Ve dnech 23. až 26. března 2017 proběhl knižní veletrh v Lipsku, který je spojený s literárním festivalem považovaným za největší svého druhu v Evropě. Ve veletržním areálu i v nejrůznějších lokalitách města se konalo přes tři tisíce akcí. Scén bylo 571: restaurace, hotely i jednotliví podnikatelé se prý předháněli, aby pro čtení a debaty poskytli prostory. Nechyběla přitom místní zoo, v níž se mluvilo o pašování divokých zvířat, veterinární klinika, kde byla prezentována kniha o správné výchově psů, finanční úřad, hospody ani klub cyklistů. Bylo také možné navštívit lesbickou čtenářskou noc, queer party – nebo kostel, který připomínal, že 31. října uplyne pět set let od vyvěšení 95 tezí Martina Luthera ve Wittenbergu. Teolog a biskup Heinrich Bedford Strohm k lutherovskému výročí prohlásil, že dříve se tento akt slavil v duchu úzce nacionálním nebo konfesionálním, ale letošní jubileum by mělo být připomínáno v duchu otevřenosti, svobody a ekumenismu.

Německý reformátor se na veletrhu ani v městských knihkupectvích nedal přehlédnout, mezi nově vydanými tituly nechyběly knihy jako 1517: Weltgeschichte eines Jahres (2017) od historika Heinze Schillinga, zasazující Lutherův počin do mezinárodních souvislostí, nebo kniha jezuity Heinera Geisslera Was müsste Luther heute sagen? (2015) o tom, co by podle něj Luther říkal a konal dnes. Naznačil v ní přitom jistou paralelu se soudobým papežem Františkem (ostatně někteří autoři tvrdí, že konzervativní kruhy dnes hledí na papežovy kroky s takovou nevolí, že katolické církvi hrozí schizma jako před pěti sty lety). Nechyběla ani díla beletristická, některá snad i trochu překvapivá. Román o zmiňovaném hrdinovi vydal například zavedený spisovatel Feridun Zaimoglu, pocházející z Anatolie a žijící větší část života v Německu. V knize Evangelio Luthera zachytil jako německého „bohohledače“, u něhož však nezastírá, že byl v mnoha aspektech člověkem pozdního středověku: věřil v existenci čarodějnic a neměl nijak vstřícný postoj k židům coby „vrahům Krista“.

Veletržní dění se ovšem netočí jen kolem starých výročí, zabývá se i budoucností, kupříkladu novými trendy v knižní branži. Představen byl třeba program pro čtení digitálního textu, který sleduje pohyby čtenářových očí a v okamžiku, kdy dospějí na konec stránky, se sama načte další, a to s odlišnou zvukovou kulisou ve sluchátkách. Nebo jiný, jdoucí opačným směrem, kdy pro načtení každé další řádky či dialogu dáváme samostatný pokyn.

Ještě nikdy nebylo tak nutné diskutovat
„Bratři a sestry, vezměte si mne a čtěte.“ Tak prý začíná první litevská kniha, která byla vytištěna roku 1547. I to se návštěvníci mohli dozvědět v expozici letošního hlavního hosta veletrhu, Litvy. Zmíněným svazkem byl lutherský katechismus. Na letošní jubileum organizátoři zareagovali i pořadem Luther na Litvě: Jak se utvářela reformace mimo Německo?. Kromě toho se ovšem konala i řada dalších výstav, multimediálních představení, autorských čtení i veřejných debat. Například o litevských zkušenostech s Ruskem a o tom, jak se z nich mohou poučit další státy, nebo o multikulturním Vilniusu coby „Jeruzalému Severu“, centru polské kultury, sídle Karaimů i Rusů, stejně jako místě touhy Bělorusů. Další debata nesla provokativní název Co vlastně drží Evropu pohromadě?.

Toto téma souviselo s dalším projektem nazvaným Evropa21 s motem „Musíme mluvit“ a s podtitulem MY v Evropě – za co chceme ručit?. V šesti debatních „salonech“ byla představena aktuální témata současné Evropy, související s migrací, nacionalismem, pravicovým extremismem i s mezigeneračním konfliktem. Ředitel veletrhu Oliver Zille obecně uvedl, že „Lipský knižní veletrh je odjakživa místem politických debat. Ale ještě nikdy nebylo tak nutné a z hlediska veřejnosti potřebné diskutovat o současnosti a budoucnosti společnosti jako letos.“

Soudobé politické situaci byla věnována i jedna z knih nominovaných na cenu Lipského knižního veletrhu: Die autoritäre Revolte: Die Neue Rechte und der Untergang des Abendlandes (Klett-Cotta Verlag). Historik a publicista Volker Weiß v ní poukazuje na podobnost mezi islamisty, snažícími se o vytvoření čistě náboženské komunity, a pravicovými radikály v Evropě a v Americe, kteří se upínají k podobně uzavřené a exkluzivní, ale stejně tak imaginární představě etnokultury.

V oblasti non fiction byly dále nominovány monografie o Siegfriedu Kracauerovi (od Jörga Spätera) a o jedné císařovně a české panovnici Maria Theresia: Die Kaiserin in ihrer Zeit od Barbary Stollberg-Rilinger (Verlag C.H.Beck). Zcela nepolitická je kniha literárního vědce Klause Reicherta Wolkendienst: Figuren des Flüchtigen (S. Fischer Verlag). Autor v ní rekapituluje otázky, které v lidech odedávna vyvolávají mraky, tedy zdali nám chtějí či mají něco říci, nebo jde čistě o atmosférické jevy bez jakýchkoli metafyzických či náboženských konotací. A zkoumá, jak se s jejich záhadou vypořádávali nejstarší mýty i pozdější malíři, spisovatelé a hudebníci jako Turner, Ligeti, Goethe nebo Ruskin. Slavné verše českého klasika „… tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou…“ v knize ovšem nenajdeme.

2019: Česko
Česká země byla na veletrhu viditelná více než jiné roky, alespoň prvního dne. Český stánek byl otevřen s nebývalou slávou. Zahájení se zúčastnil ministr kultury České republiky Daniel Herman, primátor města Lipska Burkhard Jung, ředitel Lipského knižního veletrhu Oliver Zille a český velvyslanec v Německu Tomáš Podivínský. Při tomto aktu byla také oficiálně oznámena účast České republiky jako hlavní země lipského veletrhu v roce 2019. Na její přípravě se podle Tomáše Kubíčka, ředitele Moravské zemské knihovny, jež byla organizací české účasti jako hlavní země veletrhu pověřena, již teď intenzivně pracuje.

Česká literatura a čeští autoři mohou díky tomu očekávat zvýšený zájem o překlady, čemuž měl napomoci také první seminář pro překladatele, který na veletrhu proběhl. Program, jenž představí nejen českou literaturu, ale nabídne německému publiku i hudbu, výtvarné umění, odborná kolokvia, diskusní pořady a filmové projekce, vzniká ve spolupráci s městem Lipsko a s podporou saské vlády. Kulturní události se nesoustředí pouze do veletržního týdne, nýbrž obsáhnou celý rok a odehrají se ve všech významných kulturních a společenských institucích města. V rámci partnerství měst Brna a Lipska bude lipská radnice pomáhat s přípravou některých akcí, a česká prezentace tak bude moci využít například výstavní a přednáškové prostory v městské knihovně, v Grassimusseu bude instalována výstava k české moderně, v rámci literárního podzimu budou mít čeští autoři samostatný panel; do projektu se zapojí i lipská univerzita a Německá národní knihovna. Význam celé akce potvrzuje i skutečnost, že aktu vyhlášení a podpisu smlouvy byla přítomna i ministryně kultury Saska Eva-Maria Stange.

Česko 2017
Ministr Herman po svém oficiálním projevu uvedl, že Německo je zřejmě zemí, již ve své funkci navštěvuje nejčastěji, i když třeba jeho loňská účast na sudetoněmeckém sjezdu vyvolala jisté kontroverze. Ale právě v Bavorsku a Sasku je o Českou republiku největší zájem. Proces vzájemného usmiřování tak snad zdárně pokračuje.

Jedním z autorů, kteří se ve své tvorbě snažili cosi podobného předznamenat, byl Jaroslav Durych, a totiž milostnou novelou z českého pohraničí po roce 1945 Boží duha, jejímiž hrdiny jsou Čech a mladá znásilněná dívka, která jediná zbyla z vyvražděné německé rodiny. (Jan Patočka o textu napsal, že je to „velepíseň lítosti, podmiňující a připravující naději na duchovní smíření“.) Právě tento dříve umlčovaný katolický spisovatel byl první český literát na veletrhu připomenutý. Nedávno totiž vyšel německý překlad jeho cestopisu po Německu, Unerkannt durch Deutschland (Quintus). Šlo o cestu, při níž sbíral materiál pro své pozdější dílo z doby Albrechta z Valdštejna Bloudění, vysoce ceněné zvláště F. X. Šaldou. Při cestě z Magdeburku do Drážďan se Durych zastavil také v Lipsku, které mu nepřipadalo tak „pečlivě utěrkou utíráno“ jako Berlín, cítil se v něm skoro jako doma: „Cítíte vůni staré Prahy a i život velkoměsta, cítíte náhlou spokojenost, hostinnost tohoto města.“

Autoři, kteří letos Českou republiku na veletrhu zastupovali, byli vybráni i s ohledem na aktuální politické otázky, které se během veletrhu probírají. Jan Novák, jehož poslední kniha Zátopek nedávno vyšla v nakladatelství Voland & Quist, má za sebou nesnadnou zkušenost emigranta, který se musí prosadit v cizím prostředí (věnoval jí i knihy Striptease Chicago a částečně i Miliónový jeep). Z cesty, jíž se USA vydávají pod vedením nového prezidenta, nemá, jak řekl na veletrhu, žádnou velkou radost, ale doufá v případné vybuzení zdravější části tamější společnosti.

Další českou účastnicí byla Iva Pekárková, která ve svém díle zpřítomňuje zážitky české emigrantky v Londýně a zároveň ženy, která může každodenně sledovat poučné reakce okolí na svého partnera černé pleti. V němčině jí vyšly knihy Péra a perutě a Dej mi ty prachy.

Svoji románovou prvotinu Anežka, a s ní téma vztahu mezi ambiciózní matkou a adoptovanou romskou dcerou, představila Viktorie Hanišová. Jedná se o fiktivní příběh, do kterého autorka zapletla několik autobiografických momentů, například zkušenosti s romskými spolužáky. „Vinu“ za neúspěšné osvojení spisovatelka pojímá trochu odlišněji než slavný Rok kohouta Terezy Boučkové (ta byla na veletrhu před třemi lety), i když její odvahy a otevřenosti si Hanišová cení.

Nedlouho po humanitární misi v Jižním Súdánu se do Lipska přepravil i Tomáš Šebek, jenž v loňském roce získal Cenu čtenářů České knihy za publikaci Mise Afganistán. Ta nevyniká stylistickou propracovaností, zato silou sdělení. V čase, kdy nemálo lidí reaguje na zprávy o utopených běžencích tím, že alespoň bude o pár teroristů méně, neváhá Šebek cestovat do míst, z nichž pocházejí, a pomáhat na místě. Na rozdíl od těch, kteří především zdůrazňují rozdíly mezi „námi“ a těmi druhými, hledá, co máme společného a co také umí jako lékař dobře popsat. Totiž živočišnou touhu žít či nejzákladnější projevy tělesnosti: „Smrděj nám nohy všem úplně stejně. To je postřeh ze včerejší noci na zemi letištní haly v Cařihradě. Ať vyznáváte jakékoliv náboženství, anebo jste dokonce bezvěrci, všem vám, když se zujete, smrděj nohy stejně. A taky všichni potřebujeme spát. A některý i chrápou! To je fakt zajímavý, kolik toho máme my lidé společnýho.“ Aktivity Lékařů bez hranic vyvolávají v české společnosti i negativní reakce, ale autorova zkušenost je prý taková, že po osobním setkání kritiky dokáže často přesvědčit. Třeba poukazem na to, že i v nich je jistá pozitivní energie, kterou jen realizují jiným způsobem než on, třeba péčí o místní hřiště. Uprostřed teenagerů převlečených za všemožné fiktivní hrdiny, jak je během veletrhu tradicí, tak zaznívala Šebkova důležitá slova, že skutečným hrdinou může být každý i v tomto světě a nemusí kvůli tomu ani jezdit do Afriky či na Haiti.