V knize Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese se Marek Toman po několika básnických sbírkách a tvorbě pro děti (např. Otec a syn, Citoskelety, O ryzce a vraníkovi, Dobytí ostrova Saarema), stejně jako v posledním románu Frajer z r. 2011, opět zásadně přiklání k próze. Některých témat se dotkl již dříve: například v knize pro děti Můj Golem vyprávěl o někdejších poměrech v pražské židovské komunitě a i teď se v jedné ze dvou hlavních linií textu opět obrací do minulosti, tentokrát na sklonek 17. století; zvlášť zaostřuje na velmi napjaté vztahy mezi pražskou židovskou obcí a majoritním křesťanstvem.

Konkrétní projevy tohoto pnutí se významně odrážejí právě v příběhu Šimona Abelese, asi dvanáctiletého židovského chlapce, který se rozhodl konvertovat ke křesťanství. Jeho osud, v hrubších obrysech známý ze staropražské legendy spojené s chrámem Matky Boží před Týnem, kde jsou uloženy jeho ostatky, se Toman snaží oživit, zplastičtět, případně místy také sám domyslet. V kapitolách označených prostě chlapcovým jménem a příslušnou pořadovou číslicí zpočátku sleduje jeho útěk z domova, tedy nejen od rodiny, ale z celé židovské obce, a načrtává možné motivace, které mladíka hledajícího oporu a pomoc přivedly až do domu dalšího židovského konvertity Hermana Kawky. Ten, coby vnímavý a v obou náboženstvích orientovaný muž, chlapcově dětsky přímočaré žádosti o pomoc na cestě k víře (pramenící zatím spíše z okouzlení duchovní hudbou než evangeliem samým) intuitivně velmi dobře rozumí a snaží se vyjednat jeho přijetí jezuitským řádem. Záhy se však Šimon musí navrátit domů, kde za nevyjasněných okolností přichází o život. Třebaže je zřejmé, že nebyl zdráv a s velkou pravděpodobností zemřel na psotník (na následky s ním spojených křečí), odstartovala jeho smrt rozsáhlé vyšetřování s cílem odhalit jeho vraha. V tendenčně vedeném – a Tomanem detailně vylíčeném – procesu, při němž se bez zdráhání uplatňuje i útrpné právo, padají obvinění především na adresu stoupenců židovského vyznání. Katolická správa města tradičně démonizované Židy podezírá, že mohou za Šimonovu smrt, když svou „zběhlou ovečku“ chtěli potrestat. Ve vyšetřovací cele přichází za nevyjasněných okolností o život Šimonův otec Lazar a přímo na popravišti jeho přítel a údajný spolupachatel Löbl Kurtzhandl. V katolickém pojetí, postaveném spíše na nepřímých důkazech a vynucených výpovědích, se tak údajně zavražděný Šimon Abeles stává mučedníkem, zasluhujícím nejvyšší pocty a obdiv.

Ve druhé, do současnosti zasazené lince vyprávění, která se s první pravidelně střídá rovněž pod jmenným označením „Šimon Albrecht“ s odpovídající řadovou číslovkou, je rozehrán (další) ne zrovna harmonický vztah otce se synem. Přesněji: jeho důsledky. Titulní postava hned na počátku zmizí a otec Ladislav – antropolog, jenž vede výzkum týmu pátrajícího v týnském chrámu právě po Abelesových ostatcích – vůbec netuší, kde může být. Rozvedený vědec tak řeší hned dvě záhady najednou, jednu palčivější než druhou, obě se navíc začínají prolínat. Když už zoufalý Ladislav v pátrání po synovi neví kudy kam, snaží se najít stopu v synově vášni pro počítačové hry. Navzdory své chronické nedůvěře k moderní technice a dalším vymoženostem průběžně prozkoumává prostředí jedné z nich, jejíž kontroverzní zápletky se „shodou okolností“ točí kolem střetů židovského obyvatelstva s okolím. S postupujícím časem ještě pochopitelně vzrůstá jeho nervozita a stres, neboť se také stupňuje nátlak různých zájmových skupin sledujících jeho výzkum. V jiných kulisách se tak „v bleděmodrém“ rozehrává totéž, co stojí za celým Abelesovým příběhem a zejména jeho bezprostředními okolnostmi: hluboko zakořeněné společenské předsudky a z nich pramenící nesnášenlivost. Jednou z vrcholných a jaksi modelových scén knihy je otevřená fyzická konfrontace nacionalistické organizace se stoupenci Židů přímo nad Abelesovým – zrovna objeveným – hrobem.

Událostí spojené s Abelesovou smrtí jsou nosné a zajímavé samy o sobě, ale jádro autorova literárního sdělení se zdá být v něčem jiném. Propojením historického i soudobého vyprávění, resp. prozařováním jednoho druhým se podtrhují určité konstantní, na době nezávislé rysy člověka i společnosti: kromě zmíněných více či méně latentních nevraživostí a nedůvěry (založených na náboženském přesvědčení či na jiných xenofobiích) můžeme i v albrechtovské linii sledovat variantní pokračovatele staropražských katolických „horlivců“. Stejně dogmaticky a stereotypně působí populistická nacionalistická partaj. Značný prostor věnuje Toman také reflexi médií, dalšího „světa“ parazitujícího na Šimonu Abelesovi. Herman jako tiskař se podílí na výrobě dobových zpravodajských letáků přinášejících mnohdy značně upravené novinky o vývoji kauzy Abeles; tím spíše se pak událostí v týnském chrámu umějí chopit (bulvární) média ve třetím tisíciletí. Samostatnou oblastí je vliv násilných, ideologických počítačových her, jejichž podmanivé atmosféře, jak je ukázáno, nepodléhají jen nacionalisté, ale mnohdy také „normální“ lide jako Šimon Albrecht a posléze chvíli i jeho otec.

Možná trochu pozapomenutá legenda byla u nás v nedávné době zpracována v nebeletristických publikacích. K pracím Marie Vachenauerové, Lubomíra Novotného, Daniela Soukupa a jiných se Toman hlásí jak v připojeném seznamu literatury, tak v obsáhlém doslovu. Zde také podrobně uvádí, co je v jeho textu historicky podložené a kde si dovolil, popřípadě musel více fabulovat. Větší míru domýšlení přiznává u postavy Hermana, u něhož použil jiné jméno, než které je doloženo v historických pramenech. Hermanovy osudy sleduje autor i po jeho taktickém opuštění Prahy a během práce v zahraničí. Ovšem jako zdaleka nejdůležitější se jeví postava Ladislava Albrechta, která prokazuje největší životnost. U Ladislava Albrechta se totiž sbíhají takřka všechny nitě příběhu, detailně je exponováno jeho soukromí i profesní život, lze ho vnímat nejen v akci, ale i z vnitřní perspektivy.

Je cenné, že Toman nedává jednoznačnou odpověď na sporné momenty kolem Abelesovy smrti, zvolenou látku využívá mnohostranněji. Klíčové okamžiky spíš jen prezentuje a dobarví, přičemž závěrečné mínění ponechá na čtenáři. Je zjevné, že je autor zaujatý pro věc, nikoli ve věci. Tento přístup – bez předčasného či nadbytečného hodnocení – umocňuje napětí a poutavou detektivní až mysteriózní atmosféru textu.