Příběh detektivního románu Volání Kukačky je už i díky českým médiím dobře znám, přesto jej krátce shrneme: objevil se loni jako prvotina Roberta Galbraitha a docela vřele jej přivítalo několik recenzí. Vzhledem k neznámému jménu a detektivnímu žánru to nebyl žádný mimořádný ohlas a k prvotinám recenzenti ostatně přistupují obvykle o něco shovívavěji, než k zavedeným autorům. Senzace nastala až ve chvíli, kdy někteří novináři zatoužili po rozhovoru a ukázalo se, že autor není k sehnání a že jde zřejmě o pseudonym. A když se ke knize přihlásila Joanne K. Rowlingová, kniha se brzy stala bestsellerem.

Byl to od autorky nejpopulárnější knižní série v dějinách literatury krok asi celkem pochopitelný. V posledních letech už jí nejde o to, aby rozmnožila své ohromné jmění, spíše se chce prosadit jako spisovatelka, kterou vedle davů čtenářů respektují také kritici a literární branže obecně. Začalo to maloměstskou satirou Prázdné místo, způsob vydání Volání Kukačky je pak jasným signálem toho, že Rowlingová zkouší zjistit, jak bude fungovat její psaní bez předsudků, které s sebou nese její věhlasné jméno.

Od českých recenzentů se to samozřejmě nedozví, protože ačkoliv nakladatelství Plus její jméno na obálce neuvádí (respektive pouze v krátkém textu na zadní stránce), všichni už dopředu vědí, kdo se za pseudonymem Robert Galbraith skrývá, a ty čtenáře, kteří to z médií ještě nezjistili, na to jistě upozorní v knihkupectvích. V Rowlingové bibliografii dopadá Volání Kukačky podobně, jako Prázdné místo: jde o román místy velmi čtivý a inteligentní, napsaný dobrou pozorovatelkou i stylistkou. Ale zároveň poněkud fádní, trochu zdlouhavý a repetitivní a selhávající při tvorbě zápletky a především charakteru a motivací vraha.

Pravidelné čtenáře detektivek se nejprve patří upozornit, že Volání Kukačky je román dosti staromódní, který se podobá tvorbě autorů poválečné éry, britských i amerických. Rozhodně to není thriller, spíše poklidná „whodunitka“, kdy se soukromý detektiv postupným zpovídáním všech možných svědků krůček po krůčku dopracovává k rozuzlení, které pak autorka na čtenáře vychrlí pěkně náhle a najednou, aby byl náležitě překvapen zákeřností promyšleného zločinu i důmyslností detektiva. Jde tu o starý dobrý souboj mozků, na jaký tak sebezálibně upozorňoval už Hercule Poirot. Kdo by chtěl cosi modernějšího, co je blíže realitě, ten se musí poohlédnout jinde, Volání kukačky je typický oddechový román, kde zůstává jeden konkrétní viník, žádné složité vztahy mezi byznysmeny, politiky, nečistými policisty a gangstery. Zavražděnou byla navíc topmodelka, takže se ocitáme v polosvětě showbyznysu, podobně jako v klasických detektivkách Dorothy L. Sayersové. Ostatně soukromý detektiv Cormoran Strike do tohoto polosvěta sám tak trochu patří, protože je nemanželským synem jednoho slavného rockového hudebníka, což ho občas uvádí do rozpačitých situací, když se vyšetřovaní producenti, módní návrháři či modelky s jeho otcem znají.

Zároveň ale Rowlingová tento tradiční (či překonaný, chcete-li) způsob stavby detektivního románu ovládla skvěle. Jakkoliv se zdá být obcházení dalších a dalších svědků, příbuzných a přátel oběti únavné, autorka dokáže vystavět jednotlivá setkání a dialogy natolik nápaditě a poutavě, že nás dojem opakování téhož přepadne až v samém závěru. Čtení kupředu žene výborné prokreslení hlavní postavy a také Strikovy čerstvé asistentky Robin, která se do jeho služeb dostane víceméně náhodou jako rychlý záskok, ale práce na skutečném případu vraždy ji fascinuje natolik, že nakonec zůstane a vzdá se finančně lukrativnějších, ale nudnějších zaměstnání. Strike je modelovým případem samotářského detektiva marlowovského typu, který souběžně s případem řeší osobní trable – právě se rozešel s dlouholetou přítelkyní a nemá kde bydlet, takže přespává v kanceláři, což se snaží před svou novou asistentkou tajit. Má vizáž hromotluka, ale také jisté osobní kouzlo, takže se zaplete s jednou svědkyní. Matka, bývalá groupie, mu kdysi zemřela na předávkování (přičemž Strike má poedzření, že jí k tomu někdo pomohl, což možná začne vycházet najevo v pozdějších knihách připravované série), a aby toho na něj nebylo naloženo málo, tak ho ještě autorka připravila o nohu od lýtka dolů: to si přivezl z války v Afghánistánu. Strikovy životní peripetie a rozvíjející se vztah se sekretářkou (který však do žádných intimností – zatím – nepřeroste) tvoří další zdařilé pasáže knihy. Lze k nim přiřadit ještě dobrý vhled do onoho polosvěta módy provázaného s filmem, pop music a velkými penězi - s několika trefně a přitom ne jízlivě vystiženými postavami, z nichž některé mají vlastní přísně střežená tajemství, která pátrání komplikují.

Hlavní slabinou je ovšem zápletka a její rozuzlení. Chování vraha nás vrací k šarádám Agathy Christie, kdy se pachatelé chovali dle autorů (a autorek) neuvěřitelně rafinovaně, ve skutečnosti však zbytečně komplikovaně a ve finále vlastně dosti hloupě. Také jednání vraha z Volání Kukačky je při zpětném pohledu zcela nesmyslné či přinejmenším nedostatečně vysvětlené a motivované; ve výsledku si za své dopadení může sám. A ne kvůli tomu, že se ve finální scéně před Strikem nahlas přizná, což je samozřejmě skrytě nahráváno; klišé příliš obehrané i pro autorku, jako je Rowlingová. Jedním svým zbytečným krokem o tom rozhodl dávno předtím – ovšem prozradit v recenzi více by už znamenalo prozradit příliš.

Dalo se předpokládat, že Joanne Rowlingová se po Harrym Potterovi vydá směrem k detektivce, přinejmenším v prvních románech série o čarodějnickém učni šlo také o odhalení zločince v chodbách Bradavic. Ale zatímco v sérii pro děti a dospívající dokázala inovativně přistoupit k žánru fantasy, zpřístupnit jej nejmladším čtenářům a vnést do něj prvky školního (a internátního) života, v žánru detektivním jen variuje model, který už je dosti vyčerpaný. Nic nového do něj nepřidává, nijak jej neozvláštňuje. A to, že jej odvypráví z větší části docela poutavě a chytře, jej nad průměr vytáhne jen málo.