Praha neznámá. Tak se původně jmenoval blog, který založil Petr Ryska (nar. 1963), absolvent oborů doprava a cestovní ruch, v té době úředník. Chtěl se na něm „podělit“ o své zážitky z putování po méně známých končinách Prahy. Jeho projekt, proměněný na pravidelně doplňovanou webovou stránku www.prahaneznama.cz, zaznamenal velký úspěch, takže postupně vznikla i stejnojmenná profesionální průvodcovská kancelář. Autorovy články se dočkaly také knižního vydání Praha neznámá: Procházky po netradičních místech a zákoutích, které má zatím dva díly (Praha neznámá II vyšla letos) a chystá se další.

Exotičtější než Alžír

Autorova vášeň pro objevování skrytých míst se prý projevila už v dětství, kdy chodil s maminkou kolem pražské obory Hvězda a ona mu vyprávěla o tamních vilách. Jako kluk se toulal po Petřinách, odkud vyrážel na Veleslavín, Ořechovku a do Liboce a postupně pronikal dál a dál. Nakonec si dal za cíl, že navštíví všech sto dvanáct katastrálních území Prahy. Což se mu podařilo. I tak je podle něj stále co objevovat. „Jeden člověk nemůže za celý život celou Prahu objevit, stále narážím na něco nečekaného,“ řekl autor pro Deník.

I v knize se snaží čtenáře navnadit na návštěvu méně známých částí hlavního města. A to včetně jeho obyvatel, jelikož zřejmě právem předpokládá, že se v tomto směru mnoho nezměnilo od dob Karla Čapka, jenž v Obrázcích z domova poukazoval na následující paradox: „Obejít široký okraj města není jen turistika; je to tak trochu výzkum neznámých oblastí. Mnoho Pražáků zná řekněme Tatry jako své boty; daleko méně je těch, kteří prozkoumali Vackov nebo Butovice… Obyvatel Letné se dostane k Olšanům leda při svém vlastním pohřbu, zatímco obyvatel Královských Vinohrad zavítá spíše do Alžíru než do Petrské čtvrti.“

Zranitelnější stavby

Petr Ryska v Praze nachází oblasti poměrně exotické, připomínající dokonce vzdálené kontinenty. Nepíše přitom kupodivu o známé vietnamské čtvrti Sapa, ale o chudinské kolonii Na Slatinách, již přirovnává k jihoamerickým slumům, kam se taxikáři bojí jezdit po soumraku. V dalších kapitolách upozorňuje na lokality, které návštěvníka pomyslně přenesou do jiného časoprostoru alespoň v rámci České republiky. Představuje tedy stezku vedoucí přes dřevěné chodníčky, jako by člověk nebyl u Dolních Počernic, ale uprostřed šumavských mokřadů, nebo místo, kde se dá najít zachovaný soubor venkovských domů, či další, kde jako by návštěvník náhle stál v jihočeské vesničce (staré Bohnice).

Jednotlivé lokality autor chápe i jako jakési průhledy do minulosti. Do té prvorepublikové nás zavede zmíněná chudinská kolonie, ale také luxusní vilová čtvrť z téže doby; některé z dochovaných štítů připomínají venkovské baroko; ozvěnami netradiční minulosti jsou i poslední plynové lampy nebo připomínka jediného roubeného domu v centru (Nový Svět). Ne že by Praha neměla dostatek jiných, i starších historických památek, autor se však zaměřuje na ty turisticky „neprovařené“, jež jsou proto i zranitelnější v souboji se soudobou výstavbou. V tomto smyslu kritizuje vandalské zničení části staré Hostivaře, jež označuje za katastrofu, a varuje před ohrožením starého Proseka.

Ambivalentní krása a přitažlivost zániku

Jen občas náš průvodce podlehne kouzlu zániku v duchu urbexu, to když se prochází po dně bazénu pod Barrandovskými terasami a při pohledu na dobové fotografie zpřítomňující tehdejší luxus si připomíná, že vše vyšlo z přírody a nakonec se do ní zase navrátí.

V jisté nostalgii po minulosti se kniha odlišuje od podobně netradičně zaměřeného titulu 111 míst v Praze, která musíte vidět, jenž zahrnuje průhledy do časů zcela nedávných, a především mapuje různorodé projevy soudobé občanské společnosti včetně projektů spíše futuristických, jako je bitcoinová kavárna. Zřejmě jediné místo, v němž našli zálibu autoři obou publikací, je starý bohnický hřbitov pacientů Zemského ústavu pro choromyslné, na němž prý filmařům selhává technika a který údajně láká návštěvníky hledající kontakt s temnými silami. Ryska ale pasáž o pohřebišti, připomínajícím exteriérovou scénu pro natáčení hororu, rychle vyvažuje doporučením zajít na protější hřbitov zvířat, kde náhrobní kameny nahradily okrasné a často exotické dřeviny, takže působí jako útěšné miniaturní arboretum.

Z hlubin prosvítající prastaré děje

Autor precizně popisuje dějiny daných lokalit, architektonický vývoj i jejich slavné obyvatele, doporučuje rovněž nejlepší turistické trasy. Místy je i osobnější, když se svěřuje se setkáními, která na svých toulkách prožil, případně i s tím, kdo jej při té příležitosti pozval k sobě do domu. Při snaze o ozvláštnění probíraných lokalit Petr Ryska snad trochu nadsazuje, ale v zájmu dobré věci: chce ukázat různorodost Prahy, v níž přes nejnovější architektonické vrstvy prosvítají z hlubin prastaré děje, jež jsou vskrytu stále přítomné. I leckterý Pražák v nich možná najde něco, o čem vůbec netušil.