Zápisníky I (1935-1942), první díl deníků, které si Albert Camus psal od roku 1935 až do své smrti v roce 1960, jsou knihou, která mnohé čtenáře, zejména pak obdivovatele tohoto francouzského romanopisce a esejisty, možná poněkud překvapí.

Deníková a memoárová literatura se dnes těší obzvláštní pozornosti - stačí se podívat do výkladu kteréhokoliv z našich knihkupectví a první, co člověka zaujme, je neuvěřitelný počet pamětí a deníků, které přitahují davy literatury chtivých čtenářů. Těžko s naprostou určitostí říci, proč tomu tak je, proč zrovna deníky a paměti (častokrát psané lidmi, o nichž čtenáři poprvé v životě slyší z obálky knihy) okupují tak prominentní místo a do zadních polic knihkupectví odsouvají to, co je přece "jenom fikce" (a to už vůbec nemluvím o poezii). Možná, a to se jeví nejpravděpodobnějším, čtenáře na těchto denících přitahuje jakési, byť častokrát a do značné míry falešné, zdání autentičnosti, které jim románová tvorba poskytnout nemůže.

Zápisníky Alberta Camuse (přeložila Vlasta Dufková, vydala Mladá Fronta) se od většiny deníkové literatury podstatným způsobem liší, ostatně proto jsem také řekl, že mnohé čtenáře kniha jistě překvapí. Domnívám se totiž, že nejeden milovník "autentické literatury", kterou představují deníky nebo autobiografické zápisky, by očekával, že právě Camus jeho touhu dokáže uspokojit vrchovatou měrou. Toto očekávání by ostatně podpořil i stručný přehled spisovatelových životopisných údajů - i z nich je totiž nade vší pochybnost zřejmé, že doba, k níž se Zápisníky vztahují, jistě byla pro Camuse plná významných událostí - dva sňatky, účast na "Divadlu práce" a posléze organizování "Týmového divadla", jeho vstup do komunistické strany a následná roztržka s touto stranou. Avšak nic z toho v Zápisnících nenajdeme. Stejně jako zde nenajdeme žádné hlubokomyslné úvahy o existencialistické filosofii, o levicové politice, ani o začínající válce. Zápisníky jsou daleko spíše jakýmsi pracovním sešitem - sešitem, kam si spisovatel ukládá nejrůznější citace, výpisky z vlastní četby, krátké aforismy o přečtených knihách a v nichž, a to především, fascinujícím způsobem znovu a znovu hledá situace, momentky, které budou tvořit základ vznikajících románů, "vedro na přístavních hrázích - příšerné, zničující , bere dech. Pach dehtu v mocných závanech, který škrábe v krku. Zánik a pachuť smrti. Tohle je pravé ovzduší tragédie, a ne noc, jak se tvrdívá.". Zápisníky jsou tak určitým záznamem o autorském hledání, intimní sféra je z nich zcela vytěsněna, dokonce by snad šlo říci, že jsou pravým opakem autobiografie, že jsou textem, který záměrně chce být anti-autobiografický, naprosto neosobní - a v tomto duchu ostatně také vyznívá většina aforismů, která se v knize objevuje. Paradoxně tak kniha, která by měla podle všeho očekávání být nejvíce autobiografická, nejvíce osobní, je pravým opakem Camusova beletristického díla, kde, jak se domnívám, je přítomnost Camuse-člověka cítit velice silně.