Simona Racková je na českém i evropském literárním poli uznávaná autorka poezie. Svědčí o tom mimo jiné Drážďanská cena lyriky, kterou obdržela za předchozí sbírku Tance v roce 2016. Necelý rok poté vydává další básnickou knihu Zatímco hlídací psi spí, jež vznikala mezi lety 2015 a 2017. Rozsah básní v této sbírce vzrostl oproti předchozímu dílu takřka o polovinu a je rozdělen do dvou oddílů, nazvaných Nahlas a do noci a Off record.

Stejně jako předcházející sbírka Rackové ani tato nezapře spřízněnost její tvorby s drásavou lyrikou Sylvie Plathové. V jedné z básní (není to ostatně v její literární produkci poprvé) se dokonce vyznává ze svého obdivu k této dnes již legendární básnířce: „Tvé křehké prsty, Sylvie, tvé prsty klavíristky, / když ses narodila, mělas o jeden víc. / Umět to jako ty: sama vykousat si stehy, zatímco nad námi, nad trámy batole upustilo hračku / a teď řve.“ Aluze na americkou básnířku, konkrétně na její zpovědní styl poezie, můžeme nalézt i v ústřední básni první části sbírky, nazvané Marina, jejíž název je zřejmě připodobněn k básni Mariina píseň ze sbírky Plathové Ariel. V knize je také zajímavě připomenuta osobnost Filipa Topola, jenž jako jeden z mála českých interpretů verše Plathové zhudebňoval.

Onen trýznivý „plathovský“ nádech je v této sbírce přítomen velice silně. Básnířka se kupříkladu stylizuje do role pečující matky, ale zároveň při všedních úkonech každodenního života prožívá tíseň a emoční vychýlení. Nemůže se vcítit do očekávané ženské role, proto se její poezie přiklání k temnějšímu a roztěkanějšímu projevu: „Nejistá vstanu, tápavě k tobě jdu. / Už cítím teplo pyžamka, obejmout / jemně i pevně, ručky kolem krku. / Ale ono tam nesedí. Jen silueta, / tma ve tmě, mléčný bílý pruh.“ Mateřskost tak v některých básnických polohách neinklinuje k očekávanému pocitu naplnění: „Příchylnost deště. Děti se hýbou / v břiše jako králíci. Měkký důlek / ve středu zranitelnosti.“ Téma odmítání jakékoli ženské hřejivosti eskaluje i v autorčiných snech, které jsou obecně silným zdrojem její tvorby: „Dnes se mi zdálo, že jsem měla dvojčata, / jedno se ale narodilo mrtvé. / Mám se radovat z toho, které mám / – zarudlé scvrklé prsty, vlasy ještě slepené, / černé pramínky, my dvě kůže na kůži –, / anebo truchlit po tom, které umřelo?“

Racková se ve svých verších intenzivně soustřeďuje na drásavou podobu skutečnosti. Zdá se, že básnířka zkoumá jednotlivé objekty důkladně a často s předtuchou skrytého nebezpečí. Její pídění se po naprosté dokonalosti ve vyjádření se tak neustále propojuje s horečnatými myšlenkami záhuby či vlastního ztroskotání: „Vyrovnaná / jak dříví na podpal, ve spodních / vrstvách, kam saháš, když ti / nezbývají slova.“ Jedná se o úděs z rovnováhy, úděs, že všechno bude fungovat, jak má: „Děsí mě přesnost přívlastků, / propustnost mezi šílenstvím a solidní, / precizně odvedenou prací.“ I samotný název sbírky Zatímco hlídací psi spí evokuje tajemné zkazky naplněné tísnivou atmosférou ticha před bouří. Čtenář v těchto dynamických sekvencích sleduje autorčin metaforický perfekcionismus kombinovaný s vyhroceně excentrickým jazykem, ústícím do chladnokrevné výpovědi. Proto se ve sbírce můžeme pořezat i o tak něžné slovo, jako je „květ“: „Na stráni, na pláni trati v jemném úhlu / souběžnost v křivkách. Právě teď: absurdně / dlouhé dny, až není k rozeznání, co je květ, / a co střep.“

Podstatným motivem sbírky je autorčino sebepozorování, z něhož plynou mučivé popisy lyrického „já“: „Na co, na koho tady čekám, / teď bosa, prochladlá, na betonovém dvorku?“ či: „Bez kontroly, bez tramvajenky procházím dny, jako bych / byla průsvitná.“ V sebemrskačských básnických pasážích je ale vždy zakódován smysl pro eleganci a řád: „Připravím lodě, plachty, občerstvení, vlasy, / úhledně shrnu ke straně / vše co se rozprostírá, co se nesluší.“ Nebo: „uhladím rukou, co je už tak hladké dost.“ Každá zdánlivě nekontrolovatelná emotivnost je přitom zkrocena či ovládnuta v takřka analytickém popisu. Právě proto autorka sahá k veršům, s jejichž pomocí „osedlává své běsy“ a „svazuje své posedlosti do pramenů“.

Racková tyto subjektivní pocity občas tematizuje v obecné rovině ženství, které nahlíží někdy v jeho křehkosti, jindy v latentní potřebě emancipace, potažmo poukazuje na krátkodobou, vyprázděnou promiskuitu. Nepatřičná slova tak přirovnává k nevhodné délce sukně a při sledování milenců, kteří vybírají punčochy, podotkne, že takové „se nosí jenom chvíli“. V mnoha částech sbírky ale autorka zbavuje zbavuje verše této stereotypní roviny ve prospěch otevřeného dialogu s pomyslným čtenářem. O tom kupříkladu svědčí frekventované používání du-formy na začátku mnoha básní: „Nebojuj, miluj. V přítmí Rokytky / přebývají poustevníci, my jsme však / byli u širšího toku“; či: „Tak pověz (ne, nemusíš mně), miluješ / víc to, co máš, a nebo to, co nemáš? / Zastav se u broskvoně, křehkost / větvoví, plody, co už skoro budou.“ Domnívám se, že právě prostřednictvím tohoto otevření směrem k recipientovi dociluje Racková oněch asociativních stavů, které v rozhovoru pro Literární noviny sama popisuje jako extatické. Jedná se o situace, kdy básnířka reflektuje tvůrčí proces psaní, osvobozující a dobrodružný. Dosahuje tu neustálého úžasu ze samotného slova, ze samotné poezie. A zároveň vypovídá o své touze po vnitřní svobodě, která se v její poezii projevuje skrze lyrický subjekt, jemuž dává jakýsi magický dar zařknout, zvěčnit či znehybnit současný okamžik pomocí něčeho mimořádného: „Až odejdeš, prolomím dvůr, / vpustím sem hvězdy, zvěř,“ nebo: „Chci ten pohyb zpomaleně / a znovu, ještě chvíli, zachytit ji jak svatojánskou / mušku ve skutečnosti hnusnou, ale koho zajímá / skutečnost?“ Podobnou snahu o totální zachycení přítomnosti spatřuji také v poslední básni sbírky (Absence), kde Racková upustila od zdůrazňovaní vlastní subjektivity a poodstoupila od sebe sama. Paradoxně však v této nepřítomnosti stvrdila naplno své básnické vědomí: „Dnes budu chybět, budu nepřítomná. / Absence jako důkaz, že tady jsem, / že tady doopravdy jsem.“

Simona Racková touto sbírkou nevybočila ze současné linie žensky psané literatury, jejíž motivy vycházejí z introspektivního prožívání ženství a jež se vyznačuje výrazně sugestivním jazykem. Podařilo se jí však ženskost tematizovat v mnoha primárně odlišných podobách, jako je přítelkyně, matka, manželka nebo femme fatale. Průsečíkem těchto autostylizací je pak vědomé pozorné – často až puntičkářské – vycizelování jinak velmi asociativních básní do soudržného dramatického rámce, vycházejícího z autorčiny ojediněle viděné senzibility.