Po zapojení do experimentálního projektu Urbo Kune nabídl Miloš Urban (nar. 1967) čtenářům svůj další počin. Autora, pohybujícího se na tuzemské literární scéně již řadu let, není třeba představovat. Některé jeho romány i literární mystifikace patří již nyní k povinně volitelným titulům maturantů, a přestože ne všechny opusy dosahují kvalit Sedmikostelí či Hastrmana, vybudoval si nikoliv nepočetný tábor příznivců, kteří s očekáváním berou do ruky každou jeho novou knihu.

Závěrka je svižná a nenudící novela zasazená do reálií současné Prahy. Aktuálnost příběhu amatérského fotografa a „jeho“ modelky je jedním z určujících znaků knihy. Sítě, interakce, život v sociálních bublinách, do nichž lze patřit na základě několika kliknutí. Při pohledu zvnějšku je však vidět emocionální plochost a povrchnost těchto interakcí i potřeba kompenzace neuspokojivých či zcela absentujících reálných vztahů.

Fotograf Matěj a modelka Věra nejsou na první pohled nijak výrazné figury. On zahřívá křeslo postradatelného kreativce v reklamce, ona studuje jeden z oborů, nad nímž by část veřejnosti ohrnula nos jako nad obskurním produktem doby, která programově diskriminuje bílého muže.

On při fotografických pokusech rozvine dívčino skryté kouzlo a hřeje si ego uznalými komentáři, které za to sklízí, ona se mlčky nechává vést. Ale od okamžiku propojení soukromí a světa reklamního korporátu vše směřuje k přeskupení vztahů a rolí. Ze soukromé kratochvíle se stane byznys a z neznámé krásky „věc veřejná“.

Urban dokazuje, že vypravěčské řemeslo ovládá i v žánru a s motivy, jimž doposud nevěnoval větší pozornost. Příběh doplnil autorskými, čistě ilustračními fotografiemi, díky nimž zůstal zachován výrazný akcent na grafickou podobu, který byl typický i pro předchozí tituly. Míra korespondence obrazu s textem je i s ohledem na uvolněnost žánru pouze dílčí, snímky zbytečně nerozptylují čtenářovu pozornost a neodvádějí od příběhu. Ten si svým tempem říká o kontinuální čtení a vyhrazení části odpoledne. Je však otázkou, zda má děj této knihy právě kvůli důrazu na jeden z fenoménů dnešní doby potenciál být stejně přitažlivý i s odstupem let, jako je tomu například u Poslední tečky za rukopisy či zmiňovaného Sedmikostelí, jejichž kouzlo nevyprchalo.

Miloš Urban nepochybně napsal silnější příběhy, nezatížené prizmatem digitálního věku v jeho současné podobě, jejíž další vývoj se vizionáři snaží odhadnout. Čas ukáže, zda obstojí i Závěrka a stane se populární dobovou črtou; ač je dost dobře možné, že případná další vydání budou muset být doplněna vysvětlivkami či poznámkami pod čarou. Ostatně i možnost happy-endu je pouze ztížená, nikoliv nemožná.