Hluboká politická a ekonomická krize, již Španělsko prožívalo od 20. let minulého století, vyvrcholila v červenci 1936, kdy v zemi vypukla otevřená občanská válka. Proti legitimní republikánské vládě se postavili fašističtí povstalci, a začal tak jeden z nejkrvavějších evropských konfliktů moderní doby, střet, jenž představuje jakýsi dějinný předvoj druhé světové války. Španělskou občanskou válku vnímala velká část světové veřejnosti jako jednoznačný boj dobra se zlem a drtivá většina intelektuálů (až na výjimky, jakou byl kupř. Ezra Pound) tak stála plně, a často nekriticky, na straně republikánů. Americký spisovatel Ernest Hemingway (1899–1961), celoživotní milovník země pod Pyrenejemi, do těchto končin přijel v roce 1937, aby o válečných událostech podával zprávy na Západ.

Vedle rozsáhlé zpravodajské činnosti, kdy svými články a permanentní angažovaností soustavně přispíval k širšímu povědomí západní společnosti o tomto ničivém konfliktu, se Hemingway snažil republikánské armádě pomáhat i jinými způsoby: učil kupř. mladé brance, jak zacházet se zbraněmi. Jedním z Hemingwayových záměrů, s nimiž se do válečného Španělska vůbec vydal, byl ovšem také plán, že své zážitky z bojů později přetaví ve velkolepý román. V říjnu 1940 tak vydal své nejobjemnější dílo Komu zvoní hrana (v orig. For Whom the Bell Tolls), silný příběh amerického dobrovolníka zapojeného do španělské guerilly. Kniha okamžitě zaznamenala famózní úspěch u čtenářů i kritiky a již v době svého vzniku se zařadila mezi nejlepší válečné romány světové literatury.

Hlavní hrdina díla, Robert Jordan, učitel španělštiny z městečka Missoule v Montaně, odjede na počátku války do Španělska, aby své síly vložil do nemilosrdného zápasu o zachování republiky, aby doslova „bojoval za všechny chudáky na celém světě proti veškeré tyranii, za všechno, več věří, a za nový svět, pro který byl vychováván“. Pohodlí amerického maloměsta tak vymění za bláto, zimu, tělesné i duševní vyčerpání a především pak za stálý strach o holý život. Po krátkém čase se ze spolehlivého a klidného Jordana stane šikovný dynamitník, jenž zanedlouho dostane za úkol vyhodit do povětří strategicky významný most ležící v pohoří Sierra de Guadarrama (mezi Segovií a Madridem). Na tom by snad pro ostříleného interbrigadistu nemělo být nic těžkého, svízel však spočívá v tom, že most je zapotřebí zničit přesně v určitou chvíli – během masivního útoku republikánů na fašistické pozice –, a to již vyžaduje notnou dávku zručnosti a pevných nervů. Jordan se tak dostane do partyzánské skupiny jistého Pabla, která sídlí v kopcích poblíž dotyčného mostu. A právě několikadenní soužití Roberta Jordana s tímto oddílem, zachycení vzájemných vztahů, komplikovaných i přátelských, a vlastní duševní vývoj hrdiny, determinovaný blížícím se nelehkým úkolem, představuje klíčový dějový motiv celého díla.

Přestože je status hlavní postavy románu tradičně přisuzován Robertu Jordanovi, nelze mnohé z dalších protagonistů chápat jako postavy vedlejší – díky Hemingwayovu poměrně detailnímu propracování ostatních charakterů se totiž z Jordanových „soudruhů“ stávají jemu zcela rovnocenní partneři, bez nichž by povahové rysy a celková osobnost amerického dynamitníka zůstaly značnou měrou nedokresleny. Hemingway zde vytvořil několik doslova archetypálních lidských postav a na geograficky omezeném prostoru se mu podařilo věrně zachytit obraz výseku lidské společnosti. Oficiálním velitelem skupiny je Pablo, jenž má však kvůli svému prohlubujícímu se slabošství u svých lidí stále menší autoritu. Z hrdiny, jímž na počátku války býval, zbyl už jen „lenoch, chlastoun a zbabělec“, jak jej nazývá jeho rázná, ale dobrosrdečná žena Pilar, někdejší milenka slavných toreadorů, jež svoji nepěknou tvář plně vyvažuje krásou vnitřní a která díky své neutuchající energičnosti představuje skutečnou hlavu oddílu. Duchovní rozměr pak nacházíme v postavě starce Anselma, který daleko raději než do lidí střílí po divoké zvěři („Je to křesťan. To je v katolických zemích veliká vzácnost“), uvědomuje si však, že ve stávající situaci nemá na vybranou („Jestli chceme vyhrát válku, své nepřátele zabíjet musíme. To platí odjakživa“). Pluk pak doplňuje řada dalších prototypů lidských povah, kupř. za všech okolností flegmatický a nekonfliktní cikán Rafael, Fernando, Agustín a především pak Maria, dívka, jež si prošla hrůzností fašistického vězení a jejímuž kouzlu Robert Jordan propadne stejně silně, jako se ona zamiluje do něj.

Hlavní dějovou chronologickou linku, tedy detailní popis koexistence Jordana se skupinou, doplňují četné vhledy do vnitřního světa některých postav (zejména Roberta Jordana, ale i Pilar či Anselma) a retrospektivní návraty do minulosti. Jedním z patrně nejsilnějších momentů je drásavé vyprávění Pilar („Škoda, že ta ženská neumí psát. Zkusí to napsat sám, a jestli bude mít štěstí a nic nezapomene, třeba to zachytí tak, jak to vyprávěla“) o reálné události, jež se stala v roce 1936 v andaluském městečku Ronda. Tamní vesničané se při účtování s místními fašisty proměnili z obyčejných, mírumilovných lidí v odpuzující bestie, které z touhy po pomstě daly průchod tomu nejnižšímu a nejodpornějšímu v sobě („viděla jsem, že síň je plná mužskejch, který mlátěj ostošest lidi holema a tlučou je cepama, šťouchaj, mlátěj, strkaj a nabodávaj je na bílý dřevěný vidle, který už jsou celý rudý […]. A viděla jsem, jak se kněz s vyhrnutejma sukněma drápe přes lavici a jak ty, co ho honěj, do něj sekaj srpama a kosama...“). Vzhledem k tomu, že první polovina románu je založena spíše na bázi duševních reflexí a nese se v permanentním důrazu na popis korelací uvnitř skupiny, může tato část působit – uvědomíme-li si, že se jedná o válečný román – mírně staticky. Tento dojem je ovšem jen zdánlivý. Mistrným udržováním tíživého ticha před bouří (a to nejen díky pozvolnému stupňování napětí před dlouho připravovaným útokem proti fašistům, ale i vzrůstajícímu konfliktu mezi psychicky zlikvidovaným Pablem a ostatními, pro něž tato postava představuje potenciální zdroj nebezpečí) si Hemingway chytře vytváří živnou půdu pro druhou, dynamičtější polovinu románu, v níž se hrdinové dostávají do přímé konfrontace s nepřáteli, a dílo se tak pomalu začne blížit svému vyvrcholení.

Z řady témat, která Hemingway románem otevírá, je tím patrně nejvýraznějším vidina smrti. V podstatě každý z hrdinů o smrti nějak přemýšlí, ať už při pozorování plamenů večerního ohně, nebo za burácivého hřmotu fašistických letadel nad jejich hlavami. Přítomnosti pravděpodobného blízkého konce se však autor nevěnuje samoúčelně, ale proto, aby skrze ni demonstroval něco jiného. Most, středobod celého díla, je zde více než čímkoliv jiným především jasným symbolem sebeobětování se člověka pro dobro společnosti, popření vlastního já („Ve válce nemůže žádné já existovat. Ve válce je já jenom k tomu, aby o ně člověk přišel“), které jsou hrdinové schopni obětovat v boji o lepší budoucnost: „Ani ty, ani tenhle stařec nic neznamenáte. Jste jenom nástroje, které mají vykonat svou povinnost. Jsou tu nezbytné rozkazy, za které nemůžete, a je tu most, a ten most je třeba bod, kdy se může zvrátit budoucnost celého lidstva […]. Máš vykonat jenom jedinou věc, ale tu vykonat musíš.“ Toto zásadní poselství, tedy vytrvání ve svých morálních zásadách i za cenu smrti, ostatně Hemingway vetkl již do samotného názvu knihy, který si vypůjčil z básně anglického renesančního básníka Johna Donnea: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny […]. [S]mrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Román Komu zvoní hrana (spolu se Sbohem, armádo) pravděpodobně nejvíce ze všech Hemingwayových děl tematizuje lásku, nikoliv však ony ne příliš šťastné peripetie komplikovaného vztahu mezi mužem a ženou, s nimiž se v knihách amerického nobelisty setkáváme poměrně často, ale skutečně upřímnou a ničím nezkalenou lásku. City Roberta a Marie jsou o to intenzivnější, že si pár dobře uvědomuje jejich nadcházející možnou konečnost. Právě poslední minuty zamilované dvojice před tím, než jde skupina do boje, patří spolu se závěrečnou bitvou k jednomu z emocionálních vrcholů celé knihy („Teď, prosím, teď, jenom teď, nic jiného než právě tohle teď, tam, kde jsi, kde jsem já a kde je ten druhý, a není žádné proč, vůbec žádné proč, jenom tohle teď…“).

Vedle fiktivních postav vystupuje v Hemingwayově románu i řada reálných osob, velitelů či intelektuálů, kteří stáli na straně republiky – kupř. za postavou Karkova se ukrývá známý sovětský novinář Michail Kolcov. Vylíčením komisaře interbrigád Andrého Martyho, dlouholetého předsedy francouzských komunistů, jako necitelného kariéristického mizery Hemingway dokázal schopnost zůstat objektivní, což bylo (a stále je) v některých intelektuálních kruzích často zpochybňováno. Přestože totiž Hemingway očividně stojí na straně levicových bojovníků, nebrání mu to v kritice těch jedinců (zejména z Ruska), jimž španělský konflikt slouží jako pouhý prostředek k realizaci vlastních cílů. Odporem k vojenským špičkám se ostatně Hemingway nikdy netajil – čím dále se pohyboval od vojenských stanovišť, tím přímější se mu lidé zdáli, což také z románu jasně vyznívá. O samotných partyzánech, jakkoliv lze vycítit Hemingwayovy sympatie k nim, však iluze také rozhodně nemá a prostřednictvím Roberta Jordana (jehož názory i zvyky nápadně připomínají samotného autora) se nebojí tento kritický pohled zpodobnit.

Kniha je psána v er-formě, pouze v pasážích reflektujících vnitřní svět Roberta, Anselma či Pilar autor volí osobnější ich-formu. Jak je u Hemingwaye zvykem, jeho jazyk je strohý, prostý přílišných expresivních vyjádření a má často tendenci ke zkratkovitosti, čímž však spisovatel docílí mnohem větší plastičnosti a řekne daleko více, než kdyby zacházel do detailů: např. „Voda byla chladná, až to zabolelo“ či „Měl červený obličej, světlý anglický knírek a oči, které vypadaly nějak divně“. Realističnost románu posiluje i kontrast mezi řečí hlavního hrdiny a jeho druhů – zatímco Jordan hovoří spisovně, partyzánská mluva je záměrně hovorová a pro větší autenticitu je často prokládána španělskými výrazy („jestli tuhle válku nevyhrajeme, tak nebude revoluce ani žádná republika, ani ty, ani já, a vůbec nic, jenom obrovské carajo“, tedy doslova hovno).

Hemingwayovo nádherné svědectví o obrovském hrdinství několika odvážlivců a ochotě položit život za vyšší mravní hodnoty přitahuje čtenáře dodnes. Na osobním smíření se Roberta Jordana se smrtí autor ukazuje, že to nejdůležitější v životě lze prožít třeba i během necelých čtyř dnů a že lidské štěstí není závislé na délce života, ale na tom, jak s časem, jenž nám je dán, dokážeme naložit: „Existuje jenom teď, a jestli to teď znamená jenom dva dny, pak jsou ty dva dny celý tvůj život a všechno v něm bude mít odpovídající trvání. Tak prožiješ ve dvou dnech celý svůj život. A jestliže přestaneš fňukat a dožadovat se něčeho, co nikdy mít nebudeš, prožiješ pěkný život. Pro pěkný život není měřítkem biblický věk.“ Jak ostatně sám Hemingway napsal v jednom z dopisů Francisu S. Fitzgeraldovi, válka je nejlepším možným literárním tématem i z toho důvodu, že se na malém prostoru a během chvíle může odehrát vše, nač by spisovatel v běžné situaci musel čekat celý život. Robertu Jordanovi se během pouhých pár dní a nocí v borovicovém lese u Segovie podařilo poznat skutečnou lásku, získat věrné a stálé přátele a plně dostát tomu, čemu věřil. Podařilo se mu tedy prožít skutečný a zcela naplněný život. Svým hluboce humanistickým obsahem a morálním apelem na každého z nás vytvořil Hemingway nadčasové dílo, jež si rozhodně zaslouží pozornost.

„Jestliže zvítězíme tady, zvítězíme všude. Svět je krásný a stojí za to, aby za něj člověk bojoval, a já ho strašně nerad opouštím.“