18. června proběhl v Městské knihovně křest publikace Praha město literatury. Jde o součást projektu, který má za cíl „nejenom podpořit vnímání Prahy jako místa s bohatou literární historií, ale také rozšířit povědomí o pražské literární scéně – kavárnách, knihkupectvích, knihovnách, autorech, knihách, veletrzích, festivalech. Jednoduše, připomenout obyvatelům i návštěvníkům Prahy, že město je živou inspirací, místem, kde literatura vzniká a kde se také čte.“ Kniha, jejíž sepsání bylo svěřeno Pavlu Mandysovi a kterou lektorovalo několik literárních historiků z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, má mimo jiné tvořit přílohu k přihlášce navrhující Prahu za jedno z „kreativních měst“, vyhlašovaných organizací UNESCO (během akce byly prezentovány dvě obdobné publikace o Dublinu a Edinburghu, které autorovi byly částečnou inspirací).

Mandys v knize většinou reprodukuje fakta dobře známá i z mnoha starších publikací (dodejme, že z těch významných chybí v uvedeném seznamu literatury hlavně antologie Město vidím veliké... : cizinci o Praze z roku 1940). Nově k nim ale dodává zvláště vývoj po roce 1989, věnuje se tedy vlně převážně anglosaských mladých adeptů literárního umění, kteří v devadesátých letech přicházejí do Prahy a pobývají zde krátce či dlouhodobě a píší knihy Prahou inspirované (jako Gary Shteyngart, Michael Chabon, Arthur Phillips či Holanďan Leon de Winter). Autora doplňme jen v tom, že „reflexi Prahy v novinkách zahraniční prózy“ byl věnován – ve své době objevný – stejnojmenný cyklus ČRo 3 – Vltava připravovaný Alešem Knappem, který ovšem bohužel zřejmě neměl žádný písemný výstup, na webových stránkách rozhlasu není dostupný a o jeho opakování se podle redaktora Vltavy Jiřího Kamena zatím neuvažuje. Dodat můžeme ještě to, že v Praze žije (a na Karlově univerzitě učí) také irský básník Justin Quinn, jehož sbírka Soukromí byla inspirována jeho pobytem na Jižním Městě. Ovšem i samotná panelová sídliště zůstala mimo oblast Mandysova zájmu, zmiňuje pouze literární topologii historického centra a pak čtvrtí jako Letná (Emil Hakl), Vinohrady, Žižkov (D. Hodrová, J. Rudiš) či Dejvice (Petr Šabach) (obsáhleji se literárním dílům spjatým s jednotlivými částmi Prahy věnovala Daniela Hodrová v knize Citlivé město (eseje z mytopoetiky), která v bibliografii také schází).

Celá Mandysova kniha má především propagační účel, a proto je vesměs laděna pozitivně. I když v ní najdeme pojednání o četných slavných zahraničních návštěvnících Prahy z minulých dob (včetně Chateaubrianda, Hanse Christiana Andersena či Ingeborg Bachmannové), autor raději vynechává ty západní cestovatele, kteří slovanské Pražany ambivalentně líčili jako bytosti komunikující „barbarskými, ale zvučnými zvuky“, jako „horkokrevný, vznětlivý a poetický národ“, nebo kteří v nich nacházeli „trochu té něžné, nevědomé divokosti zvířat, jež si člověk ochočil, ale jež nikdy nezapomněla na les“. Možná i proto v knize chybí zmiňovaná sídliště, s nimiž se nejen v literatuře stále pojí především negativní stereotypy.

Kniha poskytuje také solidní přehled o dnes existujících hospodách a kavárnách, zvláště těch, které jsou důležité pro literární život Prahy, o současných literárních cenách, pražských nakladatelstvích či knihovnách. Bohužel tam, kde se autor snaží vyjmenovat, která zasloužilá instituce dostala kterou cenu, se jeho text trochu mění v jakési cvičení z kombinatoriky. Přitom možná zajímavější než vyjmenovávat zásluhy a získaná ocenění Národní knihovny by podle mne bylo bývalo poukázat na to, jaké stopy Klementinum zanechalo v krásné literatuře, od Jorge L. Borgese přes Miloše Urbana až k Michalovi Ajvazovi (dodejme ale, že v jiných souvislostech se jména těchto autorů v knize vyskytují). Je ale možné, že zde po autorovi vyžaduji něco, co překračuje celkový rozsah i žánr, který mu byl předem vymezen. V jeho rámci asi vykonal maximum možného, neboť vytvořil publikaci přehlednou a srozumitelnou, která vytčené cíle snad bude celkem dobře naplňovat.