Rok čekali komiksoví fanoušci na pokračování série 130 mladého českého komiksového tvůrce, který si říká Nikkarin (1987). Loni na podzim jeho první díl Odysea vzbudil svým zpracováním (výtvarným i scenáristickým) obstojný rozruch.

Aluzivní název druhého dílu dává čtenáři do rukou klíč k utajovaným bonusům, kterými se komiks jen hemží. Nikkarin je vnímavý autor, který o svém komiksu prohlašuje, že je v něm hodně filozofie. Nemýlí se, jeho příběh i kresba jsou zadumané, přemýšlivé a inteligentní. Přesto je v oné filozofičnosti ještě jeden prvek, který oproti očekávání působí více než mile. Je to špetka naivity, s níž se odehrávají veškeré epizody, které nejen baví, ale také nutí k zamyšlení a místy až znepokojují. V Nikkarinově případě musíme pro nedostatek vhodné terminologie označit jeho komiks jako inteligentně naivistické dílo. Má strukturu právě tak pevnou, aby k sobě mohlo poutat všechnu sílu nevšedních snových obrazů. Chvílemi je doslovnost aluzí poněkud nadbytečná (jako dva biologičtí roboti s označením A1 a E2), ale v celkové plejádě narážek se lehce ztratí a nepůsobí vůbec rušivě.

Nikkarinův komiks je také nadmíru poetický. Kořeny této poetičnosti můžeme v grafické části stejně jako v minulém díle hledat u francouzského kreslíře Moebia, se stránkou scenáristickou je to ale poněkud složitější. Pokud se odvážíme hledat literární příměry k dílu tohoto mladého (ano, je správné zdůraznit znovu jeho věk) autora, nejpříbuznější v české poezii by mu byl Ivan Blatný. Stejně jako brněnský básník také Nikkarin bere plnými hrstmi ze života, který jej obklopuje. Všechno pak přetváří svým originálním viděním reality v jakési komiksové básně, jež pak tvoří jednotlivé epizody jeho příběhu. Upřímně řečeno – také Blatný kvůli zpěvu poutavé melodie občas vyřkl v počátcích své tvorby více, než bylo potřeba, ale celkový dojem je totožný: úžas z jemnosti nuancí, které tvoří celek.

Vypůjčit si do recenze sci-fi komiksu básníka je zvláštní i z toho důvodu, že další inspirace jsou ze zcela jiných oblastí. Neoddiskutovatelné jsou zde variace na nejrůznější počítačové hry, u nichž autor bezpochyby strávil část svého dětství. Super Mario je jen ta nejokatěji vystavovaná, přitom daleko větší podíl na celkové koncepci komiksového triptychu (poslední díl by měl vyjít zase za rok) má dnes již legendární hra Fallout líčící postkatastrofický svět, jenž upadl do barbarství. Jen v podzemních bunkrech se uchovaly poslední výspy civilizace. Nikkarin si tuto myšlenku bere za vlastní a právě v podobných bunkrech, jejichž počet oproti Falloutu výrazně navyšuje, jeho hrdinové získávají další indicie ke složení skládanky, již jim autor připravil. Jim a čtenářům.

Je totiž čiré potěšení ponořit se do stránek Hodných, zlých a ošklivých a proplouvat po podivně zpomaleném světě na křídlech pečlivé kresby a melancholického humoru, hledat v kresbách detaily odkazující (podobně jako tomu bývalo u Saudka) na nejrůznější literární i běžné reálie a zkrátka si užívat komiks, který není primárně založen na textu, ale na obrazových asociacích.

Zejména ona obraznost je na české scéně něco, co jsme zde v podobné míře od dob velkého Káji Saudka nezaznamenali. Nikkarin s obrazovou zkratkou nakládá po svém, ale v základním principu na Saudka navazuje. Jeho narážky jsou zadumanější, ještě jim chybí ona ostrá myšlenková a přímočará Saudkova linie, Nikkarin se k ní však od prvního dílu pomalu, ale nezadržitelně přibližuje.

Nikkarinova novinka je o poznání vyzrálejší než prvotina, sevřenější, a to není řeč pouze o rozpohybovaném syžetu, ale také o mikroepizodách, které buď lépe zapadají do příběhu, nebo jsou zhuštěny třeba jen na jediný obrázek, jakousi komiksovou pohlednici z cest hlavních hrdinů.

Druhý díl nejenže po prvním nezklamal, ale hned vyvolává otázky, zda Nikkarin udrží tempo a závěr předčí díl předchozí. Nezbývá než doufat, že tomu tak bude, protože do oné zadumanosti, na níž se jeho komiksy pohupují, se musí vracet rád každý fanoušek komiksů.