„Ale Paříž je věčná a vzpomínky každého člověka, který tam žil, se liší od vzpomínek všech ostatních. Vraceli jsme se do ní znova a znova, ať jsme byli, kdo jsme byli, ať se měnila, jak chtěla, či ať bylo těžší či lehčí se tam dostat. Paříž vždycky stála za to a člověku se všechno, co do ní dal, vrátilo. Ale takováhle byla Paříž v těch prvních dobách, kdy jsme byli strašně chudí a strašně šťastní.“

Paříž bývá označována za město světel, domov básníků a malířů, město nekonečných bulvárů, muzeí, vybrané gastronomie, rafinované módy, francouzského šarmu a savoir vivre. Když nedávno plnila stránky novin a vysílací časy televize i rozhlasu v souvislosti s teroristickými útoky, z reakcí lidí z různých koutů světa bylo patrné, že město dokáže v lidech stále vzbuzovat silné emoce. Paříž má svůj genius loci, nepopsatelné kouzlo, které na člověka působí, ať chce, či nechce.

Na vlastní kůži to vyzkoušel i americký spisovatel Ernest Hemingway, nositel Pulitzerovy a Nobelovy ceny za literaturu. Příslušník tzv. ztracené generace žil v Paříži ve dvacátých letech minulého století se svou první ženou, klavíristkou Hadley, stejně jako řada dalších anglicky píšících spisovatelů. Postřehy ze života mezi pařížskou bohémou zachycoval v denících, které ovšem po dlouhé roky zůstaly ležet zapomenuty ve sklepě hotelu Ritz. Hemingway se k nim vrátil až na sklonku života, s úmyslem literárně je zpracovat jako první díl tetralogie popisující různá období života spisovatele (dalšími částmi měly být Ostrovy uprostřed proudu, Rajská zahrada a Pravda za rozbřesku).

Sbírka drobných črt z let strávených v Paříži vyšla nakonec až v roce 1964, tři roky po jeho dobrovolném odchodu ze světa, pod názvem A Moveable Feast (česky Pohyblivý svátek). Zachycuje literární začátky zahraničního dopisovatele v Evropě, dobu čirého, prozatím ničím nezkaleného štěstí a nekonečných možností, kdy se dalo „u jedné skleničky sedět v kavárně celé odpoledne a psát povídku“. Název, odkazující na křesťanské svátky, jejichž datum není pevně stanoveno v kalendáři, ale odvozuje se od data Velikonoc, vybrala podle spisovatelova výroku jeho čtvrtá manželka.

V krátkých kapitolách autor načrtává portréty spisovatelů, kteří tehdy v meziválečné Paříži pobývali, jako byli například Francis Scott Fitzgerald, James Joyce, Ezra Pound, ale třeba i Getruda Steinová, u níž se prý „učil psát“. Seznámíme se také se Sylvií Beachovou, majitelkou knihkupectví Shakespeare & Co., jež literátům, co měli hluboko do kapsy, půjčovala za menší obnos knihy Dostojevského a Turgeněva, s bukinisty z nábřeží, kteří odhadovali cenu anglicky psaných knížek podle toho, zda v nich byly obrázky, nebo s číšníky z kaváren, pěstující si knír z dob, kdy sloužili u dragounů a dostávali medaile za chrabrost.

Svou roli tu hrají také místa jako Place de la Contrescarpe či bulvár Saint-Michel, detaily jako kovově chutnající ústřice nebo rybáři u Seiny, zážitky z koňských dostihů a sázení a pobytů na horách, kde Hemingway s Hadley četli a otevřenými okny se dívali na hvězdy. Nebo třeba jeden ne úplně vydařený výlet do Lyonu, na nějž Hemingwaye pozval F. Scott Fitzgerald, který potom ovšem jaksi zapomněl přijít k vlaku.

Můžeme se ptát, proč se k této knížce, která nepatří k nejvýznamnějším Hemingwayovým dílům, ale je „jen“ půvabným svědectvím o dávno zašlých časech, čtenáři stále vracejí. V listopadu nebyla v pařížských knihkupectvích k sehnání. Lidé ji pokládali mezi květiny na Place de la République, před bar Carillon a klub Bataclan. Možná se potřebujeme utvrdit v tom, že některé věci a místa odolávají času. Že tu jsou pořád a pořád stojí za to. Stále má smysl sednout si ke stolku před kavárnou a dívat se kolem. Člověk tak může zažít svůj vlastní „pohyblivý svátek“. Ten Hemingwayův by měl v češtině znovu vyjít v příštím roce v novém vydání péčí nakladatelství Euromedia-Odeon.