Existuje jen málo románů, natož ság, kvůli kterým by čtenáři šíleli podobně jako kvůli sedmi dílům románové ságy o Harrym Potterovi. Před každým vydáním dalšího dílu byly fronty před knihkupectvími po celém světě delší a delší, fanoušci nedočkavější a vydavatelé si mohli tiše mnout ruce, protože prodej knihy vždy předčil i ty nejsmělejší sny. Není divu, že před ohlášeným vydáním posledního svazku, Harry Potter and the Deathly Hallows, se vydavatelství Bloomsbury pojistilo nebývalými bezpečnostními opatřeními, jež měla zabránit případné krádeži knihy a následnému prozrazení přísně utajovaného konce příběhu. To, že se nakonec tajemství uchovat nepodařilo, není v současné době již tak důležité. Angličtinou vládnoucí čtenáři svůj vytoužený výtisk dávno mají, a pokud čtou dostatečně rychle, vědí už také, jak to všechno dopadlo.

Stejně jako čtenáři byli netrpěliví i recenzenti největších světových deníků. Mnozí z nich nevyslyšeli proseb autorky a své komentáře k románu vydali ještě před 21. červencem. Ve většině případů (s nečestnou výjimkou těch, již román oskenovali a uveřejnili ho spolu s prozrazeným dějem na internetu) šlo o zamyšlení nad přínosem celého sedmisvazkového díla a až v druhé řadě o seriózní kritiku knihy Harry Potter and the Deathly Hallows samé. Ano, není sporu, že se Harrymu Potterovi podařilo to, o čem snily celé zástupy spisovatelů, především literatury pro děti, tedy odlákat děti od televizních obrazovek a počítačových monitorů a přivést je zpět k literatuře. Rowlingová to dokázala a patří jí za to velký dík. Na druhou stranu však teď konečně nastal čas odhlédnout od nepopiratelných zásluh, pokusit se nebrat poslední díl jen jako nedílnou součást celé ságy a podívat se na sedmý díl Harry Potter and the Deathly Hallows jako na samostatně stojící dílo, jež je samozřejmě obsahově spjato se šestí díly předchozími, ale jež by mělo být hodnoceno nezávisle na nich. V tomto světle už není možné pohlížet na knihu Harry Potter and the Deathly Hallows tak nekriticky, jak to činí většina recenzentů (u některých nezbývá než doufat, že knihu nečetli, a proto ji hodnotili tak, jak ji hodnotili).

V první řadě je třeba říct, že i relativně nadšený čtenář celé ságy o Harrym Potterovi (mezi něž se rovněž počítám) se nemůže po přečtení posledního dílu zbavit dojmu, že to není to, nač byl zvyklý. Četba samotná ho neuspokojuje tak jako dříve, nadto, což je mnohem horší, musí mnohdy čelit tomu, že některým místům v knize prostě nerozumí, že neví, jakou zkratkou se při psaní ubírala autorčina mysl. Ano, je to do určité míry dáno neskutečně bohatým a složitým světem, jejž Rowlingová stvořila. Vzhledem k tomu, že je tato kniha podobně jako její předchůdkyně určena primárně pro děti, vyvstává otázka, zda čtenáři této věkové kategorie pochopí opravdu vše tak, jak by si spisovatelka přála. Svým způsobem se dá říci, že je to celé složitější mnohem více, než je zdrávo, že Rowlingová svou verzi boje dobra proti zlu poněkud překombinovala. Na jednu stranu rozšířila Harryho úkol z „pouhopouhého“ hledání viteálů (Horcruxes) na pátrání po třech relikviích smrti, což je tu a tam matoucí. Pro tento nadmíru komplikovaný úkol však vybavila svého hrdinu pouze omezeným repertoárem kouzel (stále dokola se přeměňuje pomocí Mnoholičného lektvaru (Polyjuice potion), odzbrojuje druhé jednoduchými soubojovými kouzly), že lze jen těžko uvěřit, že by takto nedokonale připraven mohl mít šanci porazit mimořádně nebezpečného Voldemorta.

Do určité míry je ono překombinování nutnou daní tomu, že je Harry Potter and the Deathly Hallows opravdu koncipován jako díl finální. Bylo třeba, aby autorka použila vše, co čtenářům v předchozích dílech ukázala. Jenže všechno to, co působilo v předchozích knihách, především v prvních čtyřech dílech, jako zjevení a co bylo strhující a okouzlující, působí v díle sedmém Harry Potter and the Deathly Hallows poněkud křečovitě. Chybí zde odlehčení, dětská naivnost jako v případě prvního dílu Harry Potter a kámen mudrců, vzrušující soutěž jako v Harry Potterovi a ohnivém poháru, či spiklenectví typu otec-syn mezi Brumbálem a Harrym z dílu šestého. Román směřuje k jednomu jedinému možnému konci, závěrečnému střetnutí mezi Voldemortem a Harrym (s čímž se dalo ostatně počítat); celý děj, jenž tomuto střetnutí předchází, se bohužel odehrává přesně podle dokola se opakujícího se scénáře – útěk, plánování, střet s pronásledovateli a opět útěk, tu a tam zpestřený nějakým tím zraněním a něčí smrtí. I z toho důvodu se může zdát první polovina knihy poměrně fádní, navzdory modelu zápletka, vyvrcholení (konec kapitoly) a pak uvolnění (počátek další kapitoly), jenž vede Harryho od jednoho setkání se Smrtijedy (Deatheaters) a úspěšného splnění úkolu k dalšímu. Je to teprve poslední třetina knihy, ve které Rowlingová dokazuje, že nebyla jakožto spisovatelka opěvována zbytečně. Až v posledních několika kapitolách dostává Harry Potter and the Deathly Hallows takový spád a je tou napínavou a strhující četbou, na kterou jsme se všichni tak těšili.

Nejdiskutovanější věcí bylo po celé dlouhé týdny samozřejmě to, koho nechá autorka v románu zemřít. Sama Rowlingová prozradila, že půjde o dvě osoby blízké Harrymu. Přirozeně tím vzbudila podezření, že půjde o některou z osob nejbližších. Jak se ukázalo, zcela mylně. Není třeba prozrazovat, o koho přesně se jedná, protože to není v celkovém rozuzlení románu až tak důležité. Svým způsobem je velká škoda, že Rowlingová neměla tolik odvahy, aby opravdu nechala zemřít buď Rona, Hermionu, nebo třeba Hagrida (nebo nedejbože Harryho). Kniha by tím rozhodně získala na dramatičnosti a také by se tím rozbil poněkud ubíjejí vzorec událostí popisovaný výše v recenzi. Na autorku se však kvůli tomu nemůžeme zas tak moc zlobit. Jen málokdo by dokázal zabít ústředního hrdinu, či jeho nejbližší přátele, obzvláště pokud ví, že hlavním čtenářem jeho knih jsou děti a dospívající. Je klidně možné, že Rowlingová při psaní brala v potaz i budoucí filmovou verzi, která by v případě drastické smrti některého z hlavních protagonistů byla asi už jen těžko mládeži přístupná.

To, co se Rowlingové dá odpustit jen s přimhouřením obou očí, je poslední kapitola, nazvaná výmluvně „O devatenáct let později“. Pakliže vždy brojila proti pokleslé literatuře a prvoplánovým schématům, svým rozhodnutím zakončit knihu Harry Potter and the Deathly Hallows happyendem happyendů poškodila do určité míru sebe samu. Snažila-li se od samého počátku zavést čtenáře do nového světa, plného složitých vztahů, kouzel a nečekaných skutků, tedy ho povznést, těmito posledními stránkami, za něž by se nemusela stydět žádná z autorek harlekýnek, ho vrhla zase pěkně zpátky. Jistě, každý má rád dobré konce, ale proč postavit před čtenáře celé defilé postav, včetně všech jejich dětí, a pěkně polopaticky ukázat, jak moc jsou všichni šťastní, to je opravdu záhada. Ani pohádky, z nichž Rowlingová čerpá většinu inspirace, takto banálně nekončí. Většinou se to odbude jednou větou na závěr a je to. Jestli je tato kapitola právě tou, o níž Rowlingová vždy mluvila jako o části, kterou měla napsanou již od samého počátku, je to rozhodně překvapivé.

Kdybychom měli celou sedmidílnou ságu Harryho Pottera, teď, když konečně víme, jak to všechno dopadlo, shrnout, nedospěli bychom asi k jednoznačnému závěru. Pokud jde o kvality, nikdo nemůže J. K. Rowlingové upřít nesporný vypravěčský talent, zcela mimořádnou představivost a schopnost podmanit si svými příběhy o jednom nezvyklém boji dobra proti zlu několik generací. Autorka dokázala napsat všech sedm knih, aniž by nějak zásadněji škobrtla, či výrazně ubrala na kvalitě. Navíc zvládla postupně proměňovat postavy i atmosféru přesně v souladu s tím, jak hrdinové stárli a jak jejich původně bezstarostný kouzelný svět začínal získávat trhliny a byl čím dál ponuřejší. S touto změnou atmosféry však bohužel souvisí i jisté problémy. Dospělý svět hrdinů se v jejím podání neubránil četným klišé, byť umně schovaným pod „neviditelný plášť“ kouzel. Rasismus (kouzelníci versus mudlové, čistokrevní versus ti druzí), honba za relikviemi a viteály, u kterých se nelze zbavit dojmu, že už to člověk někde četl nebo viděl, to všechno, byť to patří do magického světa stejně jako do toho lidského, přispívá k tomu, že celkový dojem z vyústění osudů Harryho Pottera není až tak pozitivní. Méně je někdy více, říká známé přísloví. Kdyby J. K. Rowlingová nechtěla tolik dokázat, že zvládne napsat víc než jen jednu povedenou knihu, jíž kdysi udělala díru do světa, kdyby u posledního dílu tolik nelpěla na velkém finále a namísto nadmíru složitého konce trochu ubrala, bylo by to možná ku prospěchu. Takto se dá říci jen, že nezklamala; v knize Harry Potter and the Deathly Hallows sice čas od času něco tu více, tu méně zaskřípe, ale i tak je to dobrá kniha, která stojí za přečtení. Navzdory všem autorčiným snahám to však není to nejlepší, co kdy napsala; třeba čtvrtému a v mnohém geniálnímu dílu Harry Potter a ohnivý pohár nesahá Harry Potter and the Deathly Hallows ani po paty.