Byl to nejočekávanější román v anglosaských zemích loni na podzim a stejně se mu vedlo i při dubnovém českém vydání. První knihu, kterou napsala Joanne K. Rowlingová po ukončení série o Harrym Potterovi, není možné přehlédnout. Rowlingová si při psaní více než pětisetstránkového špalku Prázdné místo (The Casual Vacancy) patrně předsevzala dokázat, že má i na to, napsat román pro dospělé, což je meta, na kterou se mnoha jiným úspěšným autorům knih pro děti dosáhnout nepodařilo. Prázdné místo rozhodně není prohra a není to ani žádný zázrak: kdyby na obálce nebylo jméno nejslavnější žijící spisovatelky světa, asi by román nevzbudil žádný zvláštní zájem; ale to už je výhoda předchozí úspěšné kariéry, že média i čtenáři věnují mimořádnou pozornost dílu, které by si jinak našlo jen pár knihomolů (či takzvaných vášnivých čtenářů, abychom se drželi odbornější terminologie zavedené Jiřím Trávníčkem).

Úspěch Harryho Pottera byl do značné míry určen propojením dvou odlišných žánrů – takzvaného školního románu, jenž má zejména v britské literatuře dlouhou tradici už od devatenáctého století, a hrdinské fantasy, která byla před Harry Potterem určena spíše čtenářům pubertálního, případně těsně prepubertálního věku. Také Prázdné místo jako by propojovalo několik literárních žánrů, bohužel zdaleka ne tak zdařile. Ze všeho nejvíc se zdá, že ambicí autorky bylo vytvořit velký sociálněkritický román v duchu klasiků devatenáctého století. Občas, ale bohužel příliš málo, dopřeje čtenářům humor v duchu společenské satiry takového Evelyna Waugha. A jednoduchý jazyk, detailní vhled do mentality anglického maloměsta a sledování jemných hnutí mysli a zdánlivě banálních a nenápadných skutků s tragickými následky zase připomene úvody detektivek Agathy Christie, než se v nich ukáže nějaký ten pátrač.

Ostatně mrtvola se na stránkách knihy objeví také, a to velmi záhy. Děj začíná tím, že při cestě na večeři náhle zemře čtyřicátník Barry Fairbrother, iniciativní a populární radní fiktivního anglického městečka Pagfordu. A o uvolněné místo v radě (odtud název knihy) začnou svádět boj jeho přívrženci a odpůrci, přičemž kamenem sváru je problémové sídliště Pole, které živelně vzniklo na pozemcích Pagfordu. Starousedlíci se Polí chtějí zbavit a přenechat je nedalekému většímu městu Yarvil, Fairbrotherovi věrní chtějí vytrvat v jeho boji o to, aby blahobytný Pagford Polím pomáhal. Autorčiny sympatie jsou sice převážně na straně těch druhých, starousedlíci reprezentovaní především pokryteckou a intrikářskou rodinou Mollisonových jsou navzdory navenek korektnímu vystupování prezentováni jako lidé omezení, sobečtí a plní předsudků. Ale ani Barry a jeho idealistická skupinka nejsou postavy jednoznačně kladné. Pákistánská lékařka Parminder je natolik zahleděná do úspěchů svých a svých dvou starších dětí, že samozřejmou nesmlouvavostí nevědomky tyranizuje zaostalejší nejmladší dceru. Zástupce ředitelky místní školy Colina sužují paranoidními pocity viny, je terčem posměchu pubertálních studentů, nejvíce pak svého nevlastního syna Stuarta. A o samotném Barrym se z úst jeho truchlící vdovy dozvíme, že sice věnoval obrovské množství energie pro pomoc jiným, ale vlastní rodinu dost zanedbával.

Malicherná i osudová dramata Pagfordu sleduje Rowlingová střídavě z perspektivy hned patnácti postav – deseti dospělých a pěti teenagerů. To je záběr obdivuhodný, když přitom dokáže všechny obdařit svébytnými povahovými rysy a především většími či menšími ambicemi, které spolu navzájem soupeří. Jedni touží po posílení svého společenského statutu, jiní hledají vztah, další se snaží dostát nárokům, které na sebe často kladou jen oni sami. Mládež vede tiché i otevřené vzpoury proti rodičům, sváří se mezi sebou a samozřejmě hledá první sexuální zážitky.

Rozkrývání motivací a splétání vztahů (uvnitř rodin a uvnitř celé komunity) patří k nejsilnějším momentům románu. Kromě toho Rowlingová (stejně jako u Harryho Pottera) opět skvěle vystihuje myšlení dospívajících, především jejich ustavičnou ochromující nejistotu, kterou ti vynalézavější maskují siláckými řečmi i gesty. Zatímco mnohé dospělé postavy jsou spíše karikaturami za hranicí klišé (zejména Mollisonovi), dospívající jsou zachyceni věrohodně a originálně a ani nevadí, že i oni jsou modelovými typy (machrující vtipálek a jeho introvertní kamarád, nedosažitelná krasavice z velkoměsta, přímočará drzá holka s matkou narkomankou a zakřiknutá vysmívaná ošklivka se sebevražednými sklony). Zamrzí snad jen to, že osud své nejsmutnější mladé hrdinky autorka převrátí náhodným hrdinským činem – takové prvky více slušely Harrymu Potterovi než realistickému románu.

Knihy o čarodějnickém učni často využívaly vyprávěcí postupy a prvky thrilleru. Narazíme na ně i v Prázdném místě. Čtenáři tohoto typu knih však budou zásadně postrádat postavu, která by je vedla dějem. Příběh nemá hlavního hrdinu, jen několik málo postav, s nimiž se snad lze identifikovat – nejvíce asi s průměrným puberťákem Andrewem, který v mnohém připomíná Pottera, jen mu scházejí jeho magické schopnosti a osudové předurčení k velkým činům. Kromě hlavního hrdiny chybí i poutavý děj: nebýt lákadla jménem Rowlingová, většina čtenářů by asi knihu po nějakých dvou stech stránkách odložila poté, co se začnou ztrácet v klubku postav a jejich nevraživostí; příliš mnoho se tu přemýšlí, mluví a plánuje a příliš málo skutečně děje.

Zkušenější (či náročnější, chcete-li) čtenáři zase brzy zjistí, že Prázdné místo nikterak originálně variuje knihy o maloměstském pokrytectví, o lžích, nenávistech a agresích skrývajících se za kulisou úhledných rodinných domků a dobrácky vyhlížejících obličejů. Podobné příběhy známe v mnoha variantách, tragičtějších i jízlivějších, britských i českých (vzpomeňme na Karla Poláčka); Rowlingová k nim nepřidává nic moc nového ani zajímavého, jen aktualizaci.

Prázdné místo je román v kontextu světové literatury (jinýma očima Rowlingovou posuzovat nelze) průměrný, jaký by v případě autora méně zvučného jména brzy zapadl. Ale u Rowlingové ona pilná práce splnila účel – vymanit autorku ze škatulky knih pro děti a mládež.