Camusova prvotina La mort heureuse (Šťastná smrt) vzniká v letech 1936–1937, kdy je autorovi pouhých třiadvacet let. V srpnu roku 1937 si Camus poznamenává: „Román: člověk, který pochopil, že k životu je zapotřebí být bohatý, který se tedy honbě za penězi cele oddá, dosáhne svého, žije a zemře šťasten.“ (Zápisníky I, s. 54) Takové je téma Camusova románu, který lze s jistou nadsázkou označit za pohrobka; vyšel totiž až po smrti svého tvůrce, v roce 1971. Camusovi posloužil spíše jako „odrazový můstek“ pro jeho mnohem známější dílo, Cizince (1942). V tom autor zásadně přepracoval nejen námět, ale i formální koncepci jeho podání. V Česku Šťastná smrt vyšla v ediční řadě Francouzská literatura nakladatelství Garamond v roce 2006 v překladu Ladislava Šerého s doslovem Evy Beránkové.

Kniha je rozdělena na dvě části, nazvané Přirozená smrt a Vědomá smrt, z nichž každá obsahuje pět kapitol (přesto je druhá část několikanásobně delší než první). Protagonistou knihy je Patrice Mersault (Camus později protagonistovi Cizince dal jen mírně pozměněné příjmení Meursault), mladý silný muž odpovídající nietzscheovské představě nadčlověka, umocněné ještě tím, že další mužské postavy v knize jsou buď mrzáci, či jsou vykresleni jako neschopná individua, která se naprosto nemohou s Mersaultem poměřovat. Taková situace garantuje Mersaultovi nezpochybnitelnou pozici alfa samce, čemuž odpovídá i zájem, jaký vzbuzuje u opačného pohlaví. Snad jediná věc mu chybí: chce dosáhnout bohatství, aby mohl být v životě šťastný. Takovou podmínku pro něj není ovšem úplně snadné naplnit, protože pracuje jako obyčejný kancelářský úředník, nedostává dostatečně vysoký plat a dost ho stojí podnájem bytu, ve kterém žije. Řešením se pro něj ovšem stává Roland Zagreus, muž bez nohou a bývalý milenec jeho nynější milenky. Tomu se podařilo nashromáždit malé bohatství, pro svůj handicap však nyní není schopen získaných peněz užít tak, jak původně zamýšlel. Mersault na samém počátku Šťastné smrti Zagreuse zavraždí, aby s jeho penězi mohl dosáhnout svého cíle: být šťastný. Ač se tento akt čtenáři může jevit jako značně amorální, odkazuje svým pojetím na Nietzscheho filozofii nadčlověka, jehož právě Mersault může zosobňovat, když si bere to, co potřebuje k uspokojení vlastních cílů, od „polomuže“ Zagreuse. Rovněž již zde můžeme vysledovat první Camusův koncept absurdního údělu člověka, představeného ve filozofickém eseji Mýtus o Sysifovi (1942), tedy člověka žijícího i v absurdním světě svůj život plně, do maximálního vyčerpání. Po samotném aktu vraždy, popsaném v první kapitole, se v následujících čtyřech vracíme retrospektivně před tuto událost a dozvídáme se více o Mersaultově životě a také o okolnostech, za kterých se s budoucí obětí seznámil.

Druhá část, Vědomá smrt, vypráví o tom, co po vraždě následovalo. Mersault opouští Alžír a cestuje po Evropě. Českého čtenáře jistě zaujme hned první kapitola, zasazená do Prahy, kde protagonista jistou dobu pobývá. Prostředí metropole ovšem Mersaultovi nesvědčí; úzké uličky a pachy na něj mají neblahý vliv, naráží navíc na jazykovou bariéru. Pocity zachycené v této kapitole mohou reflektovat Camusovu vlastní zkušenost, kterou s návštěvou Prahy v roce 1936 měl, a podepsala se na ní pravděpodobně i událost, kdy ve vedlejším pokoji hotelu, kde bydlel, byla po několika dnech nalezena mrtvola muže (i tato zkušenost je zaznamenána v knize).

Camus si v roce 1942 zapisuje: „Trest smrti. Zabíjíme zločince, protože zločin v člověku vyčerpá veškerou schopnost žít. Jestliže zabil, má život za sebou. Může zemřít. Vražda vše beze zbytku vyčerpá.“ (Zápisníky II, s. 23) Přesto jako by to v době vzniku Šťastné smrti bylo jinak: právě vražda dovoluje Mersaultovi po opuštění Československa znovu získat klid, určitou dobu pobývat v Alžíru s několika dívkami v jednom domě a těšit se z tamní přírody. Tato část knihy se vyznačuje značnou lyričností a absencí děje (což vytváří výraznou asymetrii mezi první částí a začátkem části druhé). Camus zde popisuje tamní přírodu a poněkud monotónní denní rytmus Mersaultova zdejšího pobytu. Ačkoliv je bohatě zajištěn a žije spolu s pěknými dívkami, stále necítí uspokojení a marně se snaží hledat způsob, jak dosáhnout tolik kýženého štěstí. I proto později odchází do vlastního domu, aby zde mohl žít v samotě, příležitostně navštěvován. Takřka idylické žití je ovšem postupem času zakaleno Mersaultovým nedobrým zdravotním stavem, jehož zhoršování mu prorokuje jeho několikeré kýchnutí a pocit horečky na cestě od právě zavražděného Zagreuse. Právě když se mu přitíží natolik, že musí ulehnout na lůžko a odpočítávají se poslední chvíle jeho života, dochází Mersault – několik let po spáchání vraždy – k přesvědčení, že dosáhl štěstí, neboť ví, že svůj život maximálně vyčerpal právě tak, jak chtěl.

Šťastná smrt jednoznačně není nejlepším Camusovým dílem, na to působí příliš koncepčně a v rámci kompozice i nevyváženě. Navíc myšlenka vraždy jako cesty k vlastnímu štěstí odporuje pozdějšímu Camusovu humanistickému smýšlení. Představa silného jedince beroucího život slabšímu pro dosažení vlastních cílů pak v kontextu nástupu nacismu a druhé světové války může vrhat zápletku díla do špatného světla. Šťastná smrt není kniha pro řadového čtenáře, ale spíše pro zájemce, kteří chtějí nahlédnout komplexně do autorovy tvorby, zejména do jejích počátků, a vidět, jak se formovalo dílo jednoho z největších světových spisovatelů 20. století.