Druhá světová válka skončila, i když její dozvuky jsou stále citelné. A lidstvo k míru dostalo nečekaný bonus – první kontakt s mimozemskou civilizací. Bohužel se ale nejednalo o přátelskou výměnu informací. Lidstvo se totiž díky příhodné genetické shodě mělo stát zkušebním morčetem pro virus rafinovaně přepisující DNA a vybavující své oběti – těch pár, které přežijí – nečekanými schopnostmi. Vznikají tak žolíci, lidé mírně vylepšení, ale především hodně deformovaní. A také skuteční superhrdinové. Jako v komiksech.

Cyklus antologií založený na principu sdíleného světa – tedy jedna vize, řada autorů - řízený Georgem R. R. Martinem za velkého přispění Melindy M. Snodgrassové, zanedlouho završí třicet let existence. Během této doby se v něm vystřídala řada autorů, přičemž v prvních knihách se poměrně výrazně prosazovali spisovatelé spojovaní s kyberpunkovým hnutím (Lewis Shiner, Pat Cadiganová či Walter Jon Williams) nebo novou vlnou (Roger Zelazny). V Divokých kartách však našli společnou zálibu v hrách na hrdiny a především v komiksech. V těch nejpoctivějších amerických superhrdinských komiksech...

První svazek Divokých karet v českém vydání nevychází přímo z prvního vydání, ale z reprintu v nakladatelství Tor, který byl doplněn o další čtyři texty, bohužel v něm však chybí Martinův doslov, v němž se ohlížel za počátky tohoto projektu, který je vzhledem k času a energii, které do ně vložil, bez nadsázky jeho projektem srdečním. A to je škoda. Divoké karty jsou totiž přesně ten typ projektu, kde čtenáře snad ještě víc než povídky zajímají věci okolo. Kde se autoři setkali (zde je mnohdy odpovědí, že v Santa Fe při hraní her a nejrůznějších workshopech), ale i jak si dělili práci, odkud čerpali (narážky na především poválečné komiksy by jistě vydaly na nejednu studii z dějin média) a kam všude Divoké karty pronikly takřka mimoděk (například do Sandmana Neila Gaimana).

Ovšem i odhlédnuto od tohoto fascinujícího pozadí nabízejí Divoké karty zajímavé čtení. Jen je třeba upozornit na jednu zásadní věc: Martin pojal cyklus jako mapování alternativní historie. To znamená, že některé díly jsou psány jako mozaikový román, určité příběhy se postupně rozvíjejí napříč cyklem, který je navíc doplněn řadou pseudodokumentárních textů (psaných právě Martinem) – záznamů o událostech, zápisů z konferencí, vědeckých pojednání etc. Především to však znamená, že řada povídek mnohdy představuje spíše jakýsi historický komentáře nebo rozvinutí události, o které jsme již četli někde jinde.

Nejlepším textem, který si svůj úděl historického komentáře naplno uvědomuje a činí z něj největší přednost, je Svědek Waltera Jona Williamse. Příběh čtyř es, která nejprve bojovala za demokracii (chvílemi nechají vzpomenout na Strážce Alana Moorea, konkrétně na Komedianta), aby posléze stanuli před Senátním výborem pro neamerickou činnost, je mrazivé čtení. Velké naděje a představy, že je možné změnit svět v lepší místo, jsou postupně zadupány do prachu.

Další autoři se raději soustředili na okouzlení možnostmi mimozemského viru (Roger Zelazny se studií člověka, který se po každém spánku mění v cosi jiného a snaží se kvůli sestřině svatbě zůstat co nejdéle vzhůru) nebo prostě retro estetikou doby, do které jsou povídky zasazeny. V tomto ohledu si asi nejlépe vede úvodní příběh Howarda Waldropa Třicet minut nad Broadwayí!, v níž mladý letec, předobraz komiksového hrdiny Stíhače, vyráží ve svém stroji vstříc posledním padouchům své kariéry...

V této a podobných povídkách Divoké karty ukazují, o co se asi snažili (a kde mohli sbírat inspiraci) tvůrci marvelovského filmu Captain America: První Avenger nebo z něj vycházejícího seriálu Agentka Carterová. Ovšem v podání klasiků science fiction se podobný přístup přece jen dotýká i něčeho víc, než je prostá zábava. Divoké karty se tak krom zrazování ideálů či honu na čarodějnice zaobírají vznikem ghett a vůbec vztahem lidí k čemukoliv odlišnému. České vydání navíc přichází v poměrně vhodnou dobu – a to nejen k výše uvedenému seriálu. V poslední době se totiž objevilo hned několik děl, která pracují s podobnou myšlenkou – tedy vznikem superhrdinů pod vlivem nějaké vnější události – uveďme alespoň i česky vydaný román Ocelové srdce od Brandona Sandersona.

Divoké karty jsou však stále nejpropracovanější a nejzajímavější. Přestože třeba George R. R. Martin tentokrát předvedl v klasické povídce (Skořápky) spíše svůj průměr a některé další příběhy (například závěrečný příspěvek Lewise Shinera Třetí generace) nejsou opravdu nic víc než příslib věcí budoucích.