Zatímco první román o soukromém detektivu Cormoranu Strikeovi byl ještě vydán (a chvíli bez odhalení prodáván) pod pseudonymem Robert Galbraith, u pokračování již všichni čtenáři vědí, že se za ním skrývá nejúspěšnější britská spisovatelka všech dob. A Joanne Rowlingová se možná i více snažila – či si alespoň od někoho nechala poradit. Především už nechce čtenáře ohromit tak krkolomně jako ve Volání Kukačky, kde Cormoranovi zadal vyšetřování vraždy přímo její pachatel. V Hedvábníkovi naopak zápletka i její rozuzlení patří k těm podařenějším prvkům, byť některé dějové zákruty působí opět dosti přespekulovaně (především důvod, proč byla oběti vypreparována střeva a jak se je pak vrah pokoušel ukrýt).

Obecně ale jako detektivka funguje Hedvábník jen pro ctitele Agathy Christie, P. D. Jamesové či Elizabeth Georgeové, tedy autorek, které se přidržovaly či přidržují tradičních schémat detektivního žánru z první poloviny dvacátého století. Doba však mezitím pokročila, krimižánr se přinejmenším ve svých nejlepších projevech přesunul od vyfantazírovaných zápletek s dlouho a rafinovaně plánovanými zločiny blíže k realitě, v níž se vraždí o dost jednodušeji (což ale nemusí znamenat, že pátrání je méně vzrušující). Klasické whodunitky působí většinou zastarale. Je to i případ Hedvábníka: poklidný tok dialogů přeruší jen nález mrtvoly naaranžované v duchu jakéhosi tajemného rituálu. Pak se ale zase vrátíme k dlouhým řečem, k vyslýchání svědků i podezřelých, k tříbení vztahu mezi Strikem a jeho půvabnou (ale zadanou) asistentkou Robin. Přičemž zejména hovory s podezřelými jsou stereotypní a rozvleklé, spád příběh nabere až v poslední pětině, kdy se Strike své asistentce svěří, že už zná pachatele, a čtenář konečně začne být zvědavý na každou další kapitolu.

Čtení prostřední části knihy si užije jen ten, kdo vše dokáže vnímat v kontextu. A třeba přemýšlet nad tím, jak se asi autorce, která patří k největším britským celebritám, psalo o nakladatelském večírku, luxusních restauracích či bulvárních článcích o Strikeově bývalé, která si bere šlechtice, z perspektivy Cormorana Strikea, který pozlátkem života londýnské upper class sice neokázale, ale důsledně opovrhuje, jakkoliv do ní díky svému původu na rozdíl od běžných smrtelníků má přístup. A je místy až úsměvné sledovat, jak na jedné straně autorka Strikeovu postavu drží ve vytčené charakterizaci (je to obehraný typ drsného, ale charakterního, zaťatého a samozřejmě přitažlivého detektiva, ozvláštněného tělesným handicapem) – a zároveň podrobně a místy zálibně popisuje prostředí lepších restaurací a klubů, které nepochybně důvěrně zná.

Podobně lze vnímat i líčení postav a vztahů v nakladatelské branži: panovačná agentka, redaktor alkoholik, majitel nakladatelství, který je na chlapečky, výstřední a po slávě dychtící autoři. A k tomu převyprávění „provokativního“ rukopisu zavražděného spisovatele, který měl vzbudit poprask, protože obsahuje průhledné narážky na všechny dotyčné; vedle toho, že je bizarně vulgární a zvrhlý. O tom všem vypráví spisovatelka, které se podobné pachtění netýká, je nad ně po globálních úspěších dávno povznesena a její ambicí je hlavně ukázat, že není jen autorkou jedné knihy (série), ale že má na víc. K tomu naznačuje, že takzvané umělecké romány bývají často prostě jen špatné (ne, že by to nemohla být pravda) a intelektuálské řeči jejich autorů maskují touhu společnou všem spisovatelům, tedy být slavný a bohatý. Tuhle pozici dobře známe i od některých úspěšných českých autorů, jen to Rowlingová dělá uměřeněji a nenápadněji. V každém případě se zdá být převažujícím sdělením výsměch či přinejmenším pár jízlivých šlehů na adresu knižní branže. Nic proti tomu, jen by to možná znělo lépe od někoho, kdo se téměř dvacet let nehřeje na výsluní.

Ale zpět k detektivní zápletce, která má i sympatické prvky. Především Rowlingová odolá tomu, co bývalo iritující už u Agathy Christie – totiž zdramatizovat děj další vraždou. Vrah se spokojí s jednou vraždou, co nejlépe naplánovanou, dál na sebe zbytečně neupozorňuje. Děj se drží v civilní rovině, sledujeme profesní i osobní peripetie Cormorana i Robin, přičemž výjimečné vlastnosti jim autorka připisuje spíše zřídka: jako když Cormoran nahání chlapům strach i s protézou na noze nebo když Robin skvěle zvládne smrtelně nebezpečný karambol na namrzlé dálnici a prokáže tak, jak mistrovskou řidičkou umí být. Věrohodná je vrahova motivace a i finále má napětí, byť jen opakuje tradiční klišé podobných detektivek s odváděním pozornosti čtenáře směrem k nepravému pachateli. Jen by knize prospělo, kdyby byla tak o polovinu kratší. A bez těch střev.