Francouzský kreslíř Jean Giraud alias Moebius (1938–2012) patří mezi legendy nejen francouzského, ale i světového komiksu a (jak v doslovu k recenzovanému svazku rekapituluje Tomáš Prokůpek) významný vliv měl také na mnoho českých tvůrců, od Káji Saudka po Nikkarina. Poté co tu v krátkém sledu vyšly jeho nejslavnější komiksy Incal (1981–8, česky 2011) a Arzach (krátké příběhy z konce 70. let, česky 2012), došlo i na jeho okrajovější práce, které se už pohybují na pomezí komiksu, ilustrace a volné tvorby. A nyní nakladatelství Crew vydalo také rozsáhlý soubor jeho krátkých prací, které na rozdíl od Arzacha nemají společného hrdinu (případně prostředí) a přísně vzato nemají až na jednu výjimku společného vlastně vůbec nic. Platí sice, že většina těch krátkých prací má charakter humorný či parodický, ale najdeme tu i jednu (působivou a po scenáristické stránce jednu z nejlepších) velmi vážnou: Bílá noční můra vypravuje tragikomický příběh čtveřice rasistů, kteří se v noci vydali na lov „čmoudů“ a úplně se jim nezadařilo. Pak ovšem povídka dostojí svému názvu a její závěr už je jen tragický. Podobně Variace na „tamto téma“, číslo 4070 tematizuje jadernou válku také bez snahy o humor, jen o trpkost. Zároveň je Moebiova kresba převážně realistická (byť se tu několik karikaturních kousků najde), což v případě hned několika povídek klame: sugeruje nějaké epické sci-fi nebo fantasy dobrodružství, avšak finále přichází nečekaně rychle a obvykle se tu převrátí role či perspektiva a výsledkem bývá dost krutý gag. V případě povídky Projížďka to vysvětluje i sám autor, který většinu otištěných prací pro pozdější souborná vydání okomentoval: „Po několika stránkách jsem měl pořád chuť pokračovat, ale termín odevzdání se blížil… a tak jsem se samozřejmě uchýlil k té příšerně snadné variantě, při níž najednou hrdiny zabijeme (…). Je to hnusné, ale podobné hnusnosti jsem se dopustil víckrát.“

Omnibus, který vydalo české nakladatelství, se skládá ze čtyř alb, která v tomto uspořádání vyšla v roce 1989. Uvádí je vždy jedna delší povídka a jsou rozdělena víceméně tematicky: první a třetí album shrnují sci-fi motivy, poslední lze řadit k fantasy. Nejbizarnější a nejulítlejší kousky najdeme ve druhém svazku, nazvaném Majorovy prázdniny, přičemž už sám název je trochu potměšilý, protože na rozdíl od názvů ostatních alb nevychází z názvu žádné povídky a zřejmě se vztahuje k povídce Štvanice na Francouze na dovolené, kde vystupuje příležitostný Moebiův hrdina major Grubert. Ten se ve svazku objeví ještě v dalších pěti miniaturách plných bizarních scén, postav i zvratů jakožto parodie na všechny ty komiksové tvrďáky šedesátých a sedmdesátých let, přičemž Moebius pod svým občanským jménem kreslil jednoho z těch nejpopulárnějších, vojáka na Divokém západě Blueberryho. A zejména ve zmíněné první povídce s majorem Grubertem Moebius kombinuje chlapáckou realistickou kresbu z Blueberryho s tou karikaturní jak od Uderza v divoké grotesce posmívající se turistům.

Hlavu a patu v tradičním slova smyslu mají snad jenom tři titulní povídky: Dlouhý zítřek o soukromém detektivovi v budoucnosti (povídka údajně inspirovala vizuální pojetí filmu Blade Runner, stejně tak je ale možné, že i Moebius, respektive scenárista příběhu Dan O’Bannon, se inspiroval původním románem P. K. Dicka), výtečná mimozemšťanská komedie Zastávka na Fragonescii a fantasy Slepá citadela, která bohužel trochu trpí zkratovitým závěrem, ne nepodobným tomu, za který se Moebius omlouval v citované pasáži. Dlouhý zítřek a další příběhy tudíž není určen pro průměrného čtenáře, ale spíše pro zapálenější fanoušky jak Moebia, tak komiksového média jako takového. Ač jsou ty povídky přes čtyřicet let staré, stále originálním způsobem předvádějí, co všechno je v komiksu možné, kam až lze zajít, když má člověk představivost a nápady. Některé povídky mají surrealistický až dadaistický způsob vyprávění, jiné převracejí nastavená očekávání, máme tu jednu, která – pochopitelně s nadsázkou, výsměchem a parodií – portrétuje Moebia samotného (Připraven na to intervjůů?), další pracují s konvenčněji vystavěnými zápletkami a pointami. V takto koncentrovaném svazku občas vyjde najevo, že autor se někdy opakuje, že má i slabší chvilky. Jeden by také ocenil přesnou dataci jednotlivých prací: zda například velmi čistě a jemně nakreslená Slepá citadela patří do stejného období jako většina ostatních, kresebně podstatně eklektičtějších kousků, nemluvě o několika vyložených vtipech s výrazně karikaturní linkou. Občas sice Moebius své práce datuje (převážně ty z roku 1977), ale většina jich je bez časového určení, přičemž pořadí (ani v albech, ani ve svazku jako celku) v tom moc nepomůže.

Každopádně se zdá, že s vydáním Dlouhého zítřku a dalších příběhů máme v češtině vydáno to podstatné, co Jean Giraud stvořil pod pseudonymem Moebius. Je to skvělé – a nyní by mohli nakladatelé zkusit i zmíněného Blueberryho, Giraudovu komerčnější a z dnešního pohledu možná rychleji stárnoucí sérii. Třeba by to takový propadák nebyl a poznali bychom i Giraudovu první, původně slavnější tvář.