Joanne K. Rowlingová se pod svou druhou identitou Robert Galbraith pustila do psaní detektivek a to, co se zpočátku snad zdálo být nečekanou odbočkou, se změnilo v hlavní činnost. Po vydání Volání Kukačky v roce 2013 publikovala každý další rok nový případ svého detektiva Cormorana Strika a jeho asistentky (která usiluje o více pravomocí v rámci pátrání) Robin. Přičemž počet popsaných stran u každé další knihy vzrostl, podobně jako se tomu dělo u série o Harrym Potterovi: Volání Kukačky mělo 480 stran, Hedvábník 512 a román Ve službách zla, který česky vyšel se zhruba půlročním zpožděním oproti originálu, čítá hned 556 stan, když od nich odečteme poděkování, poznámky překladatele a kredity autorů písňových textů pozapomenuté rockové skupiny Blue Öyster Cult, jimiž Rowlingová uvádí každou kapitolu. Rostoucí počet stran přitom neskýtá žádný důvod k optimismu – spíše budí dojem, že autorka si od editorů příliš nenechá mluvit do řemesla. Takže jestliže už Hedvábník mohl být výrazně zkrácen, aniž by to ublížilo jeho jinak celkem podařené zápletce, v aktuálním románu už Rowlingová občas zdržuje nesnesitelně.

Rozvleklost románu je o to patrnější, že tentokrát se nejedná o klasickou anglickou školu (whodunitku), text má spíše formu thrilleru. Jistěže ne moc akčního, spíše si čtenář vzpomene na Vraždy podle abecedy od Agathy Christie, jen zde je zápletka přímočařejší a triviálnější a od začátku je na scéně čtveřice podezřelých, mezi nimiž Strike s Robin hledají pachatele. Rowlingová nepravidelně střídá perspektivy, převážně sleduje události prostřednictvím Cormorana a Robin, ale občas se mezi ně vklíní perspektiva vyšinutého sériového vraha žen a dívek, který má spadeno i na Robin. To, že je pátračka sama sledována, je sympaticky neobvyklý (i když ne úplně výjimečný) prvek. Ovšem Rowlingová tak chce vytvářet napětí a pocit ohrožení, což jí jen málokterý čtenář uvěří. Sice v sérii o Harrym Potterovi odpravila několik důležitých postav, ale nikdy žádnou z hlavních; George R. R. Martin to přece jen není. Celá tato linie tak někdy na začátku poslední třetiny začíná ochabovat a nakonec vyšumí do prázdna, a když pak Strike na vraha nastraží léčku, ten se nezmůže ani na překvapivý protitah, jak velí pravidla žánru přinejmenším v podání lepších autorů.

Reklamní výkřik na záložce upozorňuje, že se jedná o „nejtemnější“ případ Strikovy kariéry. Počtem mrtvých a způsobem zabíjení snad, nicméně přiléhavější by byl výraz „nejosobnější“. Protože hned od začátku jde o souboj Cormorana s vrahem a vraha s Cormoranem. Vše začne tím, že detektiv dostane poštou lidskou nohu uříznutou zhruba v místech, kde si Strike nasazuje protézu (pro ty, kdo se s detektivem setkávají poprvé – veterán z Afghánistánu Strike o nohu přišel při jedné vojenské misi). Autorka prostřednictvím vrahovy perspektivy rychle vysvětlí, že cílem je pomstít se Strikovi za dávné ponížení. A Strike pátrá ve své barvité minulosti, kdo by mohl mít mozek i žaludek na něco takového.

To jsou mimochodem asi nejzajímavější pasáže knihy. Rowlingová umí napsat postavy, umí jim vyrobit minulost, která je patřičně odpudivá a děsivá. Ať je to pedofilní násilník, nebo neúspěšný rocker, který však má talent pobláznit kdekterou ženu a dívku včetně kdysi Strikovy matky, vesměs to jsou figury barvité, a přitom uvěřitelné. Kupodivu podstatně naivněji si autorka počíná při rozkreslování povah Strika a Robin: například skutečnost, že Robin absolvovala kurz sebeobrany, se čtenář i Strike dozvědí až ve chvíli, kdy se na ni násilník vrhne.

Možná napínavější než linka kriminální je linka romantická. Rowlingová opět posouvá Robin blíž do Cormoranovy náruče, neuspokojivost aktuálních vztahů obou hlavních hrdinů je tentokrát obzvláště akcentována. Čtenáře detektivky (ba dokonce thrilleru) však náznakové kroužení a občasné citové výlevy budou spíše iritovat – jakkoliv mají svůj náboj, jejich hlavním účelem, jak se v závěru ukáže, bylo natahovat děj a dodávat mu napětí tam, kde nestačí psychopatický zabiják. Možná, že příhodněji by knize slušela škatulka „romance s kriminální zápletkou“.

Rowlingová se navíc dopustila jedné chyby, jakkoliv se tomu při pohledu na seznam osob, které jí s přípravou knihy pomáhaly, nechce věřit. Při zpětném čtení lze totiž snadno objevit, že jedna postava výrazně (a nelogicky) změnila svou vizáž, aby se k ní později nepravděpodobně rychle vrátila.

Rowlingová je natolik dobrá spisovatelka, že čtenáře vyloženě nenudí. Pátrání, jakkoliv zdlouhavé, oživuje romantickým dusnem i výlety do minulosti nejen Strika, ale i Robin (také v jejím případě vykouzlí jedno temné trauma), dialogy odsýpají a přes občasné podezření z product placementu (kavárna Starbucks, pivo McEwan’s a podobně) má jisté kouzlo i cestování do Skotska a na anglický venkov. Teprve při rekapitulování přečteného se vnucuje pocit, že většina z toho byla jen vata a že Strikovi k identifikování pachatele vlastně postačilo správně „přečíst“ jednu jedinou fotografii. Vata ovšemže růžová.