Ve dnech 11. až 14. května 2017 na holešovickém Výstavišti v Praze proběhl 23. mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy, tentokrát pod vedením nového ředitele Radovana Auera. Zatímco v předchozích ročnících v areálu vyrostly umělé minarety či pobřežní majáky reprezentující hlavní hostující země, letos žádného centrálního národního hosta veletrh neměl. O to lépe se ale organizátorům podařilo využít přirozených možností, které lokalita nabízí. Část čtení a debat se konala v Lapidáriu v bezprostřední blízkosti výstavních hal. Tam spisovatelé i odborníci diskutovali o tématech jako „literatura a nesnesitelno“ nebo o pražské architektuře a zdejším geniu loci (Jan Royt). A to nejen za přítomnosti diváků, ale i majestátních soch z Karlova mostu, jimž vévodí originál sousoší svaté Luitgardy. To dávalo celému prostoru jedinečnou atmosféru, k níž bychom těžko hledali analogii například na veletrzích v Lipsku nebo ve Frankfurtu nad Mohanem.

Hlavním tématem letošního pražského veletrhu byl právě Genius loci v literatuře / M(ě/í)sto v hlavní roli. Pod jeho hlavičkou se uskutečnily pořady, které představily texty inspirované atmosférou určitého města (antologii Praha noir) nebo takové, v nichž se hlavní postavou stává určité místo či budova (román Chvála oportunismu Marka Tomana). V této souvislosti byly prezentovány také tituly, jež se snaží odkrývat méně známé aspekty Prahy, jako netradiční průvodci 111 míst v Praze, která musíte vidět Matěje Černého a Marie Peřinové či Praha neznámá: Procházky po netradičních místech a zákoutích od Petra Rysky. A nezůstalo jen u procházek knižních: součástí veletržního programu byly i komentované prohlídky Prahy, například po stopách Alberta Camuse nebo po hrobech literátů na vyšehradském Slavíně, které Svět knihy spolupořádal se spolkem Porte a spisovatelkou Ivanou Myškovou, zodpovědnou za dramaturgii procházek i dalších pořadů připravovaných v rámci projektu Literáti z naší čtvrti.

Města literárně živá a tvůrčí

Namísto konkrétního národního hosta letos veletrh pozval zástupce „kreativních měst literatury“, tedy takových, jimž byl tento titul přiznán organizací UNESCO. Praha jej získala v roce 2014. Představen tak byl nejen zdejší projekt Praha město literatury, jako už během minulých ročníků, ale i další, partnerské. Pozvání přijali hosté například z Dublinu, Krakova, Heidelbergu, Lvova, Barcelony nebo Nottinghamu. Jejich prezentace se nacházela přímo v centrální hale Průmyslového paláce. Vybrané české překlady tam připomínaly literární život zmíněných měst, zastoupeni byli například Dubliňané Jamese Joyce. Živí reprezentanti daných měst se pak sešli na několikahodinovém workshopu Slibná budoucnost měst literatury – slogan, nebo realita?. Na něm si vyměňovali zkušenosti ohledně stále větší interaktivnosti a intermediality (nové plochy pro přenos textů, elektronické kódy rozmístěné po městě, jejichž pomocí se načítají texty knih). V tomto směru snad byly naznačeny trendy, které by mohly být inspirativní i pro Prahu. Ta se ovšem v současnosti soustřeďuje spíše na rezidenční programy. Zatím posledním „rezidentem“ je portugalský spisovatel José Luís Peixoto, který na Světě knihy rovněž vystoupil.

Památník ticha

Dalším prostorem, kam letos veletrh expandoval, byla Památník šoa na nádraží Praha-Bubny. Na místě, kterým Židé přicházeli k vlakům, jimiž odjížděli do koncentračních táborů, dnes stojí skulptura Brána nenávratna od Aleše Veselého, místními zvaná také jako schody či žebřík do nebe (podle biblického Jákobova žebříku). V bývalé nádražní hale debatovali irský spisovatel John Boyne a izraelský pamětník holokaustu Uri Orlev o tématu Jak napsat Osvětim?. Moderátor večera Martin Vopěnka je přitom nešetřil a mimo jiné na ně dotíral otázkami, nakolik může spisovatel při psaní o holokaustu popustit uzdu fantazii a vzdálit se historické realitě. Někomu snad mohlo toto dohadování připadat pro pietní místo až trochu nedůstojné, ale asi je správné debatovat i o takových problematických momentech. Tedy pokud nepřijmeme premisu, že nejvhodnějším vyjadřovacím postojem k šoa je ticho. Mimochodem lokalita je obsažena i ve zmíněné knize 111 míst v Praze, která musíte vidět, kde se o ní právem píše, že nevábné okolí a zanedbanost stanice přispívají k mrazivé působivosti místa. (Organizátoři možná mnoha veletržním návštěvníkům napomohli k jeho objevení.)

Velká data a knihy, co na nás všechno vědí

Dalším pozoruhodným místem, kam program čtenáře zval, byla vzducholoď Gulliver v nedalekém uměleckém centru DOX. Tam mimo jiné proběhla přednáška Šifra mistrů bestseleru – Analytika románu: od Jamese Joyce k Šifře mistrů bestseleru. Představena na ní byla kniha The Bestseller Code: Anatomy of the Blockbuster Novel. Její původci Matthew Jockers a Jodie Archerová v ní odpovídají na otázku, co je podstatou úspěšnosti románových bestsellerů. Tvrdí, že romány figurující na seznamu bestselerů listu New York Times nejsou náhodní výherci v loterii, naopak vykazují pozoruhodné množství společných znaků. Pro případné adepty na roli budoucích českých bestseleristů doplňme, že titul by letos mělo vydat nakladatelství XYZ.

Přednáška byla mimochodem součástí pozoruhodné výstavy Big Bang Data, na níž se více než třicet umělců zabývá tématem informační exploze na internetu spojené s generováním obrovského množství dat. Podle Daniela Zíty výstava ukazuje, jak nás „těžení“ velkých dat může obohatit o nové umělecké zážitky. Koncept expozice vznikl v roce 2014 ve Španělsku a od té doby díla putují po evropských galeriích. Praha je hostí jako jediné město ve střední Evropě. Speciálně pro pražskou verzi vznikla instalace, jež promítá na mapu, které smajlíky lidé v našem hlavním městě právě používají na síti Twitter. „Ukazuje se, že Praha je velmi klidné město, které nemá výrazné vzestupy veselosti ani smutku. Ale uvidíme, třeba se to ještě změní,“ řekla i o pražském geniu loci kurátorka výstavy Olga Subirósová. Dalším tématem expozice bylo současné ohrožování našeho soukromí. Internet totiž na jednotlivé uživatele vede jakousi digitální knihu s jejich osobními daty, která o každém jednotlivci povědí více, než ví on sám. Problém přitom je, pokud se daný jedinec chce ke svým údajům dostat, žádná legální forma totiž často neexistuje. (Dodejme, že podobné instalace bývají ve Frankfurtu nad Mohanem přímo součástí veletrhu a návštěvníci se jich mohou účastnit v areálu výstaviště, aniž by platili další vstupné.)

Vymřela už cédéčka?

Soužití soudobého člověka s digitálními technologiemi se týkalo i dalšího významného tématu veletrhu, audioknih. Byla zde například představena edice Mistři slova, kde herci načítají své oblíbené knihy, s čímž se pojila beseda s předními českými interprety Ladislavem Frejem, Pavlem Rímským a Jiřím Dvořákem. Dále proběhly akce nazvané Jak se dělá kvalitní audiokniha, Jak získat audioknihy za babku a nekrást nebo provokativně 2017: rok, kdy vymřela cédéčka. Hned několik firem zaměřujících se na vytváření audioknih projevilo názor, že budoucnost patří digitálním audioknihám stahovaným z internetu, takže žádné CD disky (natožpak kazety) už nebudou potřeba. Trend je takový, že kolem roku 2014 v poměru 70 : 30 „vítězila“ CD, letos je to už jen 60 : 40, ovšem ohlašovanému vymizení CD nosičů jsme zatím stále ještě velmi vzdáleni.

Jak uvedl Ivan Sabo ze společnosti Audiolibrix, audioknižní trh roste ve světě i v České republice, u nás však velmi pomalu (a ještě pomaleji na Slovensku, kde na rozdíl od nás nebyly pro prodej uvolněny nahrávky veřejnoprávního rozhlasu). Výrobní ceny audioknih jsou vysoké a vzniká jich zatím relativně málo. Před pěti lety byl zdejší roční nárůst nových titulů několik desítek, v současnosti kolem dvě stě až tři sta kusů. Poslouchá je přibližně jedno procento obyvatel, což je stále hluboko pod světovým průměrem. Například v Německu je to prý osm procent, takže se tam statisticky poslechu audioknih věnuje více lidí než četbě e-knih. Pokud bude podle Saba audioknižní trend v Česku kopírovat ten v zahraničí, do roku 2020 se z audioknih stane trh přitahující více než čtyři procenta obyvatel, a pak už bude síla tohoto odvětví nepřehlédnutelná.

Mám malý stan…

Na veletrh i letos zavítali někteří slavní spisovatelé, kteří zde nikdy dříve nebyli, například Corinne Hofmannová, autorka knihy Bílá Masajka. Ale vrátili se na něj, krom mnoha autorů, i někteří menší nakladatelé, kteří jej v minulých letech opouštěli. Torst, Labyrint, Triáda či Dauphin dostali přidělen samostatný stan. Jeho umístění na periferii bylo některými kritizováno, návštěvníci to údajně mohli vnímat jako nucenou separaci. Jeden z nakladatelů se mi ale na závěr akce svěřil s povzbudivým pocitem, že po mnoha letech zde začíná „kultura, která psanému slovu náleží, převažovat nad kulturou kolotočářů“. A možná i tento návrat, spolu s příznivými termíny finálových zápasů letošního hokejového mistrovství světa, přispěl k tomu, že letos na veletrh zavítalo rekordních 44 tisíc návštěvníků (pro srovnání, vloni to bylo 42 tisíc, předloni 38 tisíc). Jejich množství se sice organizátoři snažili rovnoměrně rozdistribuovat po celém areálu holešovického Výstaviště i mimo něj, ale zvláště v sobotu byl dav návštěvníků v levém křídle zahuštěný snad až příliš. Proto Radovan Auer pro příští ročník uvažuje o prostředcích, jak návštěvnost rovnoměrněji rozdělit i v čase.