Série Noir amerického nakladatelství Akashic Books, zahájená roku 2004 sbírkou povídek umístěných do Brooklynu, nyní čítá 80 svazků vydaných v angličtině a dalších 20 se chystá. Povídky v jedné knize jsou nejčastěji propojeny zasazením do jednoho města (namátkou Boston, Chicago), oblasti (Texas) či prostředí („vězeňská“ Prison Noir) a po Brooklynu vznikly i antologie z dalších newyorských městských obvodů. Řada není vázána jen na Ameriku, obsahuje i tituly z jiných anglicky mluvících měst (Londýn, Dublin) a též knihy překladové (například z Paříže, Moskvy, Stockholmu či Záhřebu i exotičtějších míst jako Havana nebo Singapur). Úspěch řady inicioval i vydání starších textů, takže se do řady Noir Classic dostali rovněž Raymond Chandler, Dashiell Hammett, Patricia Highsmithová, a dokonce Mark Twain.

Mezi plánovanými knihami je také Prague Noir, chystaná v anglickém překladu na léto 2017. Český originál Praha noir, do nějž editor svazku Pavel Mandys (redaktor časopisu iLiteratura.cz) zařadil 14 povídek, vydalo nakladatelství Paseka. Vydavatelství OneHotBook promptně přichystalo také audioknihu se všemi povídkami, každou v podání jiného interpreta.

Od drsných mužů k osobním příběhům
Kniha je rozdělena do částí Ostří hoši, Praha magická, Stíny minulosti a V ohrožení, které určují a proměňují – byť ne důsledně – ladění povídek.

Ostří hoši obsahují povídky nejvíce naplňující noirové zadání. Za noci se setkávají muži, které pojí křivda z minulosti (Martin Goffa); policie chystá zátah na vietnamskou pěstírnu konopí (Štěpán Kopřiva); detektiv Štolba, který je jak vystřižený z drsné školy, vyšetřuje vraždu v uzavřeném prostředí světských na matějské pouti (Jiří W. Procházka, Štolba se objevil už v jeho románu Mrtvá šelma) a v akčním příběhu Miloše Urbana lidé mizí z Karlova mostu.

V druhém oddílu (Praha magická) využívá tajuplné atmosféry metropole Petr Stančík. Do historické detektivky z pražského ghetta zasazuje svého komisaře Durmana z románu Mlýn na mumie a detektiv řeší případ, jenž znovu odráží autorovu divokou fantazii. V povídce Ondřeje Neffa, tematizující různé paranormální jevy, je nalezeno tělo v pozůstatcích rotundy svatého Václava. Jen povídka Chaima Cigana (neboli Karola Sidona) by zápletkou se zázračným amuletem a otcem židovské rodiny, který zemřel v Terezíně, lépe zapadla do dalšího oddílu Stíny minulosti.

Podobného ladění je totiž příběh Kateřiny Tučkové, ve kterém rovněž figuruje zázračný předmět, jen křivdy se místo doby nacismu týkají komunistického režimu. Markéta Pilátová stíny obou režimů spojuje v povídce, která se tísnivou atmosférou podobá té Goffově. Michal Sýkora v historii pomyslně postupuje blíže k našim dnům: policista vypráví svůj případ z doby raného kapitalismu, kdy vyšetřoval sebevraždu jednoho podnikatele.

Nejosobnější a nejvíce vzdálené žánrovému čtení jsou povídky oddílu V ohrožení (obzvlášť Petra Šabacha a Petry Soukupové). Muž ze starožitnictví má pocit, že ho jakási žena opakovaně sleduje (Michaela Klevisová); manžel a otec rodiny se jednou nevrátí domů z pravidelného běhání (Soukupová); muž se rozhodne raději spáchat sebevraždu, než aby podlehl nutkání zavraždit manželku (Šabach). Žena v příběhu Ireny Hejdové se stává nedobrovolnou pátračkou, když náhodně objeví lidský prst s prstenem. Ohrožení či spíše nepříjemný pocit tu však nepředstavují lidé kolem možného zločinu, ale policista, jenž se zápalem do případu stále vstupuje.

Co všechno je noir?
Pavel Mandys v předmluvě chápe noir jako subžánr detektivky. Osobně bych preferoval crime fiction jako termín nadřazený a detektivku a noir na stejné úrovni třeba s thrillerem, ale literárněteoretickou debatu nabízím jen jako výzvu do dnů příštích. Editor odkazuje na noirové filmy a na text Marcela Duhamela publikovaný ve francouzské knižní řadě Série noire. Hlavními postavami noirových příběhů nemusejí být podle Duhamela jen detektivové, ale i svědci, oběti a pachatelé. Případ není nezbytné vyřešit a zločinec nemusí být dopaden. „Základním pocitem většiny noirových hrdinů je rozčarování a zklamání,“ parafrázuje Mandys.

Prvotřídní noir je úvodní Goffova povídka nebo příběh Kopřivy či Pilátové. Někdy se však musíme ptát, zda danou povídku ještě vnímat jako noir. Kupříkladu Sýkora napsal klasickou detektivku, jež by mohla zapadnout do antologií s britskými klasiky. Je dostatečně oprávněné řadit ji k noiru kvůli melancholickému ladění? (Rozpoložením mimochodem připomíná Škvoreckého Smutek poručíka Borůvky, stejně jako postavou detektiva, jenž se o případu radí s dcerou.) Povídka Hejdové sice začíná kocovinovým probuzením, ale pátrání a záhada se nakonec nesou ve stylu Čapkových „kapesních“ povídek.

Zasazení do Prahy
Pražské reálie někteří autoři do děje zapojují vzorně (nejvíce Urban, Tučková a Procházka), někdy hraje místo jen minimální roli (Sýkora, Sidon), jako by šlo jen o to, splnit formální zadání. Můžeme se zkrátka ptát, co by se na povídce změnilo, kdyby se odehrávala v jiné lokalitě. Je Stromovka u Soukupové něčím specifická, nebo by příběh fungoval i v jakémkoliv anonymním parku?

Jako podstatnější než využití pražského koloritu však vnímám problém s dodržením žánru. Nezabydlenost noiru v české tvorbě ostatně zmiňuje sám Mandys v předmluvě. Upozorňuje, že ne každá povídka antologie jej naplňuje zcela. Například Šabachova absurdně laděná povídka tolik nezaujme ty, kteří si chtějí přečíst napínavý noir. Soukupová, věrna svému stylu, napsala povídku, která se žánru vzdaluje, přesto její příběh patří k nejlepším příspěvkům antologie.

Pokud se tedy nebudeme soustředit na noirové vymezení, jež je nadto definováno poměrně neurčitě, můžeme si knihu užít – každá povídka je minimálně na solidní úrovni. Daří se povedené pointy nebo překvapivé zvraty (Goffa, Kopřiva, Klevisová, Soukupová) a jako klad můžeme vnímat různorodost: kromě tradičnějších kousků též magično až nadpřirozeno (Cigan, Neff, Tučková) nebo lehký duch (Stančík a Hejdová).

Povídky jsou napsány čtivě a svižně, postavy promlouvají uvěřitelným jazykem, jen kvůli vulgarismům by se mohli citlivější čtenáři ošívat. Autoři – asi i s ohledem na exportní záměr antologie – příběhy nezatěžují odkazy na českou realitu. Naštěstí rovněž chybí dědkovské nadávání na poměry, jímž jinak česká detektivka trpí. Možná největší záludností tak pro čtenáře překladu bude – bráno s nadsázkou – poznámka o „české buržoazní módě devadesátých let“ v Sýkorově povídce.

Nežánroví autoři
Mandys do antologie nezval jen současné žánrové autory (zástupců je sotva polovina a členkou detektivkářské organizace AIEP je, pokud vím, jen Michaela Klevisová), ale i spisovatele, kteří s prvky detektivek nějak pracují. Poukazuje na to v předmluvě (motiv pátrání u Tučkové, ztráta člena rodiny u Soukupové) a v některých profilech autorů, řazených vždy na začátku příslušné povídky. Třeba u Šabacha naštěstí chybí prefabrikovaná formulace o úspěšných filmových adaptacích, ale dozvíme se mj., že se jeho „hrdinové dostávají do problémů s podsvětím, které se jim však díky chytrým plánům daří přelstít“.

Editorská volba knize prospívá a právě výběr autorů velkou měrou způsobuje tu větší, tu menší naplnění noirových postupů. Zjišťujeme, že na věci kolem zločinu, smrti či zmizení se dá nahlížet různě – jinak, než by odpovídalo zažitým stereotypům, ale přitom poutavě. Praha noir si díky tomu čtenářskou pozornost zaslouží a není podstatné, jestli zrovna líčí pocity matky dětí, nebo pátrání drsného detektiva.

Pavel Mandys (ed.): Praha noir. Paseka, Praha a Litomyšl, 2016, 304 s.