Simona Racková (*1976), redaktorka, editorka a literární kritička, vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Literatuře se věnuje odborně jakožto vedoucí recenzní rubriky časopisu Tvar, umělecky pak jako autorka vlastních básní. Doposud publikovala tři knihy: Přítelkyně (2007), Město, které není (2009) a aktuální Tance, které ve třech oddílech obsahují verše vzniklé mezi lety 2011 a 2015.

Název sbírky jistě není náhodný. Jednak proto, že Racková se tanci věnuje již od dětství, jednak díky tomu, že ve sbírce samotné se skrze barvité popisy cest do zahraničí a procítěná svědectví o nevyváženém partnerském soužití, skrze ztvárnění zkušenosti s mateřstvím a ubíjející všednosti každodenního života postupně „protancováváme“ k jádru autorčiny poetiky, totiž k jejímu intimně konfesijnímu charakteru. Básně představují osobní zpověď pracující ženy 21. století, která je zároveň matkou. Stylizaci lyrického subjektu do pozice „zpovídající se ženy“ Racková umocňuje odkazy na emblematické autorky femininně orientované anglosaské literatury Virginii Woolfovou a Sylvii Plathovou: „Jistěže, navždy samy / Stojím tu v kuchyni, na kraji oceánu / A nejsem Virginia, a nejsem Sylvia / a nevím, jak se rozhodnu / a kdy.“ V napětí se tu na jedné straně ocitá poslání ženy, její společensky zakotvená role, očekávání okolí a na té druhé touha po vlastním, uzavřeném a ničím a nikým neomezovaném světě.

Básně jsou vysoce subjektivní a po formální stránce připomínají běžné rozhovory mezi partnery či mezi matkou a dítětem. Často rovněž sugerují dojem vnitřního monologu, jehož nelineárního a na asociacích založeného průběhu se recipient stává svědkem. Racková se neomezuje rýmy, přiklání se k rozvolněné, někdy až překvapivě prozaizované výstavbě. Lyrický subjekt se upíná k přírodě, k cizině jakožto domovu, zpovídá se z touhy po vnitřní svobodě, která spočívá v oproštění od každodenních povinností: „Už nechci definice, termíny, uzávěrky“, „Chtěli jsme všemu ujet / jako kdyby to šlo / Ty na rok a nějaký drobný / já na pár týdnů, byly mi přesně vyměřeny / výplatní páskou, zaklapnutím notebooku“.

Právě jednotvárná a stereotypní všednost a každodennost jsou ústředním tématem veršů. Subjekt se jim snaží vzdorovat, a to již zmiňovaným utíkáním do přírody a neustálou snahou jednolitost a neměnnost života narušit, přetrhnout, ozvláštnit: „jenom aby potěšil turistku, nechci být / turistka, jsem tady doma...“ či „Odejdi, přesekni, rozetni. Sebe, kruh.“ Básně jsou autoreflexe (subjekt se zpovídá, ale zároveň mluví sám k sobě), díky čemu je lze vnímat rovněž jako prostor vytoužené svobody, úniku a vlastní realizace.

Tance jsou tematicky konzistentní sbírka s podmanivou poetikou. Přestože nejde o unikátní poezii, která by výrazně vybočovala z řady současné tvorby, zaslouží si Racková uznání za to, jak si dokáže svými básněmi čtenáře získat, zainteresovat ho do problémů, o kterých se zde mluví, vtáhnout jej do svého světa.