí i s tím, komu je komiks určen. Zatímco totiž série 130 cílí na dospělé čtenáře, veselejší, barevnější, upovídanější a celkově přístupnější Legenda o Nekonečnu jako by byla určena spíše starším dětem. Samozřejmě těm, které jsou v žánru fantasy jako doma (či možná lépe řečeno: raději než doma). Oproti sérii 130 se tu mění i kreslířský styl, který se více blíží Nikkarinovým ilustracím třeba z knih Terezy Dvořákové. Je jednodušší, uvolněnější a postavám z dětských komiksů či animovaných filmů se blíží i tím, že hrdinové mají jen čtyři prsty, jak si v jednom z (vícera) zcizujících momentů jeden z hrdinů užasle uvědomí.

Neboli zatímco dospělý (či dospělejší) čtenář předchozích Nikkarinových komiksů může cítit lehké zklamání, ti mladší budou možná nadšeni. Zvláště, když tu po smrti Terryho Pratchetta či zastavení vydávání francouzské komiksové série Donjon parodie na tak vděčná schémata fantasy světa začala trochu scházet.