Když si v létě roku 1961 Ernest Hemingway sáhl na život, zanechal po sobě čtveřici delších nedokončených rukopisů – Pohyblivý svátek (A Moveable Feast, 1964, č. 1966), Ostrovy uprostřed proudu (Islands in the Stream, 1970, č. 1972), Rajskou zahradu (The Garden of Eden, 1986, č. 1991) a Pravdu za rozbřesku (True at First Sight, 1999, č. 1999). Až na sklonku 20. století, po zpřístupnění všech písemností z pozůstalosti, vyšlo najevo, že Hemingway tituly koncipoval jako volnou tetralogii o umělci v různých fázích života. Ostrovy uprostřed proudu a Rajská zahrada dokonce zprvu tvořily jeden text, než se během tvůrčího procesu rozpadly na dva samostatné příběhy. Nic z toho se však čtenář z nejnovějšího českého vydání Rajské zahrady nedozví. V graficky povedené reedici nakladatelství Odeon totiž chybí doslov nebo alespoň vysvětlující ediční poznámka. Přitom zrovna v případě Rajské zahrady je co vysvětlovat.

Hemingwayovská ménage à trois
Do rukou se totiž čtenáři dostává pouze osekaná verze Hemingwayova nedokončeného manuskriptu, jak jej roku 1986 k vydání připravil americký editor Tom Jenks. Ten se, pravděpodobně ve snaze zakamuflovat fragmentárnost rukopisu, rozhodl mj. vyškrtnout celou řadu pasáží včetně jedné (ne)kompletní dějové linky a uzavřít příběh pozitivněji, než Hemingway zamýšlel. Třebaže nakladatel přirozeně nemá morální povinnost o těchto skutečnostech informovat, jejich kompletní zamlčení vyvolává minimálně lehké zklamání; o to více, že k němu dochází v rámci seriózně pojaté reedice Hemingwayových děl.

Naštěstí to nikterak nesnižuje pozoruhodnost samotného textu, který je zejména v kontextu autorových zbývajících románů a povídek opravdu unikátní. Nejenže se hlouběji zabývá tématem sexuality a genderových rolí, ale pouští se též do analýzy podmínek tvůrčího procesu. Mladý spisovatel David Bourne a jeho žena Kateřina tráví líbánky v hotelu na jihu Francie, opalují se na odlehlých plážích a koupou nazí v opaleskující vodě. Davidova poslední kniha se dobře prodává, což jim v součtu s Kateřininým dědictvím dává dostatečný pocit volnosti. Vše se zdá naprosto perfektní.

Kateřina však přesto není zcela šťastná a chce se změnit, „být jiná“. Co tím mladá žena myslí, se ukazuje velmi záhy. Nejprve si nechá zkrátit vlasy na kluka, čímž se v provinční meziválečné Francii postará o první pozdvižení. Později se stále hlasitěji domáhá role muže a Davida v ložnici i mimo ni tlačí do pozice submisivního partnera: „Ale mohla bych se zase stát chlapcem?“ Opravdovou krizi pak Kateřina nastartuje tím, že si začne s atraktivní dívkou Maritou, a dokonce ji pozve do hotelu, v němž Bourneovi přechodně žijí. Marita totiž přitahuje i Davida a postupné odcizení od náladové manželky mladého spisovatele vhání až do náruče klidnější a vnímavější Marity.

Odmítnutí předepsaných rolí
Co v rovině zápletky může znít jako tuctový milostný román, je ve skutečnosti všechno možné, ze všeho nejméně ale právě takový román. Proč? Zmíněný partnerský trojúhelník sice tvoří živnou půdu pro řadu osobních střetů a nedorozumění, které zpravidla doprovázejí záchvěvy či rovnou záchvaty žárlivosti; na rozdíl od běžné produkce červené knihovny je však vše důsledkem prvotního odmítnutí společensky předepsaných rolí. A toto odmítnutí Hemingwaye zajímá především, neboť Kateřinině „proměně“ věnuje v první části knihy největší pozornost.

Bylo by však krátkozraké hovořit o Kateřině pouze v mezích objevené homo- či bisexuality. Davidova manželka nebojuje pouze za právo na sexuální sebeurčení, ale postupně se pokouší ovlivnit i to, o čem její manžel píše. Snaží se získat v jejich vztahu naprostou dominanci a vzrůstající nesoulad mezi touhou být zcela svá a pocitem, že vůči Davidovi neplní své manželské závazky, mladou hrdinku přivádí až k branám šílenství.

S přibývajícími stránkami na významu nabírá i paralelní motiv tvořícího spisovatele, který ve druhé části dokonce vytlačuje původní genderovou tematiku do pozadí. Zpoza psacího stolu se vypravěč společně s Davidem opakovaně noří do nehostinné africké džungle, dějiště Davidovy nejnovější povídky, a formou příběhu v příběhu sugestivně zachycuje nejen vznik samotného textu, ale též myšlenkové procesy, které tvůrčí činnost doprovázejí.

Víc než jen nedopsaná odpověď?
To neznamená, že atraktivita témat zcela přebíjí všechny nedostatky knihy. Repetitivní děj – postavy takřka každé odpoledne tráví na slunné pláži a večer se sklenkou martini na baru – nenabízí příliš prostoru k manévrování a méně výrazné postavy Davida a Marity tím trpí. Zejména Marita se smršťuje pouze na zcela nekonfliktní milostnou trofej obou manželů.

Když Rajská zahrada v 80. letech poprvé vyšla v originále, kritika okamžitě upozorňovala na její tematickou příbuznost se starším románem Francise Scotta Fitzgeralda Něžná je noc. Svádí k tomu mj. skutečnost, že se oba současníci nechali inspirovat vlastními turbulentními životy, Hemingway v tomto případě komplikovaným vztahem se svou druhou manželkou Pauline Pfeifferovou. Román, pro jehož reedici Odeon sáhl po původním překladu Jitky Beránkové z roku 1991, však není jen autobiografická zpověď a podobně zavádějící by bylo číst jej pouze jako nedopsanou odpověď Fitzgeraldovi. Ne-li formálně, pak alespoň tematicky upoutá i v současné konkurenci a je jen dobře, že znovu vyšel. Český čtenář má díky tomu příležitost poznat tak trochu jiného Ernesta Hemingwaye.