Vlámská autorka Griet Op de Beecková se českému čtenáři představila již úspěšným románem Výš než v sedmém nebi, v němž se věnovala tematice rodinné a mezilidských vztahů vůbec. Tuto tematiku neopustila ani v druhém románu Pojď sem, ať ti můžu dát pusu, který vydalo, rovněž v překladu Adély Elbel, nakladatelství Host. Zatímco však v debutovém románu se autorka soustředila především na kompoziční stránku a postavila jej na složitém půdorysu konfigurací vztahů jednotlivých postav (o kvalitách její poetiky, resp. jejím literárním talentu svědčí, že to celé drží pohromadě), v aktuálně česky vydané próze nabízí tvar sevřenější, dějově lineárnější a pročištěnější. Osud hlavní ženské postavy sledujeme ve třech větších celcích a hrdinku jménem Mona poznáváme ve třech životních fázích: jako malou holčičku, jako mladou ženu po dvacítce a poté jako třicátnici. Projasnění se dočkala i vypravěčská perspektiva, Mona popisuje a komentuje svůj vlastní život a jeho klíčové okamžiky z vlastního, niterného úhlu pohledu.

Jako celek se román tváří jako rozsáhlá biografie hlavní postavy. Tuto žánrovou charakteristiku podporuje i způsob, jakým kombinuje jednotlivá témata z hrdinčina života: matčinu tragickou smrt, příchod nevlastní matky a nevlastní sestry, problémy ve škole a později v zaměstnání, navazování vztahů s muži, otcovu těžkou nemoc a podobně. V centru pozornosti autorka drží tematiku rodinnou a nejvíc prostoru se dostává Moninu prožívání karambolů způsobovaných změnami v jejím okolí a jejich kolizemi s názory, postoji a představami ostatních. Typickým příkladem je volba partnera – co s rodinou udělá, když si otec přivede po smrti Moniny matky novou ženu, co se stane, když si její bratr najde o deset let starší partnerku, kvůli níž opustí studia na lékařské fakultě, a ještě další zádrhele podobného druhu, které prozrazovat by bylo kontraproduktivní. Svou roli tu sehrává i zřetel generační v tom smyslu, že na názorech jednotlivých postav autorka nenásilně ukazuje, jak se od základů proměňuje paradigma vnímání světa v posledních desetiletích: od puritánských názorů na předmanželský život či držení smutku až po současnou (nikoli nesympatickou) filozofii, že život je přece jen krátký na to, aby člověk musel „dělat, jako by svět beze mě nemohl existovat, a proto toho mít pořád a navždy moc, moc a moc“ (s. 162).

Děj tedy plyne kupředu běžným epickým tempem rodinného románu, ukázněně soustředěný kolem hlavní postavy. To má své výhody i nevýhody. Jak již bylo výše naznačeno, k silným stránkám psaní Op de Beeckové patří věrohodnost. Mona je typ hrdinky, jejíž prožívání dokáže rezonovat s čtenářskou zkušeností. Autorka toho dosahuje jednak tím, že velmi zdařile ladí scény i promluvy postav do uvěřitelných každodenních kulis, dobře pracuje s detailem a pozorováním, jednak tím, že do textu vkomponovává komentáře a postřehy, ať už hravě aforistické typu „Jídlo je řešení pro ty, kteří nemají co slavit“ (s. 166), nebo zkušenostně pojmenovávací jako „Právě zdůrazňování toho, že něco není tak hrozné, že nás to neděsí a že z toho nejsme smutní, nás často prozradí“ (s. 175). Asi není třeba zdůrazňovat, že podobně, tedy jako citované ze skutečného života, působí i Moniny vnitřní monology a proudy myšlenek (i když v prvním díle je Mona na holčičku trochu moc zodpovědná a nesobecká, což přece jen vypadá trochu nepřirozeně – ale kdo ví, třeba je v tomto případě chyba na straně vnímatele) a zejména pak dialogy.

Epická forma, kterou autorka zvolila, se však na druhé straně osvědčuje jako náročnější v jiném ohledu: právě proto, že čtenářovu pozornost si nenárokuje jak, má více prostoru a motivace k tomu, aby vnímal co. Co to vlastně čteme a proč? Griet Op de Beeck samozřejmě ví, že s velkou epikou realistického typu nevystačí, a nabídne velmi zdařilou pointu, a to po stránce formální i obsahové – když už si čtenář myslí, že se blíží k naznání, co se mu autorka snažila říct, zjistí, že to, co považoval za cíl, je teprve prostředek – a nakonec je konfrontován s výzvou a vykřičníkem, které jsou stejně obtížně stravitelné, jak jsou pravdivé. Trochu potíž je jen s cestou, která k tomuto finále vede: nelze se ubránit dojmu, že je tu velký nevyužitý potenciál. Motivy spojující napříč jednotlivé Moniny životní etapy by mohly mezi těmito rovinami komunikovat promyšleněji. Víc se dalo vytěžit například z proměny postavy Moniny nevlastní matky Marie ve všetečnou, panovačnou a ukřivděnou semetriku, připomínající s věkem stále více Moninu babičku, matkou její vlastní matky, která Marii nikdy nevzala na milost. Autorka by si také nemusela brát na pomoc příliš snadné flashbacky a krátká spojení, když potřebuje nějaký motiv osvětlit jeho kořeny v minulosti – obyčejně tak dojde na zprostředkované vyprávění některé z vedlejších postav, a to jako z udělání zrovna v tu nejvhodnější chvíli. Také není jasné u všech motivů, jaký je vlastně jejich účel v celkové výstavbě díla, a vkrádá se otázka, zda editor neměl text ještě trochu prořezat – například divadelní prostředí, kde se Mona profesionálně pohybuje, slibovalo víc, než jakou roli nakonec sehrálo.

Ale to nakonec nevadí. Pojď sem, ať ti můžu dát pusu není román, na který by se měly klást přehnané nároky, úplně stačí ponořit se do Monina příběhu – a jak už víme, jde to samo. Není to lehké čtení k vodě, ale dobře napsaný román o úskalích mezilidských vztahů, navíc se silným a aktuálním poselstvím. To rozhodně není málo.