Trochu nečekaná spolupráce dvou generačně rozdílných tvůrců, spisovatele a scenáristy Jana Nováka (nar. 1953) a kreslíře a hudebníka Jaromíra Švejdíka alias Jaromíra 99 (nar. 1963) v roce 2016 vyústila v podařený komiksový životopis Emila Zátopka nazvaný Zátopek: …když nemůžeš, tak přidej!. Dostavil se úspěch doma i v zahraničí a není tedy divu, že dvojice ve spolupráci pokračuje. Tentokrát na látce ze stejného období, ale podstatně dramatičtější a výbušnější. Příběhy bratří Ctirada a Josefa Mašínových, kteří se v padesátých letech pustili do krvavého boje s komunistickou mocí a jejími reprezentanty, dodnes budí vášně a rozpory. Novák již historii celé Mašínovic rodiny popsal v rozsáhlém románu Zatím dobrý, který byl v roce 2005 oceněn jako kniha roku v rámci cen Magnesia Litera, a již několik let se neúspěšně snaží prosadit do výroby i filmovou, případně televizní verzi. Netají se přitom tím, že Mašíny obdivuje, považuje je za hrdiny protikomunistického odboje, jejichž násilné akce byly adekvátní brutálním represivním metodám totalitní moci.

Pro románové zpracování zvolil tehdy Novák formu akčního thrilleru. Některé recenzenty, kteří byli předtím nadšeni Novákovým barvitým jazykem a sarkasmem předchozích knih Striptease Chicago či Milionovej džíp, jednoduchý styl románu Zatím dobrý sice trochu zklamal, ale žánru posloužil dobře a kýžený úspěch se dostavil. Formu napínavého akčního příběhu má i komiksová verze, která je oproti té literární podstatně kratší a věnuje se hlavně odbojovým akcím obou mladíků a jejich kamarádů, s krátkou reminiscencí osudu jejich otce, protinacistického odbojáře Josefa Mašína.

Skutečné osudy bratří Mašínů si o žánr thrilleru samozřejmě říkají, otázkou však je, zda se k tomuto žánru hodí také specifická Švejdíkova kresba. Přičemž Zatím dobrý na to nedává jednoznačnou odpověď: zatímco zpočátku spíše selhává, v druhé polovině dokáže být příslušně dynamická, s působivou atmosférou noční štvanice studenou a deštivou podzimní krajinou.

Při čtení aktuální práce Nováka se Švejdíkem vychází najevo, v čem tkvěla síla té předchozí: jednalo se vlastně o výjevy ze Zátopkova života, až postupně propojované pevnější příběhovou linkou s konfliktem, krizí a rozuzlením. Při líčení těchto výjevů měl kreslíř dost prostoru pro různé experimenty, vynalézavé řazení oken, hru se čtyřmi barvami, detaily, celky či perspektivou. Žánr thrilleru samozřejmě nic takového a priori nevylučuje, ale vyžaduje především souvislé a přehledné vyprávění, a to jak od scenáristy, tak především od kreslíře.

A právě v první polovině knihy se to moc nedaří. Dílem je to kvůli tomu, že tu Novák potřebuje odvyprávět příliš mnoho, dílem proto, že Švejdík se s akčními scénami potýká o dost méně úspěšně než Mašíni s uniformovanými nepřáteli. Skoky mezi okny se zdají být příliš náhlé, jako by občas nejméně jedno scházelo, což irituje zejména u přestřelky Josefa Mašína s gestapáky, která působí nesrozumitelně a chaoticky. U rvačky Josefa Mašína s pokladníkem Švejdík náhle přejde do ptačí perspektivy, což opět mate. Další selhání přichází ve vykreslení přestřelky s Volkspolizei na nádraží v Uckru, které jednak koliduje s tím, jak jej Novák předtím popsal v románu (a jak se tedy nejspíš odehrálo i ve skutečnosti), ale především se vyznačuje jistou toporností až amatérismem. Zejména obrázek, kdy Ctirad Mašín zastřelí policistu Grumminiho, nejenže opět neodpovídá verzi z románu, ale ani zákonům anatomie – spíš to vypadá, že pistoli policistovi přiložil ke spánku někdo úplně jiný.

Švejdíkovy postavy už v předchozích komiksech působily občas trochu neohrabaně, ale to se dalo považovat za stylizaci, která měla své kouzlo. To pojetí vycházelo i z robustních linek a výrazného stínování s četnými monochromatickými plochami nejčastěji černé nebo bílé barvy. V Zatím dobrý, opět zejména v první části, však Švejdík linku citelně zjemňuje a v tu chvíli už se příliš blíží realistickému pojetí, než aby si mohl dovolit prohřešky proti dynamice lidského těla (například při přepadu taxikáře a pak stanice VB v Chlumci nad Cidlinou, úplně povedená není ani gestapákova rána pěstí Mašínovi staršímu a ve scénách z komunistického vězení Švejdík opět nepříliš podařeně využívá ptačí perspektivu). Někdy navíc na jedné stránce robustní kresba nevysvětlitelně střídá jemnou. Ne, že by to nemělo atmosféru a působivost, ale některé řemeslné nedostatky jsou příliš očividné, zvláště u tak zkušeného kreslíře.

Naopak závěr je ukázkou toho, jak skvělá může být Švejdíkova kresba, když je správně použita. Honičku východoněmeckými lesy a vesnicemi kreslíř dramatizuje šrafurami, dráhami kulek i dešťových kapek, (staro)růžová barva, která do té doby jako jediná doplňovala bílou a odstíny černé a šedé se mění v sytě rudou, barvící nejen zranění postav, ale také sněhové vločky jako hrozba, která může zranit odkudkoliv. Náhle má komiks úplně jiné tempo a napětí a předchozí tápání je zapomenuto. Úplně ale nemizí, zůstává přinejmenším jako otazník, proč je v předchozích pasážích tolik zmatku a neprofesionality. Možná mohli tvůrci celé dílo rozprostřít do více svazků, možná se kreslíř neměl pokoušet o realistickou kresbu, možná to celé mělo ještě takzvaně uzrát. Takto komiks funguje nejlépe jako ilustrace k původní Novákově knize.