Virginia Woolfová (1882–1941), jedna z klíčových osobností britského literárního modernismu, je českému čtenáři známá především jako autorka románů Paní Dallowayová, ve kterém pomocí proudu vědomí líčí jeden den života Clarissy Dallowayové a jejích přátel, a K majáku, kde se částečně vrací ke svému dětství strávenému s rodinou v Cornwallu a vyrovnává se se smrtí matky a vlastním složitým vztahem s otcem. Čeští čtenáři si také oblíbili sbírku povídek Strašidelný dům, kde nalezneme skvosty literárního impresionismu, povídky Zahrady v Kew nebo Skvrna na zdi. Autorka je známá tím, že byla v mládí vystavena sexuálnímu zneužívání ze strany nevlastních bratrů, měla sklony k lásce k osobám stejného pohlaví a celý život trpěla těžkými depresemi, dnes patrně diagnostikovanými jako bipolární porucha. Její život se stal literárním mýtem a námětem pro různá filmová či literární zpracování. Nejznámějším je nepochybně román Michaela Cunninghama Hodiny (The Hours, 1998), ve kterém si autor pohrává s formou románu Paní Dallowayová, ale do jednoho z příběhů dosazuje samotnou Virginii Woolfovou. V nedávné době pak vznikl snímek Vita a Virginia (2018), ve kterém je zpracován vřelý vztah mezi Woolfovou a aristokratkou Vitou Sackville-Westovou, jejíž osoba posloužila jako předloha hlavního hrdiny, resp. hrdinky hravého románu Orlando.

Českého překladu výboru z deníků, povídek a většiny románů se zhostila téměř výhradně Kateřina Hilská, až na eseje Jak to vidí současník, Tři guineje, ve které Woolfová nabádá k všeobecnému míru a vzdělanosti žen, „Vlastní pokoj“, kde zase zdůrazňuje práva žen na vlastní příjem a zaměstnání, a experimentální román Vlny (The Waves, 1931), jež byly do češtiny převedeny Martinem Pokorným. Woolfová román začala psát po úspěchu Paní Dallowayové, K majáku a odlehčenější próze Orlando. Od románu Jákobův pokoj, v němž se poprvé odklonila od tradiční románové formy i narace, sice autorčin styl prošel značným vývojem, ale jak píše ve svém deníku, ve Vlnách se chtěla pokusit o něco naprosto výjimečného, o román, „který bude vzdálen od reality, ale zároveň v něm vše bude mít význam“ a ve kterém by „skrz naskrz rezonovaly vlny“ (The Diary of Virginia Woolf, Volume 3: 1925–30). S ohledem na tento záměr román začíná přírodním interludiem, krátkou kapitolou, ve které Woolfová lyricky popisuje východ slunce, let ptáků na obloze, barvu moře a stálý pohyb mořských vln: „Hladina moře pomalu zprůsvitněla a neustala v čeření a třpytu, dokud temné pruhy nevymizely. Paže, jež držela lampu, ji pomalu zvedala výš a zase výš, až se ukázal široký plamen; na okraji obzoru plál žhavý oblouk a vše kolem na moři zjasnělo zlatem.“ V první kapitole Woolfová představuje sedm hlavních postav románu, které jsou jako dospívající děti poslány do internátní školy jménem Elvedon. Východ slunce líčený v předcházejícím interludiu tedy naznačuje začátek románu, ale i první fázi života hlavních postav. V následujících interludiích autorka popisuje postupné změny barvy světla během dne, pohyb slunce na obloze a měnící se odstín moře, zatímco po nich uvedené dějové kapitoly se zaměřují na postavy ve středním věku, až na konci románu líčí západ slunce, stmívání a zčernání samotného moře, což odpovídá poslednímu stadiu života – smrti, která zasáhne dvě hlavní postavy románu, Percivala a Rhodu, a nakonec se pokouší i o Bernarda, spisovatele a hlavního vypravěče románu, který se snaží ze všech vjemů a zážitků marně sestavit jeden příběh: „Bernard říká, že příběh je tu vždy. Já jsem příběh. Louis je příběh. Svůj příběh má hoch, co čistí boty, příběh má muž slepý na jedno oko, příběh má prodavačka šneků.“

Právě způsob, jakým Woolfová pracuje s postavami a nechává jednotlivé narativní hlasy splynout dohromady, je nejpoutavějším prvkem románu. Již na počátku první kapitoly hlavní postavy – Bernard, Susan, Neville, Jinny, Louis a Rhoda – mluví jeden po druhém, přičemž všichni popisují tutéž věc – úsvit a rituál ranního vstávání, ale každý trochu jinak. Po tomto úvodu už však autorka věty uvozující přímou řeč vypouští a nechává jednotlivé postavy mluvit bez ohlášení, a tak čtenář mnohdy není schopen poznat, kdo vlastně daná slova pronáší. Právě tato narativní polyfonie a splynutí hlavních postav bylo autorčiným záměrem, jak píše ve svém deníku: „A teď, myslím, můry [odkaz na původní název románu] vyplní kostru, kterou jsem zde v rychlosti načrtla: představa dramatické básně, představa souvislého proudu tvořeného lidskými myšlenkami, ale i lodí, nocí, vše by plynulo společně, až do příletu zářivých můr.“ Splynutí protagonistů Woolfová v průběhu románu symbolicky nesčetněkrát naznačuje, například když se postavy scházejí v restauraci a společně vytvářejí počitek karafiátu ve váze na stole, ze kterého se náhle stává „květina sedmi ploch a s četnými plátky, rudými, nachovými, temnými, strnuvší, se stříbřitými lístky – celistvý květ, k němuž každé oko přidává svůj díl“. Později Woolfová v románu prostřednictvím Bernarda přiznává, že rozdíl mezi „já“ a „ty“, individuální identita, kterou „horečnatě opatrujem, byla překonána“. V tomto ohledu Woolfová rovněž překonává samotný modernismus, jehož prvkem je důraz na individualismus a subjekt, a předznamenává tak postmodernismus. Jak již bylo řečeno, popisuje životy hrdinů románu na pozadí přírodního cyklu líčeného v krátkých interludiích, jež vkládá mezi jednotlivé kapitoly. Důraz na soužití člověka s přírodou, které se mimochodem objevuje u romantických básníků, jež měla Woolfová v oblibě, a dokonce na splynutí lidského těla s okolním přírodním prostředím, je však téma rezonující celým románem. Například Louis o sobě říká, že má „kořeny sestupující do hlubin světa, skrz zemi vyprahlou“, a Susan se naprosto ztotožňuje s přírodou ve své bezprostřední blízkosti: „jsem pole, jsem stáj, jsem stromy; má jsou ptačí hejna a zajíček, co jen tak tak uskočil, kdy už jsem na něj skoro šlápla“. Na jiném místě románu toto spojení Woolfová umocňuje, když uvádí, že se „neustále směšujeme s neznámým množstvím“, čímž odmítá lidskou jedinečnost, vyzdvihuje pocit všeobecné sounáležitosti a nenápadně kritizuje antropocentrismus, proti kterému se vymezuje i v posledním díle Mezi akty nebo v eseji Létání nad Londýnem. Tento záměr Woolfovou též posouvá blíže k postmoderní literatuře, která se odklání od privilegovaného postavení lidského subjektu a zkoumá vztah mezi člověkem a přírodou; tím se zabývá v současnosti oblíbená ekokritika, jež si samozřejmě všimla i environmentálních náznaků v díle Woolfové.

Přestože Vlny s ohledem na svou náročnost dosud nesklidily ohlas u tak širokého okruhu čtenářů jako Paní Dallowayová nebo K majáku, a někteří o nich dokonce nikdy neslyšeli, z výše zmíněných důvodů je tento román právem považován za autorčin nejzdařilejší. V anketě BBC o nejlepší britský román, který byl kdy napsán, se Vlny umístily na 16. místě. Pro svou nedějovost, absenci časové a místní reference a nadčasová témata – osobní zrání, rozpor a následné stírání hranice mezi identitou jedince a jeho okolím, vztah člověka a přírody a strach ze smrti – tento román patrně nikdy nezestárne, a to ani svou formou, kterou se může měřit s nejpůsobivějšími díly současné literatury.