Dá se o obyčejných věcech psát neobyčejně? Respektive: Spokojí se dnešní čtenář s tím, že mu autor předloží dobře napsaný výsek ze světa postav, se kterými se může identifikovat, aniž by přečtenou knihu vykázal na hanbu do červené knihovny? Podobné otázky se mohou drát na mysl při četbě čerstvě do češtiny přeloženého románu vlámské spisovatelky Griet Op de Beeckové Výš než v sedmém nebi.

Román se člení na jedenáct kapitol a v jejich rámci ještě na dílčí podkapitoly, z nichž každá má jiného vypravěče (některá i dva, když jsou dialogy hodně dramatické). Jak coby čtenáři zanedlouho zjistíme, je kompozice podřízena svému účelu, který je dvojí: na prvním místě charakterizace postav a na druhém místě budování dějového napětí na základě toho, že se určité souvislosti mezi životy jednotlivých postav odkrývají postupně, z různých perspektiv, a tím z jednotlivých dílčích výsečí vzniká celá mozaika. Ruku v ruce s tím se rozkrývají současné životy postav, jejich aktuální situace, motivace něco dělat (nebo naopak nedělat). Je to kompoziční technika vypadající na první pohled rafinovaně, ale už na ten druhý vidíme, že si tady autorka trochu usnadňuje práci, ale protože s onou figurou zachází účelně, ani nám to nevadí. Přistoupíme zkrátka na to, že se budeme vše dozvídat postupně a že to bude napínavé.

Základním kamenem románu jsou tedy postavy a jejich vztahy. Výchozí obrazec má pět vrcholů, které tvoří pět příbuzných. Eva, podle všeho ne moc hezká, trpící hned dvojí frustrací: z toho, že se jí nedaří najít si partnera („Já nepotřebuju žádný topmodelky, ale s tebou by se mi fakt nepostavil. Taková škoda,“ glosuje to jeden její kamarád v alkoholicky upřímném vyznání), a ze srážky jejích ideálů v zaměstnání s tvrdou realitou (je něčím na způsob vězeňské psycholožky, a poté co nadstandardní objem energie investuje do péče o jednoho imigrantského trestance, tento muž po propuštění končí tam, kde byl předtím – na ulici a na drogách). Její sestra Elsie, dobře situovaná, ale tak trochu nespokojená v manželství s úspěšným lékařem Walterem. Bohémský malíř Casper, zamilovaný do Elsie. Její dvanáctiletá dcera Lou, zoufale hledající svoje místo mezi vrstevníky a hrající vysokou hru s dominantní spolužačkou. Jos, otec obou sester, který si z minulosti nese pořádnou ránu, po níž ho slabost a výčitky svědomí dohnaly k tomu, že je z něj alkoholická troska. Ovšemže je tu ještě několik dalších postav, které svůj part nemají, ale pro děj jsou podstatné, především Josova manželka Jeanne, věčně ukřivděná despotická stařena, a jejich synovec Victor, upoutaný po nehodě na invalidní vozík. Zvolené charakteristiky už napovídají, že takto rozehraná partie slibuje vyvrcholení řádně výbušným konfliktem. Autorce je na tomto místě třeba připsat k dobru výborně zvládnuté charakterizační prostředky, které se, pokud lze posoudit, neztratily ani v překladu: psychologicky propracované vnitřní monology a typický jazyk. Lou například sice už řeší dospělé problémy, ale vyjadřuje se o nich ještě dětsky žvatlavým způsobem, stárnoucí Jos občas neudrží myšlenku, jindy zase je jeho myšlení poněkud ulpívavé.

K závěrečné bouři vedou také jednotlivé, postupně krystalizující dějové linie, které ve výše popsaném mnohoúhelníku identifikujeme tři: konečné zúčtování s tajemstvím z minulosti, kvůli kterému je manželství Jose s Jeanne peklem na zemi, stále rychleji se rozvíjející vztah mezi Elsie a Casperem, jenž od počátečního nesmělého sbližování spěje za postupného padání zábran k rozbití idylicky pohodlného světa, ve kterém oba dva dosud žili, a tragický konec jedné z postav – nesluší se prozrazovat které. Vlastně i to je svým způsobem geniálně jednoduché: čtenář se postupně dozvídá všechny detaily z pozadí, aby pak v určitém okamžiku nasedl s postavami na horskou dráhu a prožil si s nimi závěrečný sešup. A při něm opravdu přinejmenším hvízdá v uších. Přidejme erotické scény, popisované s otevřeností typickou pro nizozemsky psanou literaturu, a máme před sebou čtenářský zážitek, ke kterému se sice špatně hledají další přívlastky, ale intuitivně cítíme, že stačí, že tu je.

Právě z tohoto napětí mezi obyčejným a neobyčejným vyrůstá síla prózy Op de Beeckové. Problémy, kterým tito lidé čelí, jsou bezpochyby závažné, ale přece jen vcelku zaměnitelné; asi v každé rodině se najde nějaký ten kostlivec ve skříni, asi každý z nás někdy pochybuje o tom, zda si v životě zvolil tu nejlepší cestu a partnera, který ho na ní provází, kdežto spolužáky, rodiče ani nemoci si nikdo z nás nevybírá. Autorka tyto trampoty popisuje očima jejich účastníků bezprostředně a bez ambice hledat příliš ozvláštněné výrazy. Žádné literární či jazykové finesy, žádné intertextuální nebo mezižánrové hry, žádné pokusy napravit svět. Namísto toho nabízí „jen“ solidně řemeslně zvládnuté narativní postupy ve službách výpovědi o partnerských, generačních a vůbec mezilidských patáliích, kterým více či méně úspěšně (anebo zcela neúspěšně) čelí postavy románu, a zopakujme, mutatis mutandis každý z nás. Takový střední proud, ale velmi dobrý střední proud.

A tím vlastně nacházíme odpověď na otázku položenou v první větě této recenze: dá.